„Stárnutí je těžké. Po čtyřicítce každý připomíná rozbombardované město“
"Stárnutí je těžké. Když lidé dosáhnou toho, co si přáli, bývají zklamaní; když toho nedosáhnou, ještě víc. Jak zestárnout, aniž by se člověk proměnil v sráče? Mám kolem sebe spoustu lidí, kteří oplývali vtipem a talentem, když jim bylo třicet, a teď je jim padesát šedesát a z těch lidí nic nezbylo!" říká Virginie Despentes.
Nejdřív mě přivítala Philomena, bostonská teriérka, nato se ozval ženský hlas: „Doufám, že vám nevadí psi.“ Teprve pak jsem uviděla Virginii Despentes, která mě zve do svého pařížského bytu. I kdyby mi psi vadili, dnes bych se ovládla. Virginie Despentes je přední literátka nejen francouzské umělecké scény. Její kniha Vernon Subutex se stala kultovní, prodalo se jí na milion a půl výtisků, na jejím základě vznikl seriál, komiks a divadelní hra. První část trilogie nyní vychází i v češtině.
Psi mi nevadí vůbec, ale abych byla upřímná, spíše by mi vadili novináři u mě doma…
Chápu, ale já jsem si říkala: Přijíždí z dálky, tu bych snad mohla pozvat k sobě.
Něco jsem vám přivezla. Už jste viděla svou knihu v češtině? Překlad je báječný. Ale trochu se bojím, aby se vám líbila obálka. Zaznamenala jsem na její účet kritiku.
Ukažte, to jsem zvědavá. Ale hlavně že je dobrý překlad. To jsem moc ráda. A ta obálka… Heleďte, mně se líbí… Trochu výrazná, ale taková už ta kniha je. Ne, je dobrá. Myslím, že se k mé knize hodí.
Virginie Despentes (1969) je francouzská spisovatelka a režisérka. Ve svých dílech, která jsou románovou reflexí společenských trendů, se zabývá tématy sexuality, marginalizace nebo závislosti. Svým knižním esejem Teorie King Konga se prosadila jako výrazný hlas současného feminismu. V letech 2016–2020 byla členkou Goncourtovy akademie. Její nejnovější dílo Milý kreténe vyšlo v roce 2022 a dostalo se do užšího výběru na cenu Prix Médicis.
Pojďme se nejdřív bavit o této knize. Ve Francii vyšla roku 2015. Jejím hrdinou je stárnoucí hudebník Vernon Subutex. Přijde o domov, už se nechytí, a tak začíná jeho pouť po bytech jeho přátel a přátel těchto přátel. Kolem okouzlujícího bezdomovce postupně vzniká pavučina postav. Já vím, že teď položím naivní otázku, ale nedá mi to: Proslula jste nejen jako spisovatelka, jste rovněž výrazným feministickým hlasem. Neměla by hlavní postava být žena?
Kniha se točí kolem rocku a rocková identita je maskulinní. Mě navíc zajímal specifický typ mužské identity, která je velmi generační. Muži mé generace se chovají jako věční puberťáci. Osobně se navíc necítím feminně. A zjistila jsem jednu věc: jak něžní dokážou být čtenáři vůči mužským postavám! Když napíšete ženskou postavu, lidé k ní bývají přísní. Všechno, co udělá, je špatně, říkají si, že je možná vůbec zlá. Ale když napíšete mužskou postavu, je to velká pohoda. Chlápkovi všichni rozumějí a vám gratulují: „Hm, napsala jste velký generační román. Bezvadný.“ Mužské postavy se vyplácejí.
Vaše kniha je o smutku, skoro bych řekla, že o truchlení. Na počátku se dovídáme o smrti hudebníka Alexe Bleache. Ta smrt dá do pohybu všechny další události. Ale truchlení je přítomné ještě přinejmenším na dvou rovinách. Čtenář se stává svědkem rozpadu společnosti, která si uvědomuje, že někdejší pozice klíčového hráče je pryč. A nakonec je příběh zabydlen lidmi středního věku, čtyřicátníky a padesátníky. Ohlížejí se za svým životem a nezřídkakdy nad ním také truchlí. Pojďme se nejprve podívat na onu společenskou rovinu. Naznačuje vaše kniha nějaké východisko?
Žádné politické řešení nemám. Ale covid byl pozoruhodná zkušenost. Zaujalo mě, jak snadno, ze dne na den, lze změnit společnost. Jenže nám mnohdy chybí představivost i zdroje víry. Mám na mysli víru, že je možné něco změnit, že se lze posunout. A jak říkám, rozhodně nemám řešení, ale ve své knize jsem nakreslila pestrý obraz nejrůznějších lidí, pro něž se postupně Vernon Subutex stává ohniskem. Uvědomují si, že mají společný zájem. Ty postavy zpočátku žijí osamělé životy, ale v průběhu knihy se do popředí dostávají vazby, které je pojí. Možná je toto klíčové: zviditelnit neviditelné vazby. Zažít druhého a druhé, i když předpokládáte, že nemáte nic společného, možná mu ani nedůvěřujete, třeba jste nepřátelé. Mám dojem, že ve společnosti nyní pracují síly, které nás vyhánějí ze společenství s druhým. Jsou to sociální média, politika, ale jsou to i naše strachy. Dohromady to vytváří smutný svět izolovaných bytostí. Je naším úkolem tomuto roztříštění čelit. Podceňujeme, jak důležité je setkávat se s lidmi, tím míním fyzická setkání. Je to důležité kvůli naší psychice, fyzičce i inteligenci.
Zmínila jsem ještě třetí vrstvu truchlení: lidé stárnou. Píšete: „Po čtyřicítce každý připomíná rozbombardované město.“
A to je naprostá pravda. Stárnutí je těžké. Když lidé dosáhnou toho, co si přáli, bývají zklamaní; když toho nedosáhnou, ještě víc. Jak zestárnout, aniž by se člověk proměnil v sráče? Mám kolem sebe spoustu lidí, kteří oplývali vtipem a talentem, když jim bylo třicet, a teď je jim padesát šedesát a z těch lidí nic nezbylo! Je snadné být pozoruhodný, když je vám třicet. Ale zkuste si uchovat humor, zvídavost a něhu do šedesátky. To je výjimečné.
Celý text si můžete přečíst ve speciálním vydání Týdeníku Echo 30 rozhovorů. Ten naleznete v prodejnách tisku nebo si jej můžete objednat zde.