Komentář | Rusové ani o Navalného smrti nemusí lhát. Všem je jasné, že viníkem je Kreml

Alexej Navalnyj

V pátek obletěla svět zpráva, že ruský opoziční politik Alexej Navalnyj zemřel ve 47 letech v trestanecké kolonii na Sibiři, kde si odpykával devatenáctiletý trest odnětí svobody. Za bezprostřední příčinu úmrtí ruská vězeňská služba označila krevní sraženinu.

Stojí ale za úmrtím Navalného skutečně „pouze“ krevní sraženina, nebo vítr vane odjinud? Takovou otázku si klade jistě nejeden člověk, který se alespoň minimálně zabývá současnou ruskou politikou.

Řekněme si několik jmen z řad hlasitých kritiků ruského prezidenta Vladimira Putina, u nichž dlouhodobě panují nejasnosti o tom, kdo skutečně stojí za jejich smrtí: Boris Němcov – zastřelen začátkem roku 2015 nedaleko Kremlu, smrt dosud neobjasněna. Boris Berezovksy – byznysmen a oligarcha, nalezen mrtev roku 2013 v britském exilu. Sergei Magnitsky – právník a auditor, který odhalil masivní úniky na daních napříč ruskou elitou, zemřel roku 2009 ve vazbě poté, co byl několikrát zbit a nedostalo se mu lékařské péče.

A následuje ještě řada dalších jmen: Mikhail Lesin, Stanislav Markelov, Anastasia Baburova, Natalia Estemirova, Anna Politkovská či Jurij Šekošikin. Tito všichni zemřeli za nevyjasněných okolností poté, co Kreml buď hlasitě kritizovali nebo nějakým způsobem vyšetřovali. Ani zdaleka to ale nejsou všechna jména obětí současného kremelského režimu pod taktovkou Vladimira Putina.

Navalnyj se tak v pátek stal dalším z řad Putinových kritiků, o kterých už uslyšíme pouze v minulém čase. Jeho smrt ale je v určitých ohledech atypická oproti jiným.

Například loni v létě tragicky zahynul lídr wagnerovců Jevgenij Prigožin, a to ani ne dva měsíce poté, co rozpoutal otevřenou ozbrojenou vzpouru proti Putinovi a ruskému vojenskému velení v čele s ministrem obrany Sergejem Šojguem a náčelníkem generálního štábu Valerijem Gerasimovem. Následně dočasně opustil Rusko, stáhnul se do Běloruska a po návratu do vlasti zemřel.

U Prigožina a jiných mrtvých odpůrců Putinova režimu je vzorec poměrně jasný. Nevyplatila se jim kritika či otevřený odpor, za což zaplatili životem. Navalnyj už ale Putina fakticky neměl jak ohrozit a jeho smrt, jak se zdá, Kremlu nijak neprospěje. Navalnyj od režimu dostal svůj trest, byl odtažen do trestanecké kolonie a často tam trávil nekonečné dny na samotce. Vzhledem k častým hladovkám a nelidskému zacházení ze strany dozorců ani není možné čekat, že by jakákoli osoba v obdobném táboře vydržela dlouhodobě bez podlomeného zdraví.

Detailně podmínky v někdejšího sovětských pracovních táborech neboli gulazích popisoval například Alexandr Solženicyn ve svých dílech Souostroví Gulag nebo Jeden den Ivana Děnisoviče. Je patrné, že se od rozpadu Sovětského svazu podmínky příliš nezměnily a zřejmě to stálo Navalného poslední zbytky sil a eventuelně ho i zabilo. Jestli došlo k nějakému násilí ze strany dozorců nebo spoluvězňů, už se zřejmě nikdy nedozvíme. A už vůbec se nedozvíme, jestli k takovému násilí vyzval Putin přímo.

Je však nutné připomenout, za jakých okolností se opozičník Navalnyj v pracovním táboře ocitl. Stejně jako nešlo o stoprocentního demokrata, rozhodně nebyl typickým těžkým kriminálníkem, pro kterého se může takový tábor zdát jako přiměřený trest. Od roku 2000 v Ruské federaci působil jako opoziční politik a aktivně se věnoval vyšetřování korupce ruských elit. Posléze byl otráven jedem novičok a po hospitalizaci v Německu se sám a dobrovolně vrátil do vlasti, kde ho bezpečnostní složky prakticky okamžitě zatkly.

Navalnyj šel svému osudu vstříc a po návratu do Ruska se mu zřejmě dostalo takového zacházení, s jakým počítal: neférové zatčení, nespravedlivý soud a pobyt v absolutně nepřiměřeném vězeňském zařízení, kde nakonec také zemřel. Jeho osud byl patrně zpečetěn už ve chvíli, kdy v lednu 2021 nasedal do letadla z Německa do Ruska.