Cyril (35): Jako kluk jsem chtěl být voják. Když jsem si přečetl deník svého pradědy, přehodnotil jsem to
Cyril (35): Jako kluk jsem chtěl být voják. Když jsem si přečetl deník svého pradědy, přehodnotil jsem to
Jako malý chtěl být Cyril vojákem, ale to netušil, že v rodině jednoho válečného hrdinu měl a že válka v knihách a filmech vypadá opravdu jinak než ve skutečnosti.
Válka mě vždycky fascinovala. Už jako malý mám fotky, kde držím makety zbraní. Máma mi šila uniformy, protože byla profesionální švadlena. Měl jsem doma všechny možné, jen ty německé z druhé světové mi odmítala vyrobit.
Viktorie (33): S přítelem jsme zdědili dům po jeho babičce. Při rekonstrukci jsme odhalili šokující rodinnou historii
Miloval jsem válečné filmy a obdivoval jejich hrdiny
Jakmile jsem začal číst, louskal jsem válečné romány a představoval si, jak hrdinské to musí být. Miloval jsem válečné filmy a například Zachraňte vojína Ryana jsem viděl nespočetněkrát. Dodnes dokážu většinu dialogů odříkat. Vojáky jsem vnímal jako hrdiny a chtěl jsem se jedním stát.
Moje rodina na mě byla hrdá. Táta mě vždycky představoval, jako to dělali v amerických filmech. „Tohle je můj syn, bude z něj voják,“ pravil pyšně a já se cítil, jako by mě volal můj osud. V té době jsem ale ještě nevěděl, že v naší rodině byl další voják a že jeho příběh mě donutí mé plány přehodnotit.
Dita (32): Po rozchodu s přítelem jsem doma začala nacházet cizí předměty. Až deník mi objasnil, čí jsou
Babička mi dala přečíst pradědovy deníky
Může za to moje babička. Když se dozvěděla, že mě můj chlapecký sen nepřešel a stále se chci stát vojákem, zavolala si mě, ať ji dojedu navštívit. Prohrabali jsme celý její dům, aniž by mi řekla, co hledáme. Od sklepa až po půdu jsme otevřeli každou skříň, vytáhli každou zásuvku a babička pořád jen říkala: „Tak tady ne, ale někde to být musí. Tak zkus tuhletu komodu.“
Nakonec jsme ve starém stole v garáži našli svazek deseti deníků. Dala mi je, ať si je přečtu. Nic mi k tomu neřekla, ale trvala na tom, že si to musím přečíst, než udělám konečné rozhodnutí. A tak jsem u ní zůstal na víkend a četl jsem a četl. Šlo o deníky jejího otce, který se během první světové války připojil ještě jako kluk k legionářům a prošel s nimi půlku světa.
Ani na chvilku to nebylo jednoduché čtení. Do této chvíle jsem si myslel, že válka je romantická, dělá z kluků muže a hrdiny, ale při čtení všech těch hororových zážitků jsem svoje přesvědčení začal přehodnocovat. Východní fronta v obou světových válkách byla drsná, ale číst o tom od člena své rodiny, kterého jsem si ještě matně pamatoval z dětství, bylo úplně něco jiného.
Diana (27): Díky americké reality show jsem se rozhodla zhubnout, vyděsilo mě, jak vypadají soutěžící
Skutečné vzpomínky mi změnily názor
Deníky jsem přečetl během jednoho víkendu. Babička za mnou chodila, snažila se mi nosit jídlo a pití, ačkoli jsem ji neustále okřikoval, ať to nedělá, že se dokážu obsloužit sám, a jen jsem četl. Na některých stránkách byly zaschlé skvrny, o kterých jsem radši nepřemýšlel.
Nejhorší byly ale paradoxně deníky z doby, kdy se děda už vrátil a měl rodinu. To, s čím se musel potýkat, noční můry, které ho pronásledovaly… A se vším bojoval sám. Ani za první republiky ani za války a po ní nefungovala žádná psychiatrická pomoc. Prostě to musel nějak zvládat. Ptal jsem se babičky, jak si dědu pamatuje, a řekla mi, že o válce nikdy nemluvil, ale bylo na něm vidět, že ji nikdy opravdu neopustil. O těch denících věděla jen díky tomu, že se neustále zavíral a psal, asi aby zvládal život.
Několik týdnů po přečtení jsem o všech jeho zážitcích přemýšlel, zdálo se mi o nich. Nakonec jsem se rozhodl, že svoji vysněnou kariéru odložím, že trauma z války asi nebude nic pro mě.
Další příběhy ze života →
Dita (32): Po rozchodu s přítelem jsem doma začala nacházet cizí předměty. Až deník mi objasnil, čí jsou
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].