Vojtěch (45): Les v Jeseníkách mě přivítal zvláštní hudbou. Pak jsem jen bezmocně sledoval hrůzu, která se ke mně blížila

Vojtěch (45): Les v Jeseníkách mě přivítal zvláštní hudbou. Pak jsem jen bezmocně sledoval hrůzu, která se ke mně blížila

Vojtěch se rád toulá sám po horách. Jeden zážitek v Jeseníkách mu ale celoživotní lásku k přírodě zkazil. Od té doby se bojí jít do lesa a na hory raději kouká v televizi…

Je to tak podivný zážitek, že bych ho komukoliv jinému asi neuvěřil. Ale já vím, co jsem zažil a jak jsem se cítil. Skutečně bych to nepřál nikomu, snad ani svému největšímu nepříteli…

Měl jsem zvláštní pocit

Jsem celoživotní turista. Už jako malého kluka mě rodiče tahali po všech horách v Čechách a na Slovensku. I když jsem byl snad všude, nevadí mi jít po stejné trase znovu. Příroda je tak živá a proměnlivá, že pokaždé zažiju a uvidím něco jiného.

Od jisté doby si ale raději nechám zajít chuť. Je to kvůli výletu do Jeseníků. Hezky jsem si tehdy naplánoval trasu k Borovému vodopádu, který mě vždy fascinoval. Jde se tam docela pohodlně, až poslední kousek vede lesem. Jenže když jsem vstupoval do lesa, najednou jsem měl takový zvláštní pocit.

Neumím to přesně vysvětlit, ale bylo to, jako kdyby mi něco bránilo vstoupit do lesa. Něco mi zkrátka našeptávalo, ať to nedělám a co nejrychleji se vrátím k autu. Potřásl jsem hlavou, abych se toho pocitu zbavil. A vstoupil jsem na lesní stezku…

Zaslechl jsem zvláštní hudbu

Dnes už vím, že jsem měl ten pocit poslechnout. Po několika krocích jsem totiž zaslechl zvláštní hudbu. Zdálo se, že ji nevnímám ušima, ale tak nějak celým tělem. Byly to zvláštní vibrace, ne vyloženě nepříjemné, ale takové nezvyklé.

Pak jsem zjistil, že se nemůžu hnout. Zůstal jsem stát a tělo mě neposlouchalo. Mohl jsem jenom dýchat a mrkat. Po chvíli už jsem nemohl ani mrkat. Oči mě začaly pálit a cítil jsem děsnou touhu zavřít je nebo si je alespoň protřít. Ale nic z toho nešlo.

A to ještě nebylo to nejhorší. Někde vpravo jsem zaslechl zvuk. Něco se prodíralo porostem a blížilo se to ke mně. Pak se to zastavilo. Zoufale jsem se snažil otočit hlavu, abych se na to mohl podívat, ale přes sebevětší snahu se mi to nepovedlo…

Bál jsem se o život

Pak se ten zvuk začal sunout blíž a nakonec mi do zorného pole vklouzlo něco, co se špatně popisuje. Bylo to vyšší než já, hrálo to všemi barvami a mělo spoustu rukou a nohou, nebo jak bych mohl popsat ty končetiny. Jen to tak stálo a koukalo na mě. I když jsem vlastně neviděl, jestli to vůbec má nějaké oči. Najednou se to začalo zvětšovat…

A víc nevím. Prostě jsem poprvé ve svém životě omdlel. Probral mě lidský hlas. Nějaký starší pár turistů klečel u mě a pán mi chrstnul trochu vody do obličeje. “Mám i slivovici, pokud byste chtěl,” řekl mi a já to s vděkem přijal. “Co se vám stalo?” zeptala se mě žena, která tam byla s ním. “Já vlastně ani nevím. Udělalo se mi blbě a omdlel jsem,” řekl jsem.

Nabídli mi, že zavolají záchranku, ale to jsem odmítl. Pomalu jsem vstal a vyrazil zpátky k autu. Oba stáli a koukali na mě. Co jsem jim měl říct? Nikdo by mi neuvěřil to zvláštní setkání. Jak jsem se šoural k autu, slíbil jsem si, že do lesa už víckrát nevkročím. Teď o víkendech sedím doma a na hory se koukám maximálně tak v televizi…

Další příběhy ze života →

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].

Související články