První a jediný kanón ve vesmíru. Před půl stoletím Sověti vypustili tajnou stanici, dokonce z ní vystřelili
Kosmické závody studené války byly do značné míry převlečený vojenský souboj. Zbraně ve vesmíru se sice snaží zakazovat mezinárodní smlouvy, ale k jistým...
První a jediný kanón ve vesmíru. Před půl stoletím Sověti vypustili tajnou stanici, dokonce z ní vystřelili
Kosmické závody studené války byly do značné míry převlečený vojenský souboj. Zbraně ve vesmíru se sice snaží zakazovat mezinárodní smlouvy, ale k jistým testům přece jen došlo. Sověti vynesli na oběžnou dráhu vesmírnou stanici s dělem. A skutečně z něj vystřelili. Od startu Saljutu 3 je to 25. června právě padesát let.
Vojenská mise schovaná pod civilní jméno Saljut
Detaily vyšly na povrch až po pádu komunismu a Sovětského svazu. Tamní kosmický program se od 70. let honosil sérií stanic Saljut, ve skutečnosti ale šlo o dva různé programy.
- Saljut 1 byl civilní, výzkumný. Stejně tak 4, 6 (s ním letěl Vladimír Remek) a 7.
- Saljut 2, 3 a 5 patřily do vojenského/špionážního programu Almaz.
Sovětský svaz v programu orbitálních stanic s přehledem porazil Spojené státy, ty měly jen Skylab (1973-79), ale první Saljut startoval o dva roky dříve. Třítýdenní pobyt na něm zvládla jedna posádka, Sojuz 11. Nejprve úspěšně, jenže trojice kosmonautů zahynula při návratu (historicky jediná úmrtí mimo zemskou atmosféru).
Mise Saljut 2 (Almaz 1) se nepovedla, nedlouho po dosažení oběžné dráhy explodovala palivová roura a stanici poničila. Úkoly tak plnil až Saljut 3 (Almaz 2). Do kosmu ji 25. června 1974 vynesla bezpilotní raketa Proton. Dvoučlenná posádka ji kosmickou lodí Sojuz 14 „dohonila“ 4. července.
Špionážní teleskop na palubě. Jak dostával fotky na Zem?
Kosmonauti měli k dispozici 90 metrů krychlových prostoru (taková garsonka), většinu zabrala pracovní část. Hlavním nástrojem byl teleskop Agat-1 s proměnnou ohniskovou vzdáleností – maximálně 7,2 metru, uvádí Kosmonautix.
„Jistě to bylo jedno z největších zrcadel vynesené na oběžnou dráhu,“ psal v roce 2000 historik NASA Asif Siddiqi.
„V otevřených médiích Rusové uváděli, že rozlišení bylo menší než tři metry, ale vzhledem k rozměrům zrcadla je pravděpodobnější, že byl dalekohled schopný rozlišit cíle menší než jeden metr.“ A to z výšky kolem 250 km (pro srovnání: ISS obíhá ve výšce více než 400 km). Kosmonauti jím zřejmě měli pozorovat vojenské cíle. Fotili je širokoúhlým fotoaparátem, film hned vyvolávali, skenovali televizní kamerou a hned vysílali operátorům na zemi. Celý proces zvládli za půl hodiny.
Ostatní fotografie, které nespěchaly, putovaly na povrch fyzicky – v malé návratové kapsli. Na stanici bylo víc zobrazovacích přístrojů (mj. i infrakamera) pro pozorování hvězd. Později se velitel mise Pavel Popovič svěřil, že měli celkem 14 kamer/fotoaparátů. Veřejně Moskva uváděla vědecké poslání mise, západní experti však předpokládali, že půjde i o pozorování s vojenskými účely.
A také kanón
Co se odhalilo až v 90. letech, byla palubní výzbroj – byť dodnes nejsou detaily volně dostupné. Zkonstruovat ji měl přední expert na vývoj kanonů Alexandr Nudelman. „Jde o modifikaci leteckého kanonu R-23,“ uvádí se v muzeu. Podle Popular Mechanics vážila jedna patrona 200 gramů a dělo jich rychlostí 690 metrů za sekundu (2484 km/h) za minutu vystřelilo 950 až 5000, zdroje se neshodují.
Dělo, jaké Rusové nainstalovali na kosmickou stanici Saljut 3:
Každopádně vibrace takové zbraně vypadaly jako hrozba pro posádku, takže se kanón poprvé zkoušel až s prázdnou stanicí. První posádka odletěla po dvou týdnech, v srpnu dorazil Sojuz 15, ale tomu selhaly přístroje a nepodařilo se mu k Saljutu připojit. Další misi k Saljutu 3 vedení zrušilo, stanice ale sama dál vysílala některá data.
Ke konci služby konečně došlo na test kanónu. Neměl žádné mířicí mechanismy, musela se natáčet celá skoro dvacetitunová stanice. A to proti směru pohybu stanice - aby projektily měly co nejmenší rychlost a co nejdřív spadly do atmosféry a shořely. Zpětný ráz děla stanice vyrovnávala pozičními motory. Není zřejmé, kolikrát vystřelila – snad třikrát, snad celý zásobník (neznámé kapacity). Nakonec operátoři Saljut 3 navedli do atmosféry, 24. ledna 1975 shořela nad Pacifikem.
Jiné dělo už nikdo do kosmu neposlal. Uvažovalo se i o vyzbrojení dalších stanic obrannými raketami. Jenže rozvoj počítačů a elektroniky, ač v Sovětském svazu notně opožděný (Stalin považoval kybernetiku za „buržoazní pavědu“), brzy ukázal, že špionážní vesmírné stanice s posádkou nedávají smysl, efektivněji mohou nepřátele šmírovat družice. Technologie programu Almaz se ale úplně neztratily – první modul Mezinárodní vesmírné stanice ISS Zarja je jeho dědictvím.
V roce 1967 se USA i SSSR odhodlaly podepsat kosmickou smlouvu, jež mj. zakazuje nasazování zbraní hromadného ničení do vesmíru – a podle všeho ji všichni dodržují. Ke zničení satelitu však stačí dobře mířená raketa ze země, což si vyzkoušely USA, Rusko, Indie a Čína. Obvinění z nepřátelských aktivit v kosmu si zase Rusové v posledních letech vysloužili rozvojem a nasazením družic, které se pohybují stále blíže k těm západním. Rozvoj takových technologií však je potřebný pro opravování satelitů i pro odklízení těch nefunkčních z jejich orbit – těžko odlišit zlomyslné motivace od nevinných.
Ruští kosmonauti ovšem na své mise ozbrojení dlouho létali – jak napsal inženýr NASA a pozdější reportér James Oberg, až v 21. století od toho upustili.
Pistole a pušky neměli snad kvůli nevraživosti amerických astronautů – tam se nadále prezentuje kolegialita a nadnárodní spolupráce. Vozili je pro případ, že by přistáli mimo plánovanou oblast a v širých ruských či kazašských stepích by je ohrožovaly šelmy.
Přečtěte si také: