Noc dlouhých nožů: Hitler rozpoutal v řadách SA teror, zbavil se i svého přítele

V pátek 29. června 1934 začala v Německu rozsáhlá akce, pojmenovaná později jako Noc dlouhých nožů. Ten den byl ve městě Bad Wiessee Adolfem Hitlerem osobně zatčen vrchní velitel jeho úderných oddílů SA Ernst Röhm. Od 30. června do 3. července 1934 pak příslušníci SS, SD a gestapa povraždili asi 400 vyšších důstojníků SA, dalších 200 bylo zatčeno. Hitler poprvé ukázal, jak se vypořádá s těmi, v nichž vidí nebezpečí.

Náčelník štábu SA Ernst Röhm jako host na svatbě berlínského šéfa SA Karla Ernsta v květnu 1934. Oba byli nedlouho poté během Noci dlouhých nožů zastřeleni.

„Už je ráno, když přistáváme na mnichovském letišti Oberwiesenfeld. Během letu lehce sprchlo a tráva na letišti se v ranním světle třpytila. Když Hitler vyskočil z letadla, hlásili se mu dva důstojníci Reichswehru. Bere je stranou a dává jim rozkazy. Před přijímací budovou čekají tři auta, která byla rozhlasem objednána z garáže centrály nacistického sjezdu v Mnichově. Hitler si sedá vedle mě a přikazuje: ‚Co nejrychleji do Wiessee!‘ zachytil začátek Noci dlouhých nožů ve svých vzpomínkách, uchovaných na stránkách Alpha History, osobní Hitlerův řidič Erich Kempa.

Podle něj bylo asi půl páté ráno. Hitler podle Kempy při jízdě mlčel, pak ale náhle mlčení prolomil. „‚Kempku,‘ povídá mi, ‚jeďte opatrně, až přijedeme k hotelu Hanselbauer. Musíte jet potichu. Pokud před hotelem uvidíte hlídače SA, nečekejte, až mě bude kontaktovat. Pokračujte v jízdě a zastavte u vchodu do hotelu.‘ Potom po chvíli smrtelného ticha: ‚Röhm chce provést převrat.‘

Od začátku po boku

Ernst Röhm, původní profesí důstojník z povolání v bavorské armádě, se po Hitlerův bok postavil poměrně záhy po skončení první světové války. V roce 1920 se stal členem nacistické strany NSDAP a začal v Hitlerův prospěch organizovat takzvané úderné oddíly čili  německy Sturmabteilung – proslulé SA. Tyto oddíly měly sloužit k Hitlerově osobní ochraně a ochraně nacistických shromáždění. Lidově se jim přezdívalo „hnědé košile“ podle typické barvy jejich uniforem.

V roce 1923 se Röhm aktivně podílel na přípravách a průběhu mnichovského pivního puče, neúspěšného nacistického pokusu o státní převrat, který začal 8. listopadu obklíčením měšťanského pivovaru Bürgerbräukeller v Mnichově, kde se konala schůze představitelů bavorských elit (odtud název Pivní puč), a skončil zhruba po 24 hodinách, když zfanatizovaný dav vedený Hitlerem zastavila policie.

Náčelník štábu SA Ernst Röhm byl v roce 1933 na návrh říšského kancléře Adolfa Hitler jmenován říšským ministrem bez portfeje. Začátkem července 1934 byl na návrh téhož Hitlera zastřelen

Röhm byl za svou účast na převratu odsouzen k 15 měsícům vězení v Landsbergu, během nichž se stal jedním z nejbližších Hitlerových přátel. „Jako stranický soudruh od samého počátku a účastník Hitlerova mnichovského puče byl jedním z mála Hitlerových přátel, kteří si s ním směli tykat a oslovovat ho křestním jménem,“ uvádí novinář Henry Bernard v článku Noc dlouhých nožů.

Začínají spory

Po propuštění v roce 1924 spolupracoval s Hitlerem na přebudování nacistické strany, ale již během této doby se začaly mezi oběma muži projevovat zásadní názorové rozdíly. Röhm chtěl, aby SA absorbovala nebo zcela nahradila Reichswehr (německou pravidelnou armádu) a aby její členové byli bráni stejně jako příslušníci nacistické strany. To se ale zásadně rozcházelo s Hitlerovými představami.

V roce 1925 Röhm rezignoval na vojenské i politické funkce (kromě činnosti v SA byl poslancem v Reichstagu za stranu Nationalsozialistische Freiheitspartei, tedy Národně socialistickou stranu svobody) a odjel do Bolívie, kde sloužil jako vojenský poradce.

Koncem roku 1930 se na Hitlerovu žádost vrátil a znovu pustil do reorganizace SA, jejichž nejvyšší velení ovšem převzal tentokrát už osobně Hitler coby nejvyšší vůdce. Röhm získal funkci náčelníka štábu veškerých jednotek SA.

Röhmovu pozici však dlouhodobě oslabovalo to, že se ve vedení SA obklopoval svými nejbližšími přáteli, převážně z řad svých homosexuálních partnerů a známých. Protežování homosexuálů, levicová orientace a současně neskrývaná ambice ovládnout celou německou armádu vynesla Röhmovi nepřízeň konzervativní části velení německé armády – neboli právě těch kruhů, které Hitler potřeboval pro své další plány.

Nacisté přebírají moc

V lednu roku 1933 byl Hitler jmenován říšským kancléřem, a nacisté se tak dostali k moci. „Uchopení moci bylo zpočátku formálně-politické, NSDAP stále sdílela vládní moc s německou Národní lidovou stranou. Tři nacionálně socialističtí ministři čelili pěti konzervativním ministrům. Tato legalistická cesta k moci měla neocenitelné výhody: dávala nacistům legitimitu, dávala jim možnost obsadit politické pozice vlastními lidmi a eliminovat oponenty. Nařízení o požáru Říšského sněmu a zmocňovací zákon pak v Německu vydláždily cestu pro to, aby země až do kapitulace v roce 1945 setrvala ve všeobecném výjimečném stavu,“ konstatuje Henry Bernard.

Pochod SA v roce 1932. V popředí mašírují tři příslušníci SA, kteří byli při předchozích pouličních potyčkách zraněni

Konečnou Hitlerovou touhou však bylo uchopení absolutní moci, a něco takového nešlo bez použití násilí. A právě k tomu v té době sloužily oddíly SA. Počet jejich členů se zvýšil během jednoho jediného roku na tři až čtyři miliony. Většinou šlo o mladé lidi bez práce, bez peněz a bez perspektivy, frustrované, a proto rebelantsky naladěné, jimž nacismus a členství v SA náhle poskytly životní cíl.

„Tito muži nyní získali pomocné policejní funkce, díky nimž mohli zatýkat nacistické odpůrce, okupovat radnice, redakce, odborové centrály, finanční úřady, soudy, vytlačovat úředníky z jejich funkcí a obsazovat místa národními socialisty. V některých případech dokonce podnikli bombové útoky na schůze německých nacionalistů – s nimiž národní socialisté dosud vládli,“ uvádí Bernard.

Úderné oddíly „hnědokošiláčů“ se také podílely na vraždách politických odpůrců. Taktika SA byla ve všech případech obdobná: nejdříve vyvolat pouliční teror, a poté přispěchat „k nastolení pořádku“.

Z SA roste hrozba pro Hitlera

Ozbrojené oddíly SA se však postupně stávaly nebezpečnými i samotnému Adolfu Hitlerovi, protože mnoho jednotek prokazovalo věrnost více svému místnímu veliteli než říšskému kancléři nebo NSDAP jako celku.

Hitler se o tom přesvědčil hned dvakrát během revolt organizovaných velitelem berlínských a později slezských SA Walterem Stennesem, který se v letech 1930 a 1931 opakovaně vzbouřil – nejdříve v roce 1930 proti oblastnímu berlínskému vůdci NSDAP Josephu Goebbelsovi (spor urovnal svou autoritou osobně Hitler) a podruhé o rok později přímo proti samotnému Hitlerovi. Stenessovy jednotky SA dvakrát za sebou zaútočily na stranickou centrálu NSDAP v Berlíně a revoltu musely narychlo potlačovat oddíly SS.

Náčelník štábu SA Ernst Röhm (vpravo) ve společnosti Reichsführera SS Heinricha Himmlera (v pozadí). Začátkem července 1934 byl Röhm během několikadenního vraždění příslušníků SA zastřelen a Himmler zahájil hvězdnou nacistickou kariéru

Během těchto bojů dal Hitler esesmanům jejich bojové motto „Mou ctí je věrnost“ a Stennes musel s více než 500 největšími radikály SA opustit.

Röhm však měl coby náčelník štábu SA i nadále pod kontrolou obrovskou masu snadno manipulovatelných lidí, která mohla kdykoli převzít moc. A uvědomoval si to. V polovině roku 1934 vypukly v oddílech SA v Berlíně, Dortmundu, v Drážďanech, ve Frankfurtu nad Mohanem, ve Freiburgu, v Essenu, Hamburku, Kasselu a v Královci nepokoje, jichž chtěl využít ve svůj prospěch a vytvořit z SA základ budoucí německé armády, která do sebe pojme stávající Reichswehr.

Hrozba, že právě tyto násilnické a neukázněné pouliční bojůvky SA získají převahu v německé armádě, děsila tradiční pruské vojenské kruhy, které začaly Hitlerovi hrozit koncem své podpory. Jeho vojenští poradci Hermann Göring a Heinrich Himmler na něj proto naléhali, aby se Röhma zbavil. Hitler váhal, ale když zjistil, že Röhm od svých plánů opravdu nehodlá ustoupit, udeřil jako první.

Röhme, jsi zatčen

Okolnosti Röhmova zatčení vylíčil ve svých vzpomínkách do detailů opět Hitlerův řidič Kempa.

„Podle Hitlerova příkazu dojedu opatrně ke vchodu do hotelu. Hitler vyskočí z auta a za ním Goebbels, Lutze a pobočníci. Hned za námi zastavuje další auto se skupinou detektivů, kteří vyrostli v Mnichově. Jakmile auto natočím tak, aby bylo opět připravené k jízdě, spěchám do hotelu s tasenou zbraní. V hale se setkávám se Standartenführerem Uhlem, vůdcem Röhmovy štábní stráže. Hitlerův šofér Schreck ho se zbraní v ruce odveze do prádelny, která na další hodinu slouží jako první vězení pro zatčené vůdce SA. Když jdu kolem, Schreck na mě volá: ‚Rychle! Utíkej směrem k šéfovi! Potřebuje tě!‘,“ uváděl Kempa.

On sám pak vyběhl po schodech do prvního patra, a to právě ve chvíli, kdy Hitler vyšel z Röhmovy ložnice. Z protější ložnice, v níž spal vratislavský policejní šéf Heines, vyšli dva detektivové a ohlásili, že Heines se odmítá obléknout. Jeden z nich pak ke Kempovi prohodil, že Heinese našli v posteli s 18letým velitelem jednotky SA.

Röhm zatím vyšel ze svého pokoje v modrém obleku a s doutníkem v koutku úst. „Hitler na něj zírá, ale nic neříká. Dva detektivové odvedou Röhma do předsálí hotelu, kde se svalí do křesla a objedná si u číšníka kávu. Zůstanu o kousek dál na chodbě a jeden z detektivů mi vypráví o Röhmově zatčení. Hitler prý vstoupil do Röhmovy ložnice s bičem v ruce, za ním dva detektivové s připravenými pistolemi. Vychrlil slova: ‚Röhme, jsi zatčen.‘ Röhm jenom ospale vzhlédl: ‚Ahoj, můj vůdče.‘ ‚Jsi zatčen!‘ vykřikl Hitler podruhé, otočil se a odešel z místnosti,“ vzpomínal Kempa.

Smrt ve věznici

Náčelník štábu SA byl okamžitě převezen do věznice Stadelheim, kam o tři dny později, 2. července 1934, vešli tři důstojníci v uniformách SS a jeden z nich jménem Theodor Eicke mu položil na vězeňský stolek revolver s jedním nábojem v komoře. „Vůdce vám prokázal poslední milost. Máte deset minut na to, abyste se sám zastřelil,“ pronesl k někdejšímu nejlepšímu Hitlerovu příteli.

„Ne! Ať Adolf udělá tu špinavou práci sám!“ odsekl Röhm. Důstojníci, kromě Eickeho ještě SS Gruppenführer Ernst-Heinrich Schmauser a SS Obersturmbannführer Michael Lippert, následně vyšli z cely.

Ani po 15 minutách se však zevnitř žádný výstřel neozval. Lippert a Eicke proto vkročili do místnosti znovu a v rukách měli pistole. Tváří v tvář uvězněnému oba vypálili a nechali jeho tělo padnout na podlahu. Lippert se pak k němu ještě sklonil, aby mu dal ránu jistoty do hlavy.

Náčelník štábu SA Ernst Röhm a státní rada Karl Ernst při společné slavnostní jízdě ulicemi. Tehdy Röhm ještě netušil, jak skončí

„Hitler potřeboval Röhmovu vojenskou dovednost a mohl se spoléhat na jeho osobní věrnost, ale nakonec se zachoval jako pragmatik. Röhmův osud se stal první hrůznou ukázkou Hitlerovy absolutní moci a začátkem jeho vládnutí, při němž rozhodoval o životě a smrti milionů lidí v Evropě,“ poznamenal před časem spisovatel James Steakley, autor práce Homosexuálové a holocaust: homosexuálové a Třetí říše.

Kromě Röhma byly od 30. června do 2. července 1934 povražděny další stovky důležitých příslušníků SA. „Co je na těch třech dnech vraždění skutečně pozoruhodné, není počet obětí, ale spíše následky. Hitler ukázal, že se jako jediný vůdce může zmocnit i k tomu, aby nařídil vraždu svých politických odpůrců, byť ani nekladli odpor,“ píše Henry Bernard.

„Hitler nejenže dobyl výkonnou moc a odstranil zákonodárný sbor zmocňovacím zákonem, ale také se jmenoval nejvyšším soudem. Jako výsměch nechal všechny zločiny legalizovat prostřednictvím navazujícího zákona, jehož jediný článek zněl: Opatření přijatá k potlačení vlastizrádných a vlastizrádných útoků 30. června, 1. a 2. července 1934 jsou legální jako sebeobrana státu,“ uzavírá Bernard.