Velkofilm Vlny: Jiří Mádl vstupuje do první ligy evropské filmařiny

Velkofilm Vlny o téměř neznámé části historie invaze v srpnu roku 1968 připravoval režisér a herec Jiří Mádl intenzivně poslední čtyři roky: dnes ve 14:00 jej ve Varech ve Velkém sále uvedl ve světové premiéře.

Velkofilm Vlny o téměř neznámé části historie invaze v srpnu roku 1968 připravoval režisér a herec Jiří Mádl intenzivně poslední čtyři roky: dnes ve 14:00 jej ve Varech ve Velkém sále uvedl ve světové premiéře. „Vlnami Jiří Mádl vstupuje do první ligy evropské filmařiny. Způsob, jakým se mu daří kombinovat linku intimní s linkou společenskou, je fascinující,“ řekl před uvedením umělecký ředitel festivalu Karel Och. Početná, 27členná delegace k filmu obsahovala kromě ostatních profesí i herce všech větších rolí: na světovou premiéru dorazili Jan Nedbal, Petr Lněnička, Marika Šopovská, Vojtěch Kotek, Martin Hofmann, Ondřej Stupka, Táňa Pauhofová, Stanislav Majer i Vojtěch Vodochodský.

Knihu Od mikrofonu k posluchačům jste četl už při studiu žurnalistiky v roce 2009, zaujala vás tam kapitola o Redakci mezinárodního života Československého rozhlasu. S vlastními rešeršemi, abyste ještě stihl vyzpovídat žijící redaktory, jste pak začal už v roce 2012. Je pravda, že rozhlasoví novináři byli během Pražského jara slavní jako rockové hvězdy?

Ano, to mi při našich rozhovorech potvrdila i jedna z velkých osobností Redakce mezinárodního života Československého rozhlasu, Věra Šťovíčková (česká novinářka a překladatelka, zemřela v roce 2015 ve věku 84 let, pozn. red.): „To víte, my jsme byli namyšlený, my jsme si mysleli, že jsme šlechta!“

NEPŘEHLÉDNĚTE: K Orbánovi s Babišem se přidají Portugalci, mluví o tom i Salvini

Ani svůj vyhazov z Československého rozhlasu po srpnu 1968 nebrali jako prohru?

Vůbec ne. Prostě přijely tanky s obrovskou přesilou, tak se vyházeli schopní lidi a nahradili se neschopnými. To lidského ducha těchhle elitních novinářů spíš posílilo, nebyli to žádní vazalové: Jan Petránek šel dělat topiče, Věra Šťovíčková uklízečku, další z nich hned utekli do zahraničí, Jiří Dienstbier, Luboš Dobrovský a další dělali totálně neadekvátní profese. Ale byli to dál frajeři. Strašná škoda je, že se po jejich vyhazovu smazala téměř veškerá jejich práce, nahrávky, dle mého názoru ohromně cenné věci. Třeba reportáže Věry Šťovíčkové z Afriky šly úplně do stoupy, což je strašná škoda.

Snažil jste se ve scénáři o novinářích, kteří po 21. srpnu 1968 dál vysílali z ostřelovaného rozhlasu, o maximální historickou pravdu?

Snažil, s jistým nutným zjednodušením, aby to diváci pochopili a taky aby to pro ně bylo přehledné. Nejvíc mě zajímaly emoce, které jsem tehdy při četbě o Redakci mezinárodního života cítil. Hlavní postava Tomáše, kterého ve Vlnách hraje Vojtěch Vodochodský, je pak složená ze tří reálných osob: tenhle mladý kluk byl pro mě ve filmovém vyprávění nejdůležitější. Ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl o těch událostech a o těch hrdinských činech, které se v rozhlase děly, přemýšlel jsem, jak to udělat, aby diváci pochopili křehkost osudů obyčejných lidí té doby. Kdybych vyprávěl jenom o elitní redakci, nevím, jestli by napojení diváků bylo dostatečné. Ti novináři byli hvězdy, po invazi pak sice byli potrestaní, ale mohli utéct do zahraničí, chytli by se všude na světě. A i když dělali topiče, pořád byli elitou. Ale já jsem potřeboval obyčejného, průměrného Čechoslováka, který je vůči režimu zranitelný.

Motiv milostného poměru technika Tomáše s Věrou Šťovíčkovou je taky smyšlený?

No, já vím, že tam vztahy byly, tak jsem se Věry Šťovíčkové během našich setkání opatrně ptal, jestli ji můžu použít na jeden jemný milostný příběh. A že vím, že to bude fikce, ale že do toho nechci tahat žádné další ženské postavy. A ona nejdřív: „No, tak to ne!“ Z té milé paní se najednou stala dost kategorická žena: „Ne ne ne! Na pracovišti? To nejde! To kdyby se dělo, tak by ten dotyčný hned šel“ I její kolega Jan Petránek mi potvrdil, že byla profík, že do žádných avantýr nikdy nešla – dneska si to vysvětluju tak, že jako jediná žena mezi vlčáky nechtěla zavdávat příčinu k jakékoli svojí diskreditaci. Nakonec mi tuhle malou scenáristickou licenci dovolila, ale požádala mě, ať je to tedy aspoň důstojné. Tak snad by se jí to teď líbilo… Doufám, že z filmu je jasné, jak moc jsem ji měl rád.

České novinařině tím filmem připomínáte právo na stavovskou čest, byl to záměr?

Rozhodně jeden z hlavních záměrů. Podle mě existuje šest pilířů, které dělají demokratickou zem demokratickou zemí: kvalitní žurnalistika, kvalitní vzdělání, medicína, zemědělství, soudnictví a kultura. Strašně mě ničí, když má někdo pocit, že si může jen tak založit web a chovat se tam jako novinář. To přece nejde! Proto nechápu, že dneska někdo čte weby, u kterých neví, kdo je vlastní, kdo za tím stojí. Nebo čte články napsané evidentně pod pseudonymem. To je jako nechat si operovat srdce někým, kdo nestudoval medicínu.

Ve filmu je i silná studentská linka, je to proto, aby váš film pochopili i mladí lidé, nebo diváci v zahraničí?

V době, kdy šéf Redakce mezinárodního života Milan Weiner (zemřel v roce 1969, ve 44 letech, na nádorové onemocnění mozku. pozn. red.) začal k sobě stahovat ty nejlepší redaktory, se v říjnu 1967 konal studentský průvod. Pod heslem Chceme světlo kráčelo Prahou zhruba 2000 studentů ze strahovských kolejí a protestovalo proti opakovaným výpadkům elektřiny. Veřejná bezpečnost je na Malé Straně brutálně rozehnala, ale bylo to z její strany vlastně nepochopení: to nebyl politický protest, ti studenti protestovali jenom proto, že jim na kolejích nešel proud, oni se nemohli učit a byla jim zima. Ale když jsem se na to podíval blíž, viděl jsem obrovskou neúctu komunistického režimu ke vzdělanosti. Že ti studenti vlastně říkali: vy si nevážíte vzdělanosti národa. A za to byli potrestání, někteří byli kvůli zásahu zraněni, někteří vyloučeni ze školy. Protože každý diktátor přece potřebuje, aby lidi byli co nejblbější.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Mladí nevědí, co je totalita. Selhala výchova. TikTok je čínská státní informační síť, říká Matesová

Pravda, ověřená historií.

Přesně tak. Myslím si ostatně, že náš jediný boj, který musíme v současné době vyhrát, je boj s ruskými dezinformacemi. Ve filmu vidíte, že trolí farmy, které hromadně vyrábějí dezinformace, existovaly už tehdy – agresor se nemění, je pořád stejný, mění se jen kanály, na kterých funguje. Proto se ti zahraničáři z Redakce mezinárodního života v určité fázi přešaltovali do investigativních novinářů – a to v době, kdy něco jako investigativa vůbec neexistovalo! Ale nechci prozrazovat celý film.

Do českých kin Vlny vstupují 15. srpna. Píšete už další scénář?

Chci teď zpátky před kameru. Režie je poměrně těžká disciplína, jako práce se dřevem – ale já teď potřebuju vzít rogalo a letět, trochu si odpočinout. Mám před sebou tři krásné role, pokračování Vejšky, jeden hezký český film a jeden zahraniční projekt.