Erika (46): S dědou jsem měla výjimečné pouto. Když zemřel, dostala jsem od něj poslední zprávu na rozloučenou

zrzka, zrzavé vlasy

Erika svého dědu obdivovala a měli spolu hezký vztah. Byla to ona, kdo mu zavolal sanitku, když se mu udělalo nevolno. Za pár týdnů děda v nemocnici zemřel a Erika to doslova fyzicky cítila.

Jako malá jsem žila s rodiči v domě, jehož v přízemí obýval děda. Byl vdovec. Babičku jsem nepoznala. O to více se upnul na naši rodinu. O víkendu s námi obědval, s rodiči se staral o zahradu a nás, vnoučata, často hlídal.

S dědou jsme odjakživa byli na stejné vlně

Mnoho mých dětských vzpomínek se váže právě k dědovi. Nejenže mě učil, jak se starat o zvířata, ale byl i sečtělý a vzdělaný. Celou základní školu se se mnou učil a právě jemu vděčím za to, že jsem vždy měla ke vzdělání pozitivní vztah.

Hodně času jsem s dědou trávila o samotě a povídali jsme si o knihách, rádi jsme chodili do kina a potom film rozebírali. Dovolím si tvrdit, že jsme byli s dědou naladěni na stejnou notu. Svět jsme vnímali stejně, měli podobný humor a bylo nám spolu dobře. Děda, ač mu bylo přes sedmdesát let, byl neuvěřitelně vitální jak fyzicky, tak duševně.

Dědovi se jednoho dne udělalo špatně

Pamatuji si to jako dnes, bylo mi čerstvých osmnáct let. Přišla jsem domů a našla dědu sedět na schodech. “Holčičko, je mi nějak blbě. Necítím se dobře,” slabě zašeptal. Pohladila jsem ho po ruce a běžela k sousedům, abych zavolala sanitku. Do jejího příjezdu jsem seděla u dědy, držela ho za ruku a tiskla ji. Mlčeli jsme.

Když dědu naložili a vezli ho k sanitce, dlouze jsme se na sebe dívali. Ten pohled si pamatuji dodnes. Nic okolo nás neexistovalo. Vnímali jsme jen sami sebe. Nebylo potřeba slov, něco mezi námi proudilo a my to věděli. A pak se zavřeli dveře sanitky.

Děda mi poslal poslední vzkaz o své smrti

Týdny plynuly. Děda zůstával v nemocnici. Selhaly mu orgány. Nebyl při vědomí, ležel napojený na přístroje a podle lékařů to byl stav neslučitelný se životem. Čekalo se na to, až zemře. Fyzicky jsem cítila, že děda stále žije. Snažila jsem se dál fungovat.

Byla jsem ve škole, bylo přesně deset hodin dopoledne, a já pocítila, že děda zemřel. Zcela zřetelně jsem věděla, že se to stalo. Odpoledne mi tatínek oznámil, že mu volali z nemocnice, že děda zemřel. Sklonila jsem hlavu a tiše pronesla: “Já vím, zemřel v deset dopoledne. V ten moment jsem cítila něco jinak.” Rodiče na mě koukali a nechápali to.

Dodnes nedokážu vysvětlit, jak jsem mohla vycítit dědův odchod z tohoto světa. Jsem přesvědčená, že to byl poslední vzkaz od něj. Rozloučení.

Další příběhy ze života →

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].

Související články