Český řidič špatně odbočil. Byla z toho první světová válka, při které zemřely miliony lidí

Arcivévoda František Ferdinand d'Este s manželkou těsně před sarajevským atentátem (1914).

Před 110 lety došlo v Sarajevu k atentátu, po kterém zemřel následník rakousko-uherského trůnu František Ferdinand d´Este. K události, jež se stala záminkou pro rozpoutání první světové války, přispělo špatné odbočení arcivévodova českého řidiče Leopolda Lojky. Podle historiků se až do konce svého života obviňoval, že jediným pohybem volantu mohl odvrátit smrt téměř 10 milionů lidí. Byl v tom ale nevinně.

Vyučenému řezníkovi Leopoldu Lojkovi mohlo hlavou pořád dokola poletovat několik vět začínajících slovem KDYBY.

MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Měl víc peněz než Kellner i Baťa. Nejbohatším Čechem všech dob byl Albrecht z Valdštejna

Kdyby tak v roce 1908 ještě jako dragoun neohromil hraběte Harracha tím, že zkrotil splašené stádo stovky koní! Kdyby se nikdy za odměnu nestal šlechticovým řidičem! Kdyby kníže Harrach nepůjčil při návštěvě Sarajeva v roce 1914 Františku Ferdinandovi d´Este svůj luxusní vůz! Kdyby si zrovna tehdy nevzal obvyklý arcivévodův šofér Tomáš Dvouletý dovolenou kvůli své svatbě!

Kdyby, kdyby, kdyby…

A konečně ještě jedno „kdyby“, snad vůbec nejdůležitější: Kdyby se Leopold při záskoku za Dvouletého nedopustil během osudné jízdy bosenským městem špatného odbočení!

Nebýt toho posledního, následníkův kabriolet Gräf & Stift se staženou střechou by nikdy nepřijel přímo před hlaveň atentátníka Gavrila Principa. František Ferdinand a jeho choť Žofie by tu po výstřelech z Principovy pistole nepřišli o život. A – to především – následně by nezačala první světová válka, na bojištích by nezemřelo téměř deset milionů lidí.

Tak strašné dopady mělo jedno jediné špatné odbočení, které britský list The Observer o mnoho dekád později označil za „největší chybu 20. století“.

K nebohému četaři z Telče je to ale celé poněkud nefér, 110 let starý manévr od Latinského mostu k ulici Františka Josefa I. se dá jen těžko označit za Lojkovo selhání. Byl v tom nevinně.

„Nikdo mu také nic nevyčítal,“ potvrzuje badatel Jiří Skoupý, který o Lojkovi napsal knihu Šofér, který změnil dějiny. „Nešťastné odbočení vzešlo ze změny trasy, o níž nebyl včas informován. Dokonce ještě dnes se přece používá rčení: ‚Lojkovi nic neřekli.‘“

Místo bomby dva výstřely

Toho červnového dne bylo v upoceně zaprášeném Sarajevu slunečno. Horko však přítomní pociťovali i z jiných důvodů – následník trůnu se do Bosny vypravil na inspekci vojenských manévrů ve chvíli, kdy tam Srbskem podporovaní separatisté žádali odtržení od Rakousko-Uherska.

„V tak vyhrocené době nebylo rozumné, že se arcivévoda producíroval po Sarajevu v otevřeném voze,“ vyprávěl před deseti lety Jan Podstatzký-Lichtenstein, vnuk hraběte Harracha, publicistovi Ivanu Motýlovi. „Na velké slavnostní večeři v předvečer atentátu se o tom dost mluvilo. Dědeček pak říkával, že navrhoval arcivévodovi, že z bezpečnostních důvodů bude nejlepší, aby nasedl ráno do vlaku a odjel domů. Arcivévoda ale chtěl dodržet, co bylo naplánováno, už jen kvůli císaři.“

Zbytek je v každém dějepise.

Následník trůnu s chotí přijeli ráno na sarajevské nádraží, kde v doprovodu hraběte Harracha a guvernéra Potiorka přesedli do přistavených vozů. V deset hodin dopoledne podnikli inspekci kasáren, pak se po třídě Appel vydali v autech směrem k radnici. Tady už číhala několikačlenná skupina atentátníků.

Dva z nich, Mehmed Mehmedbašić a Vaso Čubrilović, si čin tváří v tvář projíždějícímu kabrioletu rozmysleli. Třetí, Nedeljko Čabrinović, projevil více rozhodnosti. Jakmile ale hodil bombu s časovačem směrem k arcivévodově autu, Lojka si ho koutkem oka všimnul a přidal. Nálož se od Harrachova vozu odrazila na vozovku a explodovala až pod dalším autem.

„Tehdy Lojka duchapřítomným šlápnutím na plynový pedál následnický pár zachránil,“ souhlasí Skoupý. „Za tento svůj statečný čin se po určitou dobu těšil přízni tehdejší vysoké šlechty a byl dokonce vyznamenán.“

Po Čabrinovićově bombě zůstává díra v zemi a dvacet zraněných. Tři zbývající atentátníci se rozprchávají v sarajevských ulicích, kolona plná rozrušené vrchnosti zastavuje až u radnice. Panuje rozhořčený zmatek, nástupníkův doprovod řeší, jak zajistit bezpečnost vzácné návštěvy. Místo slavnostního oběda v hotelu Evropa se nakonec jede do nemocnice za plukovníkem Merizzim, zraněným útočníkovou bombou.

V tom je ale ten problém – o změně plánu nikdo nepoví ani Lojkovi, ani ostatním šoférům.

V 10:45 tedy otevřený kabriolet opět v koloně vyráží do nepřehledné spleti ulic. V 10:55 Lojka u Latinského mostu následuje auto před sebou a odbočuje z nábřeží k třídě Františka Josefa I., míří podle původních pokynů k hotelu Evropa. Potiorek jej zezadu okřikuje, ať auto okamžitě otočí – jet se má přece dál podél řeky Miljacky, k nemocnici!

Lojka zastaví před kavárnou Moritze Schillera, chce zařadit zpátečku. Shodou neuvěřitelných náhod se však přímo před ním a jeho vzácnou posádkou ocitá Gavrilo Princip, čtvrtý z atentátníků, posilňující se tady zklamaně sklenkou bílého vína po neúspěšné akci. Aktivista skupiny Mladá Bosna rychle vykročí z kavárny, vytáhne browning, Františka Ferdinanda zasáhne z metru a půl do krku, jeho těhotnou manželku do břicha.

Oba krátce poté umírají.

V dalších týdnech už překotné dění nelze zastavit. Rakousko využívá zjitřené situace, nejdřív srbské vládě předává ultimátum, měsíc po arcivévodově smrti vypovídá Bělehradu válku. Záhy propuká celosvětový konflikt, který přímo zahubí miliony lidí, miliony jiných nasměruje k dalším tragédiím 20. století.

„Nebýt atentátu, válka by asi nevypukla. Nebo možná až o několik let později,“ řekl Harrachův vnuk novináři Ivanu Motýlovi. „Klid by v Evropě nebyl, spíše si ale myslím, že by došlo k nějakým revolucím. František Ferdinand d’Este každopádně nebyl člověkem, který toužil po nějaké velké válce. Dědečkovi se prý arcivévoda svěřoval, že v panovnické rodině proti němu byla spousta výhrad. Arcivévoda se znal i s T. G. Masarykem, diskutovali spolu. Byl by to pro český národ určitě dobrý císař, vždyť měl za manželku Češku.“

Smrt v osamění

Případ Leopolda Lojky ukazuje, jak někdy i docela obyčejný člověk ovlivní tzv. velké dějiny. Už zmíněný badatel Skoupý jeho osud zmapoval opravdu důkladně, věnoval se třeba i dosti dobrodružnému způsobu, jak se šofér spolu s hrabětem Harrachem vůbec do Sarajeva dostal. Podle Harrachových deníků putovali kabrioletem do Bosny přes Rumunsko, divoká anabáze jim zabrala tři týdny.

„Cestou zažili ledacos, potkali i divokého medvěda,“ vypráví Skoupý. „Jindy museli v deštivém počasí shánět voly, aby zvířata vytáhla auto zapadlé do bahna.“

Po osudném atentátu dostal Lojka za úkol odeslat zprávu o neštěstí arcivévodovým dětem, Františku Josefu I. a německému císaři Vilémovi II. Také u soudu pomohl usvědčit Principa. Za své příkladné chování obdržel odměnu 400 tisíc korun, díky nim si koupil hospodu ve Znojmě.

Štěstí mu to ale nepřineslo. Brzy po válce Leopoldovi umírá jeden ze dvou synů. Krátce poté se bývalý šofér nástupníka trůnu rozvádí s manželkou Annou, do jejíž péče je svěřen druhý z potomků. Hospoda ve Znojmě krachuje, Lojka se pokouší zařídit si jinou v Brně.

„Jeho konec byl nešťastný,“ tvrdí Skoupý, který si myslí, že spíš než začátek války si někdejší řezník z Telče vyčítal spíš vlastní životní krachy. „Vzrůstající konzumace alkoholu rozložila jeho osobnost až do té míry, že se už nebyl schopen starat ani o svého syna, ani vést restauraci. Dokonce se ve zlém rozešel i se svým dobrodincem hrabětem Harrachem, přestože si od něj nedlouho před svojí smrtí půjčil větší částku peněz.“

V nové republice se Lojkovi zjevně nedařilo tak dobře, jak po pádu monarchie nejspíše předpokládal.

„A ani jeho mnohdy pikantní historky o vysoce důvěrných tajemstvích tehdejší vysoké šlechty už neměly tu váhu jako v časech před rokem 1918, kdy je vyprávěl svým kolegům šoférům,“ pokračuje Skoupý. „Z prominentního řidiče, očitého svědka a účastníka významné historické události se tak stal téměř ze dne na den jen obyčejný hospodský, s čímž se Lojka nikdy nesrovnal.“

Zemřel 18. července 1926, ve věku pouhých 39 let.

Opuštěný.

Vržený do světa, do něhož jako kdyby nepatřil.

„Když umíral ve svém bytě nad restaurací, Leopoldovi kumpáni z mokré čtvrti seděli dole v lokále a připíjeli si na jeho zdraví. V ten okamžik jistě netušili, že už bodrého a rázovitého hostinského nikdy neuvidí,“ popisuje Skoupý.

MOŽNÁ VÁM UNIKLO: Panika u demokratů, zhodnotili experti na CNN výkon Bidena v debatě