Jitka (38): Rodina se ke mě chovala jako ke služce. Byla jsem jenom krůček od toho, abych všechno zahodila a už se nikdy nevrátila

Jitka (38): Rodina se ke mě chovala jako ke služce. Byla jsem jenom krůček od toho, abych všechno zahodila a už se nikdy nevrátila

Jitka už měla všeho dost, chyběl jí klid, prostor a samota. Vyjela si na projížďku, aby přišla na jiné myšlenky. Nakonec to dopadlo trochu jinak, než očekávala.

Měla jsem pocit, že ještě jeden den jako tento, vyrazím “pro cigarety” a už se nevrátím domů. Na ničem mi nezáleželo. Toužila jsem po samotě a klidu. Tento pocit ve mně rostl již delší dobu.

Necítila jsem se dobře

Téměř před rokem začal můj manžel Matěj (38) pracovat z domu a prakticky přestal chodit ven. Během posledních několika měsíců měl náš syn Martin (12) zápal plic a asi třikrát angínu. Mezitím se starší syn Jáchym (16), který je uprostřed přechodu od teenagera k dospělému, zasekl ve fázi drzého, otravného mladého darebáka.

Všichni tři mě neustále dráždili. S problémy, otázkami, prosbami, hádkami a požadavky… Neustále jsem slyšela: “Potřebuju nové boty na fotbal.” nebo “Bolí mě bok, co to znamená?” a “Mami, vyprala jsi mi zelené džíny?” Všichni tři se dokázali shodnout snad jenom na tom, že mají hlad.

Vždy je trápilo něco nového. Nemohla jsem se ani nadechnout nebo se od všeho odpojit. Často jsem přemítala nad tím, jak dlouho to ještě vydržím…

Frustrace ve mně narůstala

Situace byla čím dál napjatější. Dokonce i moje kočky se začaly chovat podezřele. Pacička, náš věčný žrout, který se vždy vyhýbal objetí, mi skákal na klín pokaždé, když jsem se pokoušela relaxovat v křesle. Hubená Hvězdička chodila za mnou jako stín, drápala na dveře, kdykoliv jsem se schovala na toaletě. Často mě také budila v noci. Jako kdyby svými vousky kontrolovala, jestli ještě dýchám. Pronásledovaly mě noční můry, v kterých jsem byla uvězněna mezi stěnami a ty se ke mně neúprosně přibližovaly…

Jednoho odpoledne, když byla atmosféra doma neúnosná, pocítila jsem, že už toho všeho mám dost. Věděla jsem, že ještě jeden takový den a přidám se k těm, kteří jdou pro cigarety a zmizí beze stopy. Potřebovala jsem prostor, cítit znovu svobodu a být sama se sebou, abych úplně nezmizela.

“Vezmi mě do hřebčína,” řekla jsem rozhodně Matějovi. “A co tvá záda?” snažil se namítat. “Bude to v pořádku. Jinak mi hlava odejde jako suchá rostlina.” Přikývl a nezkoušel mě od této myšlenky odradit. I když od té doby, co jsem naposled seděla sedle, uplynulo už pár let. Řekla jsem mu, že plánuji delší vyjížďku po okolí. “Vrátím se večer. Vzala jsem si podrobnou mapu okolí a telefon, kdyby se něco stalo.”

Vyrazila jsem na projížďku

Políbila jsem klisnu Sněhulku a rozjely jsme se přímo do hlubin lesa. Terén byl opuštěný a šedivý. Kmeny stromů a větve keřů ještě nebyly pokryty bujnou zelení typickou pro jaro. Lesní zvířata se schovala do svých nor a hnízd a ptáci cvrlikali váhavě, jako by si jen procvičovali písně. Ale nic z toho mi nevadilo.

Jednoduchost lesa a ticho skvěle odpovídaly mé touze odpočinout si od domácího shonu a všudypřítomných členů rodiny. Pohybovaly jsme se pomalu. Překročily jsme asfaltovou cestu a došly k starým dubům, které se přežily snad už všechno.

Podle mapy a hodinek jsem zjistila, že máme za sebou polovinu cesty. Namísto návratu po našich stopách jsem se rozhodla vzít to jinudy. Neznámou cestou, ale doufala jsem, že to bude něčím zajímavé. Když jsem uviděla osamělý dub rostoucí uprostřed opuštěného pole, ihned jsem litovala, že jsem si nevzala foťák. Strom připomínal starobylého obra nesoucího tíhu nebes. Stejně jako já…

Po chvíli jsme se znovu ponořily do lesa. Listy se mírně třásly ve větru a pomalu se stmívalo. Najednou Sněhulka prudce zatočila doleva. Téměř jsem vypadla ze sedla. “Uklidni se, holka! Tam nic není,” pokárala jsem klisnu a navedla ji zpátky na cestu, o které jsem si myslela, že je ta správná.

Cítila jsem se nejistě

Vybrala jsem cestu, která procházela lesem. Když jsem v dálce mezi stromy uviděla světlo, pocítila jsem úlevu. Ale po třiceti minutách cesty jsem si uvědomila, že jsem se možná ztratila. “Zůstaň klidná!” napomínala jsem sama sebe. Zkusila jsem zavolat manželovi, ale neměla jsem signál. Když jsem sáhla po mapě, ruce se mi třásly. Ale k čemu mi byla, když jsem neměla ponětí, kde jsem?

Slunce zapadlo a na tváři jsem cítila chladné mrholení. Jen obyčejný déšť, nic víc. Když jsem otočila hlavu, uviděla jsem za sebou temnou zeď lesa. Připomínala armádu připravující se k útoku. Klisna tomu zřejmě chtěla čelit a tvrdohlavě se snažila otočit. Nedovolila jsem jí to. V dálce jsem viděla osvětlená okna chalup. Stiskla jsem klisnu pevněji stehny…

Uplynulo dalších 15 minut a už jsem cítila, že vítězí pochybnosti. I když ke mně doléhaly zvuky z lidských obydlí, stále mi připadaly tak vzdálené jako na začátku. Zastavila jsem koně a rozhlédla se kolem sebe. Nad hlavou se mi táhlo nebe a kolem mě byl nekonečný prostor.

Začala jsem se ptát sama sebe, jestli to je opravdu to, co jsem chtěla. Během okamžiku jsem pochopila, co znamená skutečná osamělost. Pohltila mě jako těžká deka, téměř mi vyrazila dech. Někde, na dosah, bylo světlo a teplo, ale zároveň bylo tak nedosažitelné…

Strach mi svíral hrdlo

Nikdy jsem nezažila tak ohromující hrůzu, ačkoli jsem přesně nevěděla, co mě naplňovalo strachem. Rozhodla jsem se důvěřovat klisně. Z nás dvou byla ta rozumnější a zkušenější. Měla v hlavě zvířecí smysl, který jí umožňoval najít cestu zpátky na statek. I když nás obklopovala tma, pršelo a ztratily jsme se v hlubinách lesa. Nebo možná právě tehdy byl tento smysl nejsilnější? Kdybych ji poslechla před hodinou, asi bychom se obě už dostaly domů.

“Pohni, Sněhulko, vrať se na statek, bez ohledu na cestu…” popohnala jsem ji. Nejprve se pohybovala nejistě, kývala hlavou sem a tam, vybírala si vlastní cestu. Přešla ornou půdu, protáhla se přes ploty a přeběhla skrze háj. Když narazila na vyšlapanou cestu, začala klusat. Důvěra, kterou jsem v ní měla, nesnižovala mou bdělost. I když byla Sněhulka laskavá, rozumná, plná empatie a neopustila by mě, po pád bych se asi nemohla zase vyšplhat do sedla. Neměla bych dost síly. Moje nohy byly úplně ochrnuté, ruce jsem měla v křeči a svaly mě bolely.

Nakonec to nebyly navigační nástroje nebo má bystrá mysl, která nás dovedla k cíli, ale primitivní zvířecí smysly. U stáje už netrpělivě čekal Matěj. “Kde jsi byla tak dlouho? Už jsem se chystal volat policii!” pronesl.

“Taky jsi mi chyběl” zašeptala jsem a rovnou se mu svezla do náruče. Probudila jsem se uprostřed noci. Celé tělo mě bolelo, byla jsem vyčerpaná a téměř jsem nemohla dýchat. Můj manžel mě objímal a kočky mi zahřívaly nohy. Asi bych se cítila hrozně, kdyby nebylo toho hloupého, ale příjemného pocitu štěstí, že mě někdo potřebuje tak moc, jako rostliny potřebují sluneční svit…

Další příběhy ze života →

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].

Související články