Politička kárá ukrajinské muže v Česku, že nebrání vlast. Její syn válčí dva roky u Chersonu
Alla Luckaová, 52letá regionální politička a ředitelka odboru na radnici v ukrajinském Mykolajivu.
Během návštěvy České republiky ji pobouřilo, kolik například v Brně potkává ukrajinských mužů. Chlapů v plné síle, tedy zřejmě i bojeschopných. „Cítím negativní emoce, když vidím, jak se u vás Ukrajinci schovávají před válkou. Myslím, že by se měli vrátit domů a bránit vlast,“ vyčítá běžencům 52letá Alla Luckaová, regionální politička a ředitelka odboru energetiky na radnici v ukrajinském velkoměstě Mykolajiv u Černého moře. V minulých dnech navštívila Česko na pozvání Nadace Partnerství.
„Můj jediný syn je ve válce už více než dva roky, zrovna teď brání Ukrajinu na frontě u Chersonu,“ vypráví. Na samém počátku války se tvrdě bojovalo i v Mykolajivu, nyní se válečná fronta táhne asi 60 kilometrů za městem.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Umění válčit se na Ukrajině učí i ženy. Každý by měl být ochotný bránit vlast, říkají
„Ve čtvrti, kde bydlím, se od konce února 2022 vedly přímé pouliční boje. Teď jsou Rusové asi 60 kilometrů od města, ale pořád Mykolajiv ostřelují, i celou oblast,“ popisuje Alla Luckaová aktuální situaci. Třeba 25. dubna 2024 ve čtyři hodiny odpoledne zaútočily ruské drony na obec Halytsynove, což je téměř předměstí Mykolajiva. Útok se naštěstí odehrál bez obětí. Během stejného dne Rusové ohrožovali okolí dalšími sedmi napadeními, 26. dubna to bylo celkem 14 útoků, dělostřeleckých i s pomocí dronů.
Potřebujeme i muže z Česka
Ukrajina drží frontu za cenu obrovského úsilí, ruská armáda ale na mnoha úsecích pozvolna postupuje. „Potřebujeme každého, takže podle mě není v pořádku, že tady v České republice potkávám tolik mužů v branném věku,“ říká pro CNN Prima NEWS regionální politička a ředitelka jednoho z odborů na radnici v Mykolajivu, tedy ve 400tisícovém přístavu na soutoku řek Jižní Bug a Inhul nedaleko Černého moře. Do Brna byla Alla Luckaová pozvána na stáž v Nadaci Partnerství. „Cítím negativní emoce, když tu vidím naše muže jen tak bezstarostně v ulicích. Není to normální, proto by se měli vrátit domů a zapojit se do obrany vlasti,“ kárá Ukrajince v branném věku, které potkává během stáže v Brně, Opavě i jinde.
Obdobně teď k běžencům nově přistupují i ukrajinské úřady, ambasády už jim nebudou poskytovat konzulární služby, třeba prodloužení cestovních pasů. Pro nové doklady musí na Ukrajinu, z té už ale muži ve věku 18 až 60 let nemohou znova odjet. „Můj jediný syn slouží na frontě už přes dva roky. Původně to byl druhý námořní kapitán, nyní válčí na pozicích u Chersonu, jenže bez šance na vystřídání, ukrajinská vláda zatím délku služby nijak neomezila,“ vypráví žena a matka.
O právu odmítnout bojovat
Nemá tedy Evropan ani ve 21. století právo odmítnout účast na bratrovražedném boji? Každá válka na světě přece vygeneruje i určité množství uprchlíků mužského pohlaví, bojeschopných ale neochotných vzít do ruky zbraně. Pacifisty, otce malých dětí, humanisty všeho druhu i další, kdo prostě nemají zájem umřít za pojmy typu: vlast, hrdinství, zásluha o vítězství, svoboda či zářné zítřky. Prostě jim válka připadá jako anachronismus, jako návrat do zákopů první světové války.
„Rozumím vám, ale tady jde přece i o svědomí. Když nepomohu vlasti, ona zahyne. Také mám strach, nemyslete si, a to velký strach. O syna a vlastně i o sebe, ale pořád zůstávám ve městě, které je ostřelováno. Jiní jsou v bezpečí, to není úplně spravedlivé,“ oponuje Alla Luckaová.
„Poplachy v Mykolajivu se snažím nevnímat, dávno už nechodím do krytů, i když spousta lidí tam při sirénách pořád hledá bezpečí, což je dobře. Hlavně pro matky s dětmi,“ popisuje současný Mykolajiv ředitelka odboru energetiky na tamní radnici. „Třikrát jsem se ocitla bezprostředně pod palbou, a pokaždé jsem to přežila bez úhony. Věřím v jakousi prozřetelnost, někdo tam nahoře asi chce, že tu mám ještě chvíli být a dělat něco pro naše město.“
Před smrtí zachránila až 600 lidí
Přežila, i když kolem ní umírali jiní. „Nejvíce jsem hrdá na akci, kdy se mi podařilo zachránit možná 600 nebo 700 lidí, kteří si každé ráno chodili na úřad pro příděl chleba. Od rozvědky jsem jednou dostala zprávu, že právě na tuhle frontu čekajících se chystá útok. Rychle jsem změnila výdejní místo, a ta střela na tu původní pozici opravdu dopadla. Zemřelo tam sedm náhodných chodců, ale mohly tam být stovky obětí,“ vypráví. Útok zničil i její auto, nad tím však jen mávla rukou: „V tu chvíli jsem byla uvnitř úřadu, kde se vysypala všechna skla, nic se mi nestalo.“
V Mykolajivu i v celé oblasti je mnoho práce s obnovou infrastruktury. A ruské útoky každý den ničí další objekty a zabíjejí civilisty. „Všichni muži z naší širší rodiny prostě bojují, nemají o tom žádné pochybnosti. Proto si myslím, že pokud jsi muž, prostě nesmíš utíkat z boje. Musíš zůstat na Ukrajině a jsi povinen bránit naši zem,“ emotivně říká. Pořád na stejnou notu, ale ve válce to asi jinak nejde…
Napřed boj, pak obnova země
Opravdu musí všichni muži v branném věku nutně do první linie? „Napřed se musí bojovat, teprve potom můžeme obnovovat,“ uvažuje žena zodpovědná v Mykolajivu například za rozvod elektřiny nebo tepla.
Do Brna přijela, aby se zúčastnila stáže, kterou organizuje Nadace Partnerství. V Mykolajivu Alla Luckaová řídí oddělení s dlouhým názvem, který zahrnuje i budoucnost města: Odbor energetiky, úspor energie a zavádění inovativních technologií. Do České republiky přijela poznat právě nejmodernější technologie včetně těch zelených.
„Na počátku invaze jsem budoucnost neviděla zrovna optimisticky. Byli jsme v tom sami, teď nám ale podává pomocnou ruku mnoho zemí, a to je i velká naděje pro obnovu Ukrajiny i našeho města.“ Praha třeba do Mykolajiva letos v březnu poslala autobusy pro městskou dopravu.
Ve sklepě s vnučkou a venku ruské tanky
Vzpomínky na drsný počátek okupace se ale pořád vracejí. „Když na sklonku února 2022 začala ruská invaze, seděla jsem ve sklepě s malou vnučkou. Mykolajiv byl obklíčen ze tří stran, v naší čtvrti probíhaly pouliční boje. Viděla jsem ruské tanky, město bylo neustále pod palbou. Žádné spojení, nic, jen strach, bojovalo se o letiště, které leží necelé dva kilometry od mého bydliště. První měsíc války byl strašný, pak se podařilo okupanty trochu odehnat od města, ale pořád drželi nedaleký Cherson a denně na Mykolajiv padal déšť ruských střel,“ vypráví.
Je to dlouhý proud emotivních souvětí, které musí být vyřčeny. Svědectví jedné ženy z války, v Česku jsme od roku 1945 nic podobného nezažili…
Ruské tanky na okraj Mykolajiva pronikly 26. února 2022. Vytlačit je se podařilo 18. března. V relativním „bezpečí“ se město ocitlo až po vyhnání okupantů z nedalekého Chersonu za řeku Dněpr, v listopadu 2022. Bitva o Mykolajiv má dnes heslo i na české Wikipedii. Kolik si vyžádala obětí, tam není uvedeno. Přímá svědkyně bitvy vypráví: „Počty obětí patří k informacím, o kterých nemůžeme mluvit. Třeba také proto, aby nedeprimovaly obyvatele města. Určitě to jsou vyšší čísla, než která se občas citují.“ A válka pokračuje. Rusové mohou opět překročit Dněpr u Chersonu a zaútočit podruhé na Mykolajiv.
Překonat hranice strachu
Alla Luckaová: „První měsíc války jsem žila v něčem jako stresový režim, vlastně si ani moc nepamatuji sled těch šílených dnů. Po ústupu Rusů z města jsme se ale rychle pustila do práce. Především jsem organizovala pomoc pro armádu, od neprůstřelných vest po rušičky dronů. A vlastně to děláme dodnes, třeba bez rušiček by se fronta u Chersonu zhroutila, drony by to pálily rovnou na naše vojáky.“
Mykolajiv na počátku války opustilo 200 tisíc lidí, polovina obyvatel. Většina se vrátila. Před válkou mělo město 460 tisíc obyvatel, nyní prý asi 380 tisíc. Žena, jejíž syn válčí dva roky, ale znovu volá o pomoc ukrajinské bratry v České republice: „Měli byste najít odvahu k návratu, potřebujeme vás!“ Svoboda je ovšem i o svobodných rozhodnutích. „Chápu, že každý má nějakou hranici strachu. Ale v tuto vážnou chvíli by se ji měl pokusit překonat,“ vyzývá 52letá Alla Luckaová.