Aneta (31): Můj manžel se chová jako frajírek. Nemohu snést jeho flirtování se sousedkami, prodavačkami a učitelkami
Aneta (31): Můj manžel se chová jako frajírek. Nemohu snést jeho flirtování se sousedkami, prodavačkami a učitelkami
Aneta se soustředila hlavně na svou kariéru, proto jí uniklo, že její manžel Václav strádá. Vydržel to dlouhá léta, ale pak jí to dal najevo neobvyklým způsobem.
Zdálo se mi, že můj manžel ztratil o mě zájem a honí se jen za cizími ženami. Byla jsem rozčilená. Byl Václav (32) vždy takový? Dnes je pro mě těžké odpovědět na tuto otázku, protože jsem si dlouho nevšímala jeho zvláštní zvyk flirtovat s každou ženou, která mu přišla do cesty. Možná proto, že flirtoval pouze se mnou? A nyní mu zjevně nestačím…
Bylo to manželství z lásky
Václava bylo těžké nemilovat. Byl šarmantní, pečující a mimořádně charismatický. Od samého začátku jsem měla pocit, že se o mě snaží víc než já o něj, což mě velmi zaujalo. Byla jsem stále mladá, bylo mi teprve 22 let. Bylo vzrušující konečně opustit roli věčně nešťastně zamilované dívky, která stále pronásleduje někoho, kdo její zájem neopětuje. Možná proto jsem mu tak rychle podlehla…
Václav ztělesňoval všechny vlastnosti, které jsem si přála najít ve svém vysněném muži – šarm, dobré srdce, zralost a zjevný respekt k ženám. “Prosím, vezmi si mou bundu. Dnes je opravdu zima a zítra máš důležitou zkoušku, tak si nemůžeš dovolit nastydnout,” nabízel, když se během naší procházky ochladilo.
Pamatoval si, co jsem mu řekla, nemusela jsem neustále opakovat stejné příběhy nebo mu připomínat jména svých příbuzných a přátel. Všemi možnými způsoby ukázal, že mu na mně záleží. A to stačilo. Vzali jsme se hned po vysoké škole. Já jsem dokončila právnickou fakultu a on biologii.
Hodně jsem pracovala
Když jsem šla na právnickou fakultu, věděla jsem, že kariéra a rozvoj budou důležité hodnoty v mém životě. Bylo úžasné, že Václav se necítil ohrožený ani zastiňovaný mými ambicemi a plně akceptoval, že svůj čas a energii musím dělit mezi něj a moje profesní závazky. Nedělal scény, když jsem přišla domů pozdě, nestěžoval si, když jsem musela odložit naše společné výlety, protože jsem měla příležitost vyniknout v práci.
“Rozumím, je to pro tebe důležité, není problém,” odpověděl obvykle klidně. Velmi jsem to oceňovala, s ohledem na to, že mé kolegyně často neměly takové štěstí. Neustále poslouchaly výčitky a obvinění, že nejsou pořádné manželky, že nejsou vhodné na založení rodiny a neplní svou část domácích povinností. Zajímavé, když zvažujeme, že pracovaly ve stejném tempu jako většina mužů – ale je za to nikdo nekritizoval…
Když jsem poslouchala historky svých kolegyň, vydechla jsem si s úlevou, že jsem narazila na tak podporujícího a zralého partnera.
Nemáme děti
Možná za naši situaci mohl fakt, že jsme neplánovali rodinu. Václav nemohl mít děti a oba jsme dospěli k závěru, že se příliš bojíme pustit do adopce. Také jsme neměli možnost využít výhod moderní medicíny a mít dítě ze zkumavky, pro mě to nepřipadalo v úvahu.
Měla jsem tedy podstatně méně povinností než kolegyně, které zakládaly rodiny. To ale nezměnilo skutečnost, že dům vždycky potřeboval uklidit, stejně tak se sama neuvařila večeře a nevypralo se prádlo. Můj manžel patřil k mužům, kteří považovali tyto povinnosti za samozřejmost. Nemusela jsem mu nic připomínat. Dělal vše sám od sebe.
Žili jsme opravdu dobře několik let. Pak jsem dostala příležitost a povýšila na hodně odpovědnou pozici. Měla jsem ještě méně času na manžela a domov. Tehdy se něco změnilo. “Nezajdeme si tento víkend někam? Třeba do kina nebo do divadla?” navrhla jsem jednoho dne. “Ano, jistě…” odpověděl můj manžel, ale cítila jsem, že z toho nemá radost.
Bylo to divné, protože se vždy velmi těšil na rande a čas strávený jen ve dvou. Nicméně jsem tento pocit ignorovala. Připsala jsem to únavě nebo možná stresu a nemyslela jsem si o tom nic víc. Začala jsem se obávat až tehdy, když jsme byli ve městě a můj manžel byl okouzlující. Flirtoval snad s každou ženou… kromě mě!
Co se s ním stalo?
Přestože od naší svatby uplynulo několik let, můj manžel mě stále zbožňoval, lichotil mi a zacházel se mnou jako na začátku vztahu. To se změnilo. Přemýšlela jsem, zda byla tato změna skutečně tak drastická a náhlá, nebo jsem možná už dlouho nezpozorovala její drobné náznaky.
“Cukr do kávy?” zeptala se baristka, když jsme si kupovali cappuccino s sebou. “Není potřeba, už jste mi osladila den svým úsměvem,” zalichotil jí můj manžel. Dívka se na mě nervózně podívala, pak stydlivě poděkovala za kompliment a zasmála se. Mně do smíchu nebylo. Václav nikdy nedělal takové věci – určitě ne v mé přítomnosti! Nechtěla jsem dělat scénu kvůli jednomu hloupému komplimentu.
Bohužel se takové situace stávaly čím dál častěji. Nedokázal odolat ani ženě u okénka na poště, ani pokladní v supermarketu. Dvořil se dokonce učitelkám na škole mých neteří! “Václave, proboha, nemůžeš se ovládat? Stojím tady přímo vedle tebe!” rozčílila jsem se. Podíval se na mě překvapeně. “Nedělám nic špatného,” bránil se. “No… ne,” připustila jsem neochotně. “Ale co to neustálé flirtování?”
“To muž nemůže pochválit ženu? Jsou to základní pravidla slušného chování. Vždycky jsem byl zdvořilý,” ohradil se trochu uraženě. Zhluboka jsem se nadechla a nechala to být.
Udělala jsem z něj podpantofláka?
Nakonec jsem však ztratila trpělivost. Když flirtoval s čím dál mladšími a krásnějšími ženami, vybuchla jsem. “Václave, děláš to schválně? Protože mám pocit, že ano,” rozčílila jsem se. “Mám toho dost! Jsi můj manžel. Proč jsi mě náhle začal ignorovat a zajímáš se o cizí ženy?”
“Jsem to já, kdo ztratil zájem o tebe, nebo je to naopak?” zeptal se mě nečekaně a se stoickým klidem. “O čem to mluvíš? Přece nekoketuji s jinými muži!” vyjela jsem na něj. “Ale ukazuješ mi nějaký zájem? Nebo jsi si prostě zvykla na to, že tu vždy budu, stejně zamilovaný, stejně věrný a dokonalý, i když se o nic nebudeš snažit?”
Tato otázka na mě působila jako studená sprcha. Takže o to šlo. Václav se zoufale snažil přilákat mou pozornost a dát mi najevo, že si přeje víc zájmu. “Máš pravdu,” přiznala jsem po chvilce ticha. “Možná jsem si na to zvykla. Ale musel jsi mi to dát najevo takhle?”
“Nic jiného na tebe neplatilo. Cítil jsem se bezmocný. Manželka, která dělá velkou kariéru a nikdy na mě nemá čas, a na druhé straně jsem já: vždycky podporující a milující, pendluji mezi pračkou a kuchyní, protože mám méně práce než ty…” vyznal se.
Byla jsem opravdu zahanbená. Můj manžel byl úžasný! Vždy jsem si to myslela. Jak jsem ho mohla dovést k takovým pocitům, když si to vůbec nezasloužil? “To všechno se změní, slibuji. Možná si neuvědomuješ, jak moc děkuji osudu za to, že mi dal takového manžela jako jsi ty. Asi ti to říkám příliš málo… Miluji tě, Václave. Jsi pro mě stále stejně důležitý, zajímavý a přitažlivý jako tehdy, když jsme se poprvé potkali…” pronesla jsem tiše. Plamínky v jeho očích, způsobené mými slovy, mi vynahradily všechno to flirtování s cizími ženami…
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].