Ivan Kytka: Privatizace a české penze. Kdo nedostal nic, přispěl jiným na majetek zdarma

Ze svého bytu v londýnské čtvrti Westminster sleduje František Nepil (76) současnou debatu o druhém pilíři penzijního pojištění se zasmušilým výrazem ve tváři. Když slyší zprávy o tom, že se český státní rozpočet prohýbá pod tíhou penzijních nároků českých daňových poplatníků a vláda si nemůže dovolit zvyšovat penze podle inflace, opouští ho obvyklý klid, vyrovnanost a uměřenost, kterými je prostoupeno britské prostředí.

„Mně se ten argument z hloubi duše hnusí,“ říká v rozhovoru pro Přítomnost muž, který se počátkem devadesátých let usilovně snažil vyvolat debatu, která by změnila metodu české privatizace. Krom jiného také na stránkách Přítomnosti v říjnu 1990.

V článku nadepsaném „Privatizace, proč, od koho, komu, jak…“ argumentoval, že privatizovaný (státní) majetek byl z velké části vytvořen ze staletých úspor českých a slovenských lidí na stáří. Pokud ho stát v rámci privatizace zdarma rozdá, zůstane mu penzijní břemeno spojené s výplatou budoucích penzí. Připraví se ovšem o zdroj jejich financování.

Text, jehož autorem je novinář Ivan Kytka, je na základě vzájemné spolupráce převzat z aktuálního vydání nezávislého týdeníku Přítomnost. Titulek je redakční.

„Aby stát zachoval stejnou úroveň služeb sociálního zabezpečení, bude muset tyto ztracené příjmy nahradit novým zdaněním. Tyto nové daně nepostihnou každého stejně. Čím mladší občan, tím déle je bude platit. Nová daň pro něj bude vyšší než příjem z jeho kupónového podílu. Dojde tak nakonec k situaci, že lidé, kteří nic nedostanou, budou platit daň za majetek, jejž někdo jiný dostane zdarma,“ předpověděl před 34 lety v Přítomnosti František Nepil.

V dopise, který koncem července 1990 publikovaly Financial Times, byl Nepil ještě explicitnější: „Stát se nezbavuje svého příslibu penzí, ale současně se zbavuje svých (příjmů z) penzijních fondů.“

František Nepil měl v té době za sebou patnáct let praxe v londýnské City, kde se specializoval na matematické aplikace pro londýnský kapitálový trh, krom jiného na dnes tak populární opce a futures.

Když padl v bývalém Československu komunistický režim, stavěl se v Británii na vlastní nohy jako nezávislý investor, poradce a analytik. Před příchodem do Londýna na podzim roku 1969 studoval čtyři roky Vysokou školu ekonomickou v Praze. V Anglii na ně navázal tříletým studiem matematiky na prestižní Oxfordské univerzitě.

Nevyslyšená varování z Londýna

V článcích, které publikoval v devadesátých letech v Londýně i v Praze, předpověděl, že model privatizace a privatizační projekty, s kterými přišly Čalfova federální a Pithartova česká vláda, vytvoří v zemi velkou sociální nerovnost.

Podle nejrůznějších přehledů figurují mezi nejbohatšími občany České republiky téměř výlučně lidé, kteří zbohatli prostřednictvím kupónových privatizačních fondů nebo prostřednictvím jednotlivých privatizačních projektů.

Ve stati nazvané „Největší vyvlastnění v českých dějinách“ publikované v roce 1995 v Listech číslo 6 Nepil napsal: „Je těžké zaručit, že toto bezpráví nebude mít jednou za následek rebelii. Spravedlivá privatizace mohla zabránit tomu, že možná bude v budoucnosti nutné násilně vynucovat občanskou poslušnost.“

Metoda české privatizace navíc vedla k velké nerovnosti při distribuci privatizovaného majetku. Enormně rychle na ní podle Nepila vydělali zahraniční vlastníci privatizovaných firem, ale i infrastruktury. A také vlastníci nově vzniklých český privatizačních fondů. Za nominální hodnotu 10 000 Kč za kupónovou knížku na ně jejich majitelé (dobrovolně) převáděli své budoucí penzijní nároky s vidinou, že rychle získané peníze utratí obratem za spotřební zboží.

Podle nejrůznějších přehledů figurují mezi nejbohatšími občany České republiky téměř výlučně lidé, kteří zbohatli prostřednictvím kupónových privatizačních fondů nebo prostřednictvím jednotlivých privatizačních projektů. Na jejich bankovní konta putují miliardy ze zprivatizovaných penzijních úspor generací českých daňových poplatníků.

Znetvořený kapitálový trh

Nepil přitom zdůrazňuje, že privatizace prostřednictvím soukromých penzijních fondů by byla nejen spravedlivá, ale vytvořila by v České republice kapitálový trh, který zůstává i 34 let po majetkové transformaci „znetvořený a spíše neexistuje“.

Zatímco v Británii se stará o úspory daňových poplatníků a vlastní firmy a podniků přes 5000 soukromých penzijních fondů, v České republice je to devět. Koncem března navíc vyšlo najevo, že za posledních deset let si naúčtovaly na poplatcích 38 miliard Kč, přičemž státní příspěvek za stejné období činil 58,2 miliardy korun.

„Takže z peněz, kterými do těchto fondů přispívá stát, si 65 % vezmou soukromé finanční instituce za správu – tohle je privatizace veřejných peněz do soukromých kapes v přímém přenosu,“ povzdechl si v kritické glose na stránkách internetového deníku Britské listy Jiří Hlavenka.

Žádná spálená země

František Nepil, který utíkal z Československa před armádami Varšavské smlouvy, odmítá tvrzení, že československá a česká ekonomika byly koncem 80. let minulého století na pokraji krachu a že komunistický režim zanechával novému režimu v podstatě „spálenou zemi“. Jeden z autorů kupónové privatizace Dušan Tříska se přitom v roce 2006 nechal slyšet, že hodnota státního majetku „byla na začátku 90. let stejně velmi nízká“.

„Ta ,spálená země´ byla schopná uživit deset milionů lidí, a to poměrně slušně v porovnání s třetím světem nebo s ostatními socialistickými zeměmi, jako bylo Polsko nebo Maďarsko,“ připomíná Nepil a dodává: „Ovládala svůj vlastní trh, který měl sám o sobě dost velkou hodnotu.“

„Otcové“ české privatizace neměli na tak rozsáhlý převod majetku ze státních do soukromých penzijních fondů zkušenosti a vlastně ani vzdělání.

„Hodnota toho trhu se ukázala, když třeba novináři převzali do svého vlastnictví Mladou frontu. S tím titulem a značkou získali, respektive zcizili celý trh těchto novin. A to se stalo i v jiných případech: Volkswagen převzal celý trh Škody Mladá Boleslav doma i v zahraničí. A ten trh samotný měl velkou hodnotu. A příští zisky z hodnoty toho trhu si přivlastnil někdo, kdo ho – na rozdíl od českých daňových poplatníků – nevybudoval a nic do něj do té doby neinvestoval.“

Podle Nepila zatížila česká verze privatizace státního majetku neúměrně příští generace českých daňových poplatníků, kteří přišli o příjmy z privatizovaných podniků a zůstal jim závazek vyplácet penze.

Polostátní vs. tržní kapitalismus

Podle Nepilových propočtů připravila privatizace, která vyloučila z poptávky soukromé penzijní nároky, každý rok české daňové poplatníky o sumu v hodnotě asi deseti procent hrubého domácího produktu. To je za poslední rok víc než 700 miliard korun.

Když si počátkem 90. let ponechal stát závazek vyplácet starobní důchody, přijal také závazek vyšších (než jinak nutných) daňových odvodů. Vyžaduje to totiž model průběžného financování penzí. Ten však není v Evropě ojedinělý, funguje například v Německu a ve Francii.

Rozpor mezi „prohospodařenými penzijními úsporami“ české ekonomiky a relativně vysokým zdaněním v Německu či ve Francii (které privatizací nic neprohospodařily) vysvětluje Nepil tím, že i tyto země mají chybnou strukturu kapitálových trhů.

„Francouzští nebo němečtí podnikatelé nemají takovou svobodu a tak snadný přístup ke kapitálu. O investicích v těchto zemí rozhodují v podstatě banky. A o bankéřích se říká, že vám půjčí peníze, když je nepotřebujete,“ uvádí Nepil a dodává:

„Když máte dobrý nápad, ale nemáte osvíceného bankéře, tak ho těžko uskutečníte. A podobně je tomu s francouzskou nebo německou ekonomikou. Řekl bych, že i proto ty velké nápady za posledních osmdesát let prakticky přišly výhradně ze Spojených států nebo z Anglie, protože je tam daleko lepší struktura kapitálového trhu.“

Návraty k Marxovi

Podle Nepila mohl v České republice vzniknout fungující, prosperující a dobře regulovaný kapitálový trh už počátkem 90. let během relativně krátké doby.

Jenže při pohledu do zpětného zrcátka jako by po něm vlastně nebyla poptávka. Drobní investoři dali – přesně podle Nepilovy předpovědi – přednost okamžitému výnosu z prodeje kupónových knížek, který použili k nákupu spotřebního zboží před osobní odpovědností za vlastní úspory na stáří.

„Otcové“ české privatizace, kteří vzešli stejně jako František Nepil z Vysoké školy ekonomické, neměli na tak rozsáhlý převod majetku ze státních do soukromých penzijních fondů zkušenosti a vlastně ani vzdělání. I když by možná stačilo, kdyby si pozorně přečetli Marxovy ekonomické spisy:

„Marx popisoval tržní ekonomiku velice důkladně. Jenže většina studentů VŠE jeho učení tenkrát ignorovala. A tak se nedozvěděli, jak fungují směnky a nejrůznější technické aspekty kapitálového trhu. Samozřejmě, Marx se celkově mýlil, ale vycházel z pramenů, které byly velice solidní. Vycházel z učení věhlasných ekonomů té doby, jako byli David Ricardo a Adam Smith. Všechny je kritizoval, ale vycházel z nich,“ vysvětluje bez náznaku sarkasmu či ironie v hlase František Nepil.

Autor textu, Ivan Kytka, je novinář, žije ve Velké Británii, mimo jiné byl dlouholetým redaktorem České televize či české redakce BBC World Service