Slávka (70): V noci po pohřbu mé maminky se mi zjevila mrtvá babička a řekla mi smutnou zprávu

Slávka (70): V noci po pohřbu mé maminky se mi zjevila mrtvá babička a řekla mi smutnou zprávu

Maminka se o Slávku nikdy nestarala a dala ji na výchovu k babičce. Když byla stará, o všechno přišla a zůstala sama, vzala si ji Slávka k sobě. Přesně, jak ji před lety prosila babička na smrtelné posteli. Když maminka zemřela, byla Slávka strašně smutná, všude ji viděla a měla strach. V noci po pohřbu se jí zjevila babička a od té doby je vše v pořádku.

Den před tím, než moje maminka Anička zemřela, se mi nějak nelíbila. Bylo jí dvaasedmdesát, ale kromě cukrovky nijak nemocná nebyla. Kamarádka sestřička mi však zařídila na další ráno kontrolu u doktorky.

Maminka odmítla jet k lékařce

Když jsem za ní v osm ráno přišla, k doktorce jet odmítla a řekla: “Dneska si chci udělat takový svůj sváteční den sama pro sebe, tak mi nech soukromí a neotravuj mě.” Věděla jsem, že to nemyslí zle, taková prostě byla.

Maminka si natočila vlasy a nastrojila se. Dokonce vytáhla svoje domácí stříbrné pantoflíčky na nízkém podpatku s koženou labutinkou. Sedla si do křesla a dívala se na televizi. Vypadala spokojeně, ale byla strašně bílá.

Pořád jsem se na ni chodila dívat, protože jsem se o ni strašně bála, ale ona mi stále opakovala, že si vážně přeje mít soukromí a zavřela dveře.

Seděla jsem vedle ní až do konce

Po nějaké době jsem za ní přesto přišla a cítila jsem, že je zle. Chtěla jsem jí volat sanitku, ale ona mi řekla: “Slávinko, kašli na to a raději mi nalij sklenku červeného vína a sedni si vedle mě.”

Nechala mě přitáhnout si druhé křeslo až těsně k ní. Položila si hlavu na moje rameno a začala vyprávět. Prý mi to nikdy neříkala, ale má mě hrozně ráda a moc ji mrzí, že se o mě nikdy nestarala. Šeptala mi to tak dlouho, než vydechla naposledy.

Seděla jsem vedle ní a nemohla se hnout, aby se z křesla nezhroutila na zem. Nakonec se mi ji však podařilo srovnat v křesle do stabilní polohy. Pootevřela jsem okno, aby její duše mohla rovnou do nebe, zapálila svíčku a sedla si znovu k ní. Hladila jsem ji, šeptala jí do ucha, že ji mám taky moc ráda a aby tam nahoře pozdravovala babičku a dědečka. Seděla jsem vedle ní až do chvíle, kdy přijela záchranka, která konstatovala smrt. Uběhly dlouhé čtyři hodiny.

Moje maminka zemřela 14. ledna 2015 a pohřeb měla 17. ledna. Ode dne její smrti jsem se v noci neodvážila sejít dolů do jejího pokoje, jelikož jsem ji všude viděla.

Přišla si pro ni babička

V noci po pohřbu jsem nemohla spát. Přesně ve čtyři ráno jsem uviděla od okna vycházet takovou podivnou záři a v ní jsem spatřila moji babičku. Vypadalo to, že pluje vzduchem a v ložnici bylo náhle cítit mýdlo s šeříkem, které si moje babička dávala do prádla a skříně v Letovicích, kde jsem s ní vyrůstala.

Babička se na mě podívala a řekla mi: “Slávinko, tak já si jdu pro Andulku. Děkuji ti, že ses mi o ni postarala, ale ona už musí jít se mnou. Měj se hezky a sbohem.”

Od té noci se nebojím a vím, že jsem udělala vše správně

Pak jsem viděla, jak se pomalu zmenšuje a ztrácí. Vůbec jsem se nebála, jen mi z očí tekly slzy, protože jsem si vzpomněla, co mi řekla tehdy, když umírala v klášteře. Že se mám o maminku postarat a odpustit jí, až to bude potřebovat.

Od té noci jsem už neměla strach chodit dolů kolem jejího pokoje. Na maminku jsem vzpomínala s radostí a jen na to hezké. Pohřbila jsem ji v Letovicích, kde to milovala, vedle babičky a dědečka. A vím, že by byla spokojená…

Další příběhy ze života →

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].

Související články