Toto je benátská upírka. Vědci oživili tvář ženy, kterou našli s cihlou v ústech

Vědci zveřejnili novou rekonstrukci obličeje „benátské upírky“ z 16. století. V ústech měla žena zaseknutou cihlu. Ostatní ve městě, kde bydlela, se touto metodou snažili zajistit, aby nemohla vstát z mrtvých a ublížit živým.

Vědci zrekonstruovali podobiznu obličeje ženy s kamennou cihlou v ústech.

Odborníci ji nechtějí nechat odpočívat. Před patnácti lety tvář domnělé italské upírky ze 16. století zrekonstruovali poprvé, teď se o to pokusili podruhé.

Badatelé ženskou kostru označenou „ID6“ objevili v masovém hrobě na ostrově Lazzaretto Nuovo už v roce 2006. Podle portálu IFL Science místo v Benátské laguně lidé využívali jako sanatorium pro nemocné dýmějovým morem. Ostrov se nakonec stal i místem posledního odpočinku množství lidí, kteří nemoci podlehli v roce 1576. Právě v tomto období místní začali hledat domnělé viníky smrtelné nemoci, které nemohli přijít na kloub.

Kdo byl tajemný upír Micohlav:

V roce 2009 se pak forenzní antropolog Matteo Borrini poprvé začal zajímat o to, jak mohl vypadat obličej pohřbené 61leté ženy evropského původu, kterou měli ostatní za upírku. Vytvořil model její hlavy. Nyní se její obličej pokusil znovu zrekonstruovat brazilský forenzní expert Cícero Moraes. Rozhodl se, že ženinu tvář zobrazí tak, jak ji našli archeologové, tedy s cihlou v ústech.

Bylo to úmyslně?

Teorií, proč měla žena předmět v ústech, existuje několik. Podle některých šlo o součást pohřebního rituálu, jenž měl zamezit „upírce“ vstát z mrtvých, prokousnout rubáš a napadnout ostatní, případně je nakazit morem. Našli se ale i tací, kteří tvrdili, že má pohřbená cihlu v puse omylem. Proto odborníci potřebovali zjistit, jak bylo fyzicky možné ženě do úst vložit předmět bez poškození zubů nebo čelisti.

A právě toho se ujal Moraes a jeho tým. Nejdříve vytvořil digitální model lebky a poté simuloval vložení virtuální cihly. Nakonec si vědci vložení cihly vyzkoušeli i na skutečné lidské lebce. „Při experimentu jsme analyzovali strukturální deformaci kůže a také rotaci dolní čelisti,“ vysvětlil Moraes ve studii zveřejněné v časopise OrtogOnline.

Nakonec vědecký tým přišel na to, že je skutečně možné vložit cihlu do úst mrtvoly tak, aby ji nepoškodili. Zejména když to hrobník udělá ještě před tím, než začne tělo posmrtně tuhnout.

Drsná kritika

Odborníci pod vedením Moraesa kromě experimentu vytvořili vlastní podobiznu upírky za jejího života. Využili inovativní techniku, při které vycházeli z CT snímku lebky jiného člověka, jenž deformovali tak, aby odpovídal charakteristikám kostry ID6. Na něm pak rekonstruovali obličejové rysy ženy.

Tento přístup však zkritizoval Borrini, který se rekonstrukcí zabýval před patnácti lety. Nová metoda podle něj postrádá přesnost založenou na přímé analýze kosterních pozůstatků. „Moraes nikdy neměl přístup k ostatkům, ani k námi vytvořenému digitálnímu modelu. Jeho výtvor má tak daleko k přesné vědecké rekonstrukci,“ řekl.

Brazilský odborník zveřejnil svou vlastní rekonstrukci obličeje ženy. Za postup si vysloužil kritiku.

Odborníkovi se nelíbí, že Moraes použil lebku virtuálního jedince z počítačové tomografie, jenž upravil. „Je to jako kdyby si někdo vytiskl obrázek Měsíce z webových stránek NASA, položil ho na podlahu, šlápl na něj a tvrdil, že se prošel po Měsíci,“ uvedl. Přiznal, že inovativní přístupy mohou přinést novou perspektivu, je však nutné je vyvážit zavedenými vědeckými metodami.

Svatá Ludmila i neandrtálec

Specialista na rekonstrukci obličeje Moraes má za sebou i přes současnou kritiku řadu úspěšných projektů. Stojí například za rekonstrukcí podoby ženy, která před 45 tisíci lety žila na území dnešní České republiky. Kostru ženy, jež dostala přezdívku Zlatý kůň, našli archeologové v roce 1950 v jeskyni nedaleko Prahy.

Archeologové odhalili obličej neslavnější peruánské mumie, kterou Inkové obětovali při rituálu:

Se svým týmem brazilský odborník zrekonstruoval i obličej neandrtálce žijícího v dnešní Francii nebo podobiznu české světice, svaté Ludmily a jejích synů, přemyslovských knížat Spytihněva I. a Vratislava I.