Opozičně naladění Rusové bojují s krizí identity, pro další je válka jen kulisa

Moskva – Agáta Lukášková) – Nesledovat zprávy a nehlásit se ke své zemi – i to jsou mechanismy, kterými se někteří Rusové pokoušejí osobně vypořádat s tím, že Rusko už dva roky vede válku na Ukrajině. Další se staví k událostem čelem a berou na sebe díl zodpovědnosti. Někteří si ale zase myslí, že invaze na Ukrajinu byla nevyhnutelná a že se na jejich životech nijak zvlášť nepodepsala. Vyplývá to z rozhovorů ČTK s několika Rusy a Ruskami.

Pieta za Navalného

“Teď se snažím, abych se od té země (Ruska) a všeho, co se tam děje, tak nějak distancoval. Nechci, aby mě lidé s tou zemí spojovali,” uvádí třicátník Michail, který své pravé jméno nechtěl zveřejnit a který emigroval z Ruska do Kazachstánu krátce po vyhlášení částečné mobilizace v září 2022. Prodal byt v Moskvě i auto, dal výpověď v práci a snaží se vybudovat si nový život v kazachstánském Almaty.

„Je mi hodně nepříjemné, když se lidé v Kazachstánu dozvědí, že nejsem místní, a ptají se, kdy jsem přijel a proč. Už nechci, aby mě považovali za Rusa,” popisuje Michail. Říká, že se za ruské činy stydí. Přispívá k tomu i skutečnost, že během studijních let měl mezi spolužáky mnoho kamarádů z Ukrajiny.

Špatně snáší i situaci, která nyní panuje v Rusku. Mluví o tom, že jakékoli “nesprávné slovo” může způsobit problémy blízkým. „Člověk se může dostat do vězení v podstatě za cokoli,“ říká. Obavy má například z toho, že mu budou při příletu do Ruska pohraničníci kontrolovat osobní zprávy v telefonu, což se podle médií v několika případech stalo.

Ani třicátnici Natalje nedělá dobře, když je spojována s Ruskem. Natalja se narodila na Ukrajině, ale skoro celý život strávila v Rusku. S telefonickým rozhovorem souhlasila po krátkém váhání a upozornění, že podobné hovory jsou nebezpečné. I ona má stejně jako Michail strach, že řekne něco, co by mohlo být považováno za závadné. Její podmínkou tak bylo, že během telefonátu nepadnou slova “válka”, “Ukrajina” a “Rusko”, které v předcházející písemné konverzaci napsala improvizovanou šifrou pomocí hvězdiček. Nepřála si zveřejnit ani své pravé jméno.

“Když to všechno začalo, tak jsem nevěděla, kdo jsem, protože mi to trhalo srdce,“ říká Natalja na otázku, zda se cítí jako Ruska. „Možná, že nejsem jako oni (Rusové),” dodává. Kvůli svému postoji k válce opustila místo vyučující na vysoké škole, kde se přestala cítit dobře, protože mnozí její bývalí kolegové invazi na Ukrajinu podporují a pořádají například proválečné sbírky. O důvodu svého odchodu ale nikomu raději neřekla. „Hlasitě se k tomu vyjadřovat nejde,“ míní Natalja.

Dění na Ukrajině se rozhodla raději vytěsnit. “Když to všechno začalo, tak jsem sledovala různé telegramové kanály, ale potom jsem nemohla spát, protože jsem to silně prožívala, tak jsem toho nechala. Jako by všechno utichlo a všechno bylo v mlze. Na jednu stranu je špatně, že mám k tomu takový vztah, z druhé strany je to svého druhu obrana psychiky a organismu,” uvádí.

Naopak vystudovaná 31letá bohemistka Julija, která už několik let žije v České republice, před zprávami o dění na Ukrajině oči nezavírá. „Když jsme během oslavy Silvestra četli zprávy o tom, že byl jeden z největších raketových útoků (na Ukrajinu), tak to je samozřejmě to, o čem se mluví a co musíme nějakým způsobem probírat,“ zdůrazňuje. Julija zároveň hovoří o tom, že trpí tíživým pocitem kolektivní viny i strachem, že se válka potáhne roky, třeba i desetiletí.

V Rusku byla Julija naposledy v roce 2021, ještě před válkou. Říká, že v současné době by z cesty do vlasti měla obavy. „Bojím se nejspíš, že uvidím tu lhostejnost, která je kolem. Slyšela jsem od lidí, co tam žijou, že se o tom (válce) nemluví,“ říká.

Její slova do jisté míry potvrzuje Nikolaj, vysokoškolský učitel a padesátník, který žije v asi milionovém městě v evropské části Ruska (své skutečné jméno ani název svého domovského města si nepřál zveřejnit). Nikolaj uvádí, že ve svém životě nepozoruje žádnou změnu oproti době před válkou, o níž mluví téměř bez emocí. Přesto tvrdí, že by si přál, aby kvůli obětem na obou stranách boje skončily.

Nikolaj má za to, že kdyby Rusko na Ukrajinu v únoru roku 2022 nezaútočilo, muselo by jen o několik týdnů později podnikat jiné zásadní kroky, aby ochránilo lidi v oblasti Donbasu. „Pokud by (ruský prezident Vladimir) Putin 24. února nezaútočil, tak by to v dubnu přilétlo z druhé (ukrajinské) strany,“ myslí si.

Údajná snaha ochránit rusky hovořící obyvatelstvo této oblasti na východě Ukrajiny je jedním z argumentů, kterými Kreml obhajuje ruskou invazi. Dvouleté ruské tažení na Ukrajině si ale podle nezávislých bilancí vyžádalo už tisíce mrtvých a raněných mezi civilisty, často právě v oblasti Donbasu.

Nikolaj kromě toho míní, že jednotlivci nemají na situaci vliv a důležité je jedině to, o co usiluje Putin. “Má přání, aby to všechno skončilo, nikomu nepomůžou. Nevěřím, že nějaké moje činy zachrání situaci,“ říká. Ruský lídr podle Nikolaje své pohnutky jasně vyložil v nedávném rozhovoru s americkým novinářem Tuckerem Carlsonem. “S touto (Putinovou) pozicí budou všichni muset počítat…Protože on tak vidí svoji misi. A tahle mise bude vyplněna, ať už se to někomu líbí nebo ne,“ soudí Nikolaj. Šéf Kremlu mimo jiné ve zmiňovaném rozhovoru zdůrazňoval, že Rusko nemůže být na bojišti poraženo.

Z Nikolajových odpovědí je znát, že si přeje, aby ruskému výkladu událostí naslouchali lidé za ruskými hranicemi. Patrně se záměrem přesvědčit někoho o svých názorech také velmi ochotně souhlasil s rozhovorem, během něhož se živě zajímal, jak situaci vnímají lidé v Česku, a vyjadřoval obavy z černobílého vidění.