Měl jsem utéct, mrzí Lukáče. Sarajevo byl vrchol, jako poslanci mu podpálili auto

Vincent Lukáč slaví 70. narozeniny. Po skvělé hokejové kariéře ověnčené medailemi zažil několik zklamání. A dodnes ho sžírá pocit nedocenění.

Měl jsem utéct, mrzí Lukáče. Sarajevo byl vrchol, jako poslanci mu podpálili auto; Zdroj foto: Profimedia

Přestože se českoslovenští hokejisté museli před 40 lety na olympiádě v Sarajevu sklonit před Sovětským svazem, Lukáč vzpomíná na tehdejší turnaj jako na vrchol své reprezentační kariéry.

Za Československo odehrál bývalý útočník 146 zápasů a vstřelil v nich úctyhodných 70 gólů. V domácí soutěži byl neodmyslitelně spjatý s mateřskými Košicemi, titul však vybojoval na vojně v Jihlavě.

A navzdory tomu, že byl v roce 1982 draftován Québecem, NHL si nikdy nezahrál. Utéct nechtěl a z Československa odešel legálním způsobem až po třicítce. Zahrál si tak “jen” v Německu, Rakousku a Velké Británii.

Trenérskou dráhu relativně brzy zavrhl. V roce 2010 mu coby poslanci za Slovenskou národní stranu neznámý pachatel podpálil auto. Později se o Lukáčovi psalo, když se po roztržce s partnerkou octl v policejní cele. Sám s oblibou tvrdí, že “rád říká své názory, což se moc nenosí”.

Jak se vám daří? Chystáte oslavu dnešních 70. narozenin?

Těžko se mi to vyslovuje, ale čas nezastavíte. Jsem šťastný, že jsem se dožil takového věku, ale ve velkém se oslavuje možná padesátka. Já se sejdu postupně s rodinou, s přáteli. Popovídáme si, pobavíme se.

Zajímá vás pořád hokejové dění?

Sleduju všechno. Jsem důchodce, tak mám spoustu času. Dokonce teď i po nocích sleduju NHL, což jsem nikdy nedělal. Do toho naši ligu, vaši českou extraligu. Mám přehled, jaký jsem nikdy neměl.

Navštěvujete zápasy Košic, které vloni vyhrály slovenský titul?

Nechodím tam, ale myslím, že o nic nepřicházím. Bohužel s dalšími kluky, se, kterými jsme pro Košice něco dokázali, nemáme ani svá místa na stadionu, svůj skybox. Trochu nás to bolí. Navíc nechci urážet, ale zdá se mi, že na nás byly kdysi vyšší nároky, než jsou na dnešní hráče. Česká extraliga je o třídu kvalitnější, u nás to za moc nestojí.

Dříve jste odmítl i vyvěšení vašeho dresu v košické hale. Takže doteď jste vztahy s klubem neurovnal?

Takhle bych to neřekl, neodmítl jsem to. Jen jsem chtěl, aby nás poctili každého po jednom. Nesouhlasil jsem tehdy s tím, že nás dali pět hráčů dohromady. Dali by nám pivo, párek, vyvěsili dresy, a nazdar. Měli udělat i pořadí, nějakou hierarchii. Nevisí tam dresy žádných hráčů opravdu z Košic, jako jsme byli já s bratrem Imrichem. Ale historii nevymažete, jen se na ni musíte podívat.

Pojďme se teď vrátit o 40 let nazpět do olympijského Sarajeva. V útoku s vámi tehdy zářili Dárius Rusnák a Igor Liba, jak na tyto hry vzpomínáte?

Náhoda je blbec a po útěku Petera Ihnačáka z MS 1982 nás dali skvělí trenéři Luděk Bukač a Stanislav Neveselý takto dohromady. Měli šťastnou ruku, protože další roky byly neuvěřitelné. Dokonce sovětský trenér Tichonov o našem útoku říkal, že svého času jsme byli lepší než Larionov, Krutov a Makarov. Sarajevo bylo naším vrcholem.

Vyhráli jste tam šest zápasů v řadě, vy jste měl čtyři góly a pět asistencí. Jenže v posledním duelu o všechno jste podlehli Sovětskému svazu 0:2. Není vám to dnes líto?

Myslím, že nás trochu zradila typická československá vlastnost. Věděli jsme, že budeme nejhůře druzí a Rusové jsou Rusové. Bylo to vyrovnané, dostali jsme smolný gól, puk se odrazil brankáři Šindelovi od zad. Měli jsme pak šance, i já jsem měl. Byla to škoda, trochu jsme se uspokojili.

O rok později však přišlo domácí MS a tam už i zlaté oslavy.

V Praze jsme naopak měli štěstí, protože nebýt výhry nad Švédy, vůbec bychom nehráli finálovou skupinu. Potom už to bylo něco fantastického, protože vyhrát doma titul, to je neopakovatelné. Byl to navíc poslední titul mistrů světa v československé éře.

Po skončení kariéry jste trénoval v Košicích, v Žilině a jako asistent Jozefa Golonky i u slovenské reprezentace. Jaké to bylo?

Být trenérem je mnohem těžší práce než být hokejistou. Mužstvo dělá trenéra, opačně to nefunguje. Když máte v týmu Jágra, Pálffyho, Lukáče, Rusnáka a Libu, tak jste super. Ale pokud ne a pětkrát prohrajete, vyhodí vás. Pak je vaše hráčská kariéra zapomenuta, na shledanou.

Proto jste s tím ještě před padesátkou skončil?

Ano, je těžké být trenér, když máte dvě zlaté medaile z MS, stříbro z olympiády a jste v síních slávy českého i slovenského hokeje. Nechtěl jsem si tím kazit jméno, proto jsem skončil. Jen mě potom mrzela a dodnes mrzí jedna věc.

Jaká?

Že hráči z mojí éry zůstali po kariéře nezabezpečení. 90 procent z nich. Dnes se někdo na chvíli podívá do NHL a může nakoupit domy, bazény, auta. My jsme za titul mistrů světa dostali 50 tisíc korun. Z čeho pak máte žít dále? Štve mě, že o nás není nijak postaráno, i když bychom tehdy pro republiku udělali všechno.

Někteří se zabezpečili díky angažmá v zahraničí, vy jste ale emigrovat nechtěl. Zpětně si to vyčítáte?

Šlo o těžké životní rozhodnutí. Ale kdybych věděl, co se stane, že padne režim, tak to bych ani na tři sekundy neváhal. Zabezpečil bych rodinu, žil bych si v klidu. Ale nechci plakat, já jsem prožil krásný život. Akorát se v poslední době tím tak nějak probíjím a mrzí mě, že se k naší generaci chovají jako k hadru.

V letech 2010 až 2012 jste byl činný v politice jako poslanec Slovenské národní strany. Co vás k tomu vedlo?

To byla vyloženě náhoda. Byl jsem osloven, a když sedíte doma, nemáte co na práci, tak se chytáte čehokoliv. Zjistil jsem ale, že politika je fraška a s většinou poslanců se vůbec nedá bavit. Podruhé už bych do té řeky nevstoupil.

V té době vám někdo dokonce podpálil auto. Vyděsilo vás to?

Byla to hloupost. Já jsem v Košicích vyrůstal a vím, co se tady děje. Co dělají fanoušci, když se nedaří. Co dělají lidé, když závidí. To mě tehdy vůbec nevystrašilo. Nejsem měkký, nejsem pudinkový.

K hokeji jste se od té doby už nevrátil. Neměl jste nikdy chuť?

Trénovat už jsem nechtěl. Pokud by chtěl někdo poradit, vypomoct s prací manažera, proč ne. Ale nikdo neměl zájem, dnes dělají hokej ve velkém počtu i lidé, kteří dokonce nikdy neměli brusle na nohách.

Říkal jste ale, že jako divák teď hokej hltáte denně. Takže už pomalu vyhlížíte letošní MS v Česku?

Těším se na to. Minule to byla v Praze a Ostravě fantazie. Zároveň je možnost, že by i naše slovenská reprezentace mohla něco uhrát, něco vymyslet. Bude tam skoro jako doma, a když přijedou někteří hráči z NHL, mohlo by to být zajímavé.