Patricie (38): Už na škole jsem snila o milování s dějepisářkou. Od té doby mě ničí nevšední erotické fantazie

Patricie (38): Už na škole jsem snila o milování s dějepisářkou. Od té doby mě ničí nevšední erotické fantazie

Někteří muži nad půllitrem piva rádi tvrdí, že ženy bohatý milostný život na rozdíl od nich nepotřebují. Typy, u kterých bude tato svérázná „teorie“ fungovat, existují. Na druhé straně je však nemalé procento žen, které touha po častých milostných dobrodružstvích doslova ničí. Své o tom ví i Patricie, kterou už od puberty trápí hypersexualita, nešťastně zkombinovaná s demisexualitou a lesbickou orientací.

Stydím se o tom psát, přesto si zkouším alespoň takto ulevit. Podle lékařů, které jsem v posledních letech navštívila, jsem demisexuální hypersexuálka. Co to znamená?

Sexuální touhu po ženách jsem řešila masturbací

Vše začalo v pubertě, kdy jsem se poprvé zamilovala. Bohužel ne do spolužáka, nýbrž učitelky dějepisu. Její přítomnost mi přinášela zvláštní pocity a já díky tomu v klidu domova přicházela na řešení, jak lásce, která nebude nikdy naplněna, ulevit: sebeuspokojováním.

Po večerech jsem si tajně v posteli představovala, že jsem s ní, ale veškeré zkoumání svého těla provozovala sama. Šlo o činnost, která mě záhy mocně přitahovala, a čím jsem byla starší, tím více jsem jí podléhala a musela ji mít. Dokonce i několikrát denně.

Mé tělo bylo mimořádně vnímavé, a třebaže to zní neuvěřitelně, můj úplně první orgasmus byl tzv. „bradavkový“, což je ojedinělá slast, která mnohé ženy nepotká za celý život. Že je něco jinak, bylo evidentní. Jenže problém, se kterým bylo třeba něco dělat, a to se stále sílící touhou po orgasmu prožitém třeba i několikrát denně, zastínila nakonec „potíž“ rodičů, kteří nedovedli přijmout mou orientaci.

Nemůžu mít sex s nikým, koho nemiluji

Bylo mi dvacet a já skončila u prvního sexuologa. Ten jim sice potvrdil, že „na holky“ budu, ale mou hypersexualitu už neviděl či spíše ji připisoval okolnosti, že jsem až doposud neměla žádný skutečný vztah. Jenže já ho mít nemohla. Pár slečen se mi sice nabízelo, ale já brala nohy na ramena. Došlo mi, že nedovedu mít milostný poměr s nikým, koho nemiluji. A protože má učitelka byla jen nereálná představa, kompenzovala jsem si raději vše sama se sebou.

Párová abstinence měla výhody. Ve fantazii jsem mohla mít každou a nemusela se bát sexuálně přenosných chorob. Zoufale mi však scházela obyčejná láska. „Tak už si někoho najdi,“ radila spolužačka Jana z vysoké. Jenže to šlo těžko. Žádná žena kolem mě nepřitahovala. Až později. Opět učitelka, tentokrát z vysoké, ale znovu heterosexuálka…

Pochybuji, že si kdy někoho najdu na vztah

Byla jsem zoufalá. Můj fiktivní milostný svět tím nabíral na síle a já zjišťovala, jak mi brání nejen v soustředění ve škole, ale později i v práci. Co chvíli jsem si živě představovala vášnivé milování s nějakou krásnou ženou tak, až jsem si musela občas i odskočit. To aby byl alespoň na chvíli klid…

Teprve třetí sexuolog mi potvrdil, že budu hypersexuální, ale přitom i demisexuální, což znamená, že ač mám touhy sebesilnější, nejsem schopna najít si protějšek jen za účelem sexu. Jsem hypersexuální, přesto nechápu, jak se jiní lidé mohou s někým jen tak vyspat. Bez lásky, bez vztahu.

Takže pokračuji ve snech i autoerotice. Nevím, jak dlouho to vydržím, ani to, zda by setkání s životní láskou mé potíže vyřešilo. Po skoro třiceti letech milostného života sama se sebou si zásadní změnu už nějak nedovedu představit.

Další příběhy ze života →

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].

Související články