Chruščov a jeho cesta k moci: Vedla přes mrtvoly, vůdce v něm nikdo neviděl

Před 130 lety se narodil politik a vůdce Sovětského svazu Nikita Chruščov. Do světových dějin se zapsal především narušením Stalinova kultu osobnosti, karibskou krizí nebo tvrdým potlačením maďarského povstání. Jeho cesta k pozici nejvýše postaveného muže v SSSR započala po Stalinově smrti. Byť byly jeho šance zpočátku mizivé, na vrchol se dostal odstraněním politických odpůrců.

Nikita Sergejevič Chruščov

Pro mnohé členy komunistických stran v celém východním bloku to byl naprostý šok. V roce 1956 na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu přednesl jeho tehdejší vůdce Nikita Chruščov projev, za který by ho jen o pár let dříve čekala jistá smrt. V projevu O kultu osobnosti a jeho důsledcích promluvil nevídaně otevřeně o Stalinových zločinech – odsoudil jeho kult osobnosti a politické čistky. Chruščovův projev byl tajný, přesto se rozšířil. Souviselo s ním alespoň částečné zmírnění tvrdého režimu – ze sibiřských gulagů se dostaly na svobodu miliony neprávem uvězněných lidí.

Právě těmito kroky se Nikita Chruščov zapsal do učebnic dějepisu jako mírnější sovětský vůdce, symbol uvolnění po Stalinově éře. Není ale možné na něj hledět idealisticky.

Konstantin Ustinovič Černěnko. Ve své době byl vnímán jako konzervativní oponent svého předchůdce Jurije Andropova, který se pokusil zahájit reformy:

Na podstatě sovětského totalitního režimu nic nezměnil. Právě za Chruščovovy vlády se navíc svět dostal při takzvané karibské krizi na pokraj třetí světové války, právě za jeho vedení SSSR bylo krvavě potlačeno povstání v Maďarsku. Nemluvě o tom, že v začátcích své politické kariéry se Chruščov stal vykonavatelem části oněch stalinistických čistek na dnešní Ukrajině.

Nikita Chruščov je každopádně jednou z nejvlivnějších a nejznámějších politických postav dějin 20. století. Přitom v okamžiku Stalinovy smrti se s ním jako s novým vůdcem Sovětského svazu skoro vůbec nepočítalo – byl jedním z méně pravděpodobných kandidátů a v cestě k moci mu stál ne jeden, ale hned několik mocných protivníků, kteří neměli nejmenší problém nechat Chruščova odstranit (jak politicky, tak přímo ve smyslu fyzické likvidace). Chruščovovi se ale podařil obratný puč.

Kat z Ukrajiny

Nikita Sergejevič Chruščov se narodil 15. dubna 1894 v Kalinovce v Kurské gubernii. Pocházel z extrémně chudých poměrů. Jeho prvními zaměstnáními byly dělnické profese – postupně působil jako železničář či horník. Práci našel na Donbase, na dnešní Ukrajině.

Zásadní změnou byla pro Chruščova změna politické situace v Rusku na konci první světové války a následná ruská občanská válka. Sloužil jako politický komisař v Rudé armádě, což mu otevřelo cestu k lepší pozici v sovětské straně. V polovině 20. let 20. století už byl profesionálním sovětským aparátníkem – velmi loajálním. Když se na obvodní úrovni neváhal pustit do stranických čistek, za odměnu se ve 30. letech stal členem ústředního výboru. „Tehdy vstoupil do úzkého kruhu Stalinových spolupracovníků,“ zmiňuje web History.

Josef Visarionovič Stalin a Nikita Sergejevič Chruščov, rok 1936

Navzdory prohlášením o Stalinovi a odsuzování jeho zločinů poté, co se sám dostal k moci, mu byl Chruščov po celá léta věrným a blízkým spolupracovníkem. „Chruščov byl v těch letech horlivým stoupencem Stalina a podílel se na čistkách ve vedení strany. Byl jedním z pouhých tří tajemníků v moskevské oblasti, kteří přežili masové popravy v období Velké čistky ve 30. letech 20. století,“ píše encyklopedie Britannica.

Poté, co se Sovětský svaz rozhodl vypustit člověka do vesmíru, bylo v roce 1960 zahájeno celostátní tajné výběrové řízení na prvního kosmonauta. Mezi 20 uchazeči byl i Gagarin:

Ve stejném období se stal Chruščov prvním tajemníkem Komunistické strany Ukrajiny. A i zde byl v čistkách extrémně aktivní. Jeho politická kariéra prudce stoupala a definitivně zamířil mezi sovětskou elitu. „V roce 1939 se stal řádným členem politbyra,“ doplňuje Britannica.

Na Ukrajině se jeho jméno spojilo s „pročištěním“ místního stranického aparátu prostřednictvím vězení a poprav. „Soudruzi, musíme odhalit a neúnavně ničit všechny nepřátele lidu,“ prohlásil na jednom ze setkání strany.

Každý proti každému

Na Ukrajině pokračoval i po pauze způsobené příchodem druhé světové války na ruské území, koncem 40. let svého věrného podřízeného ale Stalin povolal zpět do Moskvy. Zde po další čtyři roky, až do Stalinovy smrti, patřil Chruščov k nejužšímu okruhu lidí, kteří se mohli kolem stále paranoidnějšího vůdce Sovětského svazu pohybovat.

Stalinův pohřeb v Moskvě v roce 1953. Jeho součástí byla vojenská přehlídka.

Když pak Josif Vissarionovič Stalin 5. března 1953 zemřel, právě mezi jeho nejbližšími se rozpoutal nelítostný boj o moc, ve kterém stál každý proti každému. Nikita Chruščov v něm ale zpočátku patřil mezi ty vůbec nejméně pravděpodobné Stalinovy nástupce. „Moci se ujal navzdory tomu, že jej po Stalinově smrti nikdo nebral vážně,“ uvádí ukrajinský server Babel.

V první chvíli to vypadalo, že by mohla mezi danými muži vzniknout jakási forma spolupráce. „Chruščov a další vysoce postavení úředníci nejprve vládli formou kolektivního vedení,“ zmiňuje web History.

Šlo o nejhorší a nejdelší obléhání za druhé světové války a o jedno z nejdelších obležení v celé lidské historii:

Bylo to ale jen zdání. Ve skutečnosti se moci ujali Lavrentij Pavlovič Berija (šéf tajné policie, strůjce Katyňského masakru za druhé světové války a mnohých čistek v Sovětském svazu) a Georgij Maximilianovič Malenkov (dlouholetý Stalinův osobní tajemník). „O tom, kdo si nárokuje nejvyšší moc v zemi, mohlo vypovídat uspořádání představitelů Sovětského svazu na Stalinově pohřbu. Pohřební průvod vedli Malenkov a Berija a Chruščov šel až ve třetí řadě,“ zmiňuje web Babel. Beriju a Malenkova v jakémsi triumvirátu doplňoval Vjačeslav Michajlovič Molotov (Stalinův ministr zahraničí).

Vlastizrádce Berija

Je otázkou, zda by se Chruščov o převzetí moci pokusil i v případě, kdy by ve vedení země nepůsobil Lavrentij Berija. Byla to právě rostoucí moc tohoto muže, která děsila všechny jeho potenciální konkurenty.

Berija byl vedle Stalina už za jeho života zřejmě nejobávanějším mužem v zemi a nyní měli všichni, kdo se v jeho očích mohli zdát nepohodlnými, velmi oprávněné obavy, že je nechá zlikvidovat.

Boj o moc po Stalinově smrti s nadsázkou zobrazuje snímek Ztratili jsme Stalina:

Podle studie na webu Muzea polské historie ve Varšavě je dosud mnoho faktů o Berijovi a jeho působení neznámých nebo neúplných. Jisté ale je, že jako šéf tajné policie a Stalinova pravá ruka byl ještě za života tohoto diktátora strůjcem a vykonavatelem těch nejbrutálnějších činů. Rozsáhlé čistky prováděl i v sovětských tajných službách či armádě – na jeho přání mizeli lidé v mučírnách, stačilo se mu znelíbit.

Po Stalinově smrti se v Moskvě rozpoutal boj o moc. Původně se jí ujali Lavrentij Berija (na snímku) a Georgij Malenkov. Oba ale při úspěšném puči svrhl Nikita Chruščov. Berija byl obviněn z vlastizrady a zastřelen.

Sám Stalin Beriju na konci války na setkání se Spojenci představil jako „našeho Himmlera“. „Gulagy existovaly už před Berijou, ale on byl tím, kdo je postavil v masovém měřítku. Systém gulagů industrializoval. Lidský život pro něj neměl žádnou hodnotu,“ prohlásil podle webu Sky News bývalý vězeň, ruský historik a spisovatel Anton Antonov-Ovsejenko.

Berija u moci se slabším Malenkovem tak pro ostatní v politbyru představoval meč neustále visící nad jejich hlavami. Sám Berija si přitom byl jistý, že se nikdo proti němu vystoupit nepokusí. „Berija se zdál být v perfektní pozici – jeho spojenec Malenkov převzal funkci nejvyššího vůdce a Berijův vlastní spis špíny na jeho rivaly, shromážděný během let, kdy byl šéfem tajné policie, znamenal jistotu, že dokáže udržet ostatní pod palcem,“ zmiňuje stanice Sky News.

Berija si uvědomoval, že je potřeba svalit hrůzy minulých let na Stalina, a zachoval se podobně jako později Chruščov. Nad zesnulým diktátorem si umyl ruce a tvářil se, že jde celý systém polidštit. „Začátkem dubna 1953 Berija zakázal jakékoli mučení vězňů, poté podnikl proces ‚znárodnění‘ komunistických stran jednotlivých republik SSSR (Litva, Bělorusko, Ukrajina a Lotyšsko), jakož i liberalizaci politického systému NDR,“ uvádí polská studie, podle které tyto dřívější pouhé názory začínají nacházet podklad v odtajněných dokumentech.

3. dubna 1922 bolševická komunistická strana zvolila generálního tajemníka. Šlo o administrativní funkci, ale tato událost změnila běh dějin:

Chruščov ale už pracoval na Berijově odstranění. „Jeho prvním strategickým krokem bylo, když vyvedl ze zapomnění ‚maršála vítězství‘ Georgije Žukova, který do něj upadl za Stalinových časů. Žukov získal pozici náměstka ministra obrany, a Chruščov tak získal podporu armády, kde Žukov požíval stále velké autority. Chruščov poté uzavřel spojenectví s Malenkovem a dalšími ministry a členy strany, kteří se obávali Berijova rostoucího vlivu,“ píše web Babel.

Poslední dějství Berijovy likvidace nastalo v červnu 1953. Tehdy byl Berija zatčen. „Žukov mu nařídil: Ruce vzhůru. Berija utíkal ke svému kufříku, který ležel na parapetu za ním. Chytil jsem Beriju za ruku, aby nemohl použít zbraň, pokud byla v kufříku. Pak mu zavazadlo zkontrolovali: žádné zbraně tam nebyly, ani v kufříku, ani v kapsách. Berija jen udělal nějaký reflexivní pohyb,“ napsal na sklonku života Chruščov ve svých pamětech.

Berija byl při tomto Chruščovově puči obviněn z vlastizrady a také ze stovek znásilnění a byl popraven, načež zcela upadl do zapomnění.

Zbavit se Malenkova

V cestě k převzetí moci nyní Chruščovovi stál už jen Malenkov. S ním navenek při Berijově likvidaci uzavřel spojenectví, netrvalo ale dlouho.

„Chruščov brzy využil průměrnosti Malenkova. Nejprve zorganizoval koalici sovětských politiků v sekretariátu strany, aby přinutil Malenkova vzdát se postu prvního tajemníka. Malenkov veřejně prohlásil, že se vzdává funkce, aby podpořil sdílení politické odpovědnosti, ale bylo zřejmé, že Chruščov dosáhl zásadního vítězství. Strana oznámila zřízení nové pozice, pětičlenného sekretariátu. Dokonce i západní novináři tehdy poznamenali, že při oznamování pětičlenného vedení bylo Chruščovovo jméno vždy uvedeno na prvním místě, zatímco ostatní byli v abecedním pořadí,“ uvádí web History.

Po Stalinově smrti se v Moskvě rozpoutal boj o moc. Původně se jí ujali Lavrentij Berija a Georgij Malenkov (na snímku). Oba ale při úspěšném puči svrhl Nikita Chruščov. Malenkova ‘jen’ poslal do vyhnanství.

Do září 1953 si Chruščov zajistil dostatečnou podporu, aby mohl být jmenován prvním tajemníkem sovětské komunistické strany. „V únoru 1955 on a jeho příznivci vytlačili Malenkova i z premiérského úřadu a nahradili ho loutkou Chruščova Nikolajem Bulganinem,“ dodává web History.

Snaha o co největší vojenskou expanzi byla jedním z charakteristických rysů bolševického hnutí, které v roce 1917 ovládlo Rusko:

Nyní byl Chruščov definitivním vládcem. Malenkov se za pomoci několika politiků, mimo jiné Molotova, ještě v roce 1957 pokusil Chruščova svrhnout. Nakonec byl ale sám vyhozen z politbyra a odešel do vyhnanství v Kazachstánu. Molotov skončil stejně, akorát směřoval do Mongolska. Měli ale štěstí, oba se dožili důchodového věku.

Ani sám Chruščov ale nakonec neskončil tak, jak si představoval. V roce 1964 jej čekal politický pád, když byl ostatními představiteli sovětské moci zbaven funkce, a na jeho místo nastoupil Leonid Brežněv.