Nikdy si nevydělá tolik, aby sesednul. V českém románu kurýr rozváží jídlo a nadává

Studie cyklisty s termotaškou popírá poselství “amerického snu”, že i z poslíčka se tvrdou prací může stát milionář.

Nikdy si nevydělá tolik, aby sesednul. V českém románu kurýr rozváží jídlo a nadává; Zdroj foto: ČTK

Dvaačtyřicetiletý spisovatel má na kontě čtyři tituly v žánrovém rozptylu od cestopisu po dětskou knihu. Nejvíc zaujal před třemi roky románem Kontinuita parku – doteď patří k záhadám českého literárního života, proč nezískal žádnou významnější cenu.

Šestákovu novinku Vyhoření tvoří zápis proudu myšlenek a výkřiků z hlavy či úst vypravěče, který se živí rozvozem jídla na kole. A po čase si vytvoří nepřítele, jemuž přisoudí vinu za svou neúspěšnost: jsou jím motorizovaní uživatelé stejných silnic a ulic. To oni mu brání doručovat ty pizzy a hamburgery rychleji, bezpečněji.

Řidiči na něj pokřikují a troubí, že zdržuje provoz. A on si za každou nadávku při šlapání sesumíruje několikastránkovou úvahu o tom, co je špatně na jízdě autem, elektroautem, tramvají, ba i na kole, když se jede jen do přírody. Okruh nepřátel postupně rozšiřuje, až zahrne “vykořisťování”, konzumní společnost i principy kapitalismu obecně. “Spaluju laciné jídlo ze supermarketu, abych měl energii vozit ti tvoji zdravější, chutnější a nutričně lépe vyváženou stravu,” vyčítá hrdina zákazníkům.

Na obálce se píše, že text osciluje kolem osy pamflet – román – alegorie. To jsou dost odlišné žánry a že by se všechny tři vešly na útlých 135 stran, nevypadá pravděpodobné. Jak tedy Vyhoření číst?

Metodou eliminace odložme nejdřív alegorii: pokud se má za odvyprávěným příběhem skrývat nějaký jiný, hlubší, pak jen další variace naštvanosti na stav světa. Šesták ale není žádný George Orwell ani Jan Amos Komenský. V tomto ohledu by Vyhoření bylo jen takovým brbláním.

Zda před sebou máme pamflet, anebo román, už představuje zajímavější otázku. Novinku lze brát jako pamfletickou obžalobu automobilismu, prekarizace neboli nahrazení plnohodnotného pracovního poměru částečným úvazkem a kritiku umělých bariér, které společnost staví člověku do cesty.

V tomto ohledu studie cyklisty s termotaškou docela vydatně popírá konejšivé poselství “amerického snu” o tom, kterak se z poslíčka tvrdou prací může stát milionář. Vypravěč používá své tělo pouze jako motor bicyklu a pracuje na maximum, co svaly dovolí, přesto si zjevně nikdy nevydělá tolik, aby mohl jednou sesednout a začít v klidu jinde, jinak. Zároveň to jeho tělo nebude sloužit stejně výkonně až do důchodu.

Na světě očividně existují činnosti, které jsou v dlouhodobém horizontu slepou uličkou. Máme ale rozvozce jídla bojkotovat, protože jde o beznadějný typ práce?

Takových otázek člověka při pamfletickém čtení napadne jen pár. Vypravěč si pochvaluje, že když šlape, tak myslí, žádný velký myslitel to ale není. Celá agenda špatností světa, v němž musí žít, je směskou glos a postřehů, jaké by šlo za pár dnů stáhnout ze sociálních sítí nebo z četby levicových a ekologických časopisů.

Svět na hrdinu tlačí a křičí, a tak on nadávky rychle vrací. Pár bonmotů o vztahu chudého rozvozce s bohatým zákazníkem působí sugestivně, jiné ale hodně prvoplánově a vyčpěle. Proto také žádný Institut Václava Klause nebo jemu blízká strana Motoristé sobě tuto knihu nemusejí pitvat – jako levicový ekologický pamflet představuje spíš kuriozitu.

Kdyby vypravěčova mysl měla skrývat Šestákovy skutečné názory na život, nebylo by asi moc platforem, které by takového glosátora toužily publikovat.

Pokud ale Vyhoření budeme brát čistě jako román, respektive vzhledem k rozsahu novelu, odmění nás vrchovatě. V prvé řadě už tím, jak moc se liší od knih takzvaného středního proudu. Pro čtenářský úspěch dnes platí pravidlo: popiš mi úplně vše, vysvětli mi to pro jistotu i víckrát, abych opravdu ani chvilku netápal. Petr Šesták nabízí opak, to znamená vypravěčskou askezi.

V jednom bodě se protagonista – v toku příběhu zcela přirozeně – zamiluje. Každý jiný by z toho udělal pilíř textu, kdežto spisovatel tuto linii hned zase utne. Podobně nás hrdinovy úvahy vedou až do jeho dětství, kdy se odmítnutí aut ukazuje být traumatickou reakcí na nefunkční rodinné zázemí. Jiný by na tom tlustou prózu vystavěl, Šesták i tohle nechá jen ve zkratkovitém náznaku.

Když čteme Vyhoření jako román, začneme také místo vyjadřovaných myšlenek věnovat pozornost poetice příběhu. Od vypravěče přece nečekáme výkon myšlenkový, nýbrž vyprávěcí. A on nabízí velmi sugestivní perspektivu vnímání města ze sedla bicyklu: vše v pohybu, nervní, roztěkané, nebezpečné; a také vše bez hloubky, protože na rozhlížení není čas.

Oceníme intermezzo v půli, kde se kurýr ocitne v přírodě, vykolejený a náhle spíš groteskní než bojovný. S ubývajícím počtem stran nás pak víc a víc zajímá, jak se to celé dá smysluplně ukončit.

Petr Šesták tím závěrem dává člověku ještě jednou na výběr – když ho budeme číst doslovně, jako že takhle to opravdu dopadlo, zbude nám v ústech pachuť laciného dryáku. Když jej ale vezmeme jako metaforu, gesto odvozené z jiných knih či filmů, zdánlivě nenápadný název knihy vstoupí do hry znovu, v klíčovém smyslu. Čímž nás donutí vrátit se na začátek a číst ještě jednou, zase jinak.

Vyhoření je asi o trochu méně zajímavé než Šestákova předchozí Kontinuita parku. Pořád ale patří mezi to nejzajímavější, co nabízí současná česká próza.