Nejde o justiční omyl, jde o politickou vraždu, psal před popravou Heliodor Píka
Před 75 lety, v úterý 21. června 1949 v 6:10 ráno, byl v plzeňské věznici Bory popraven vynikající československý voják a diplomat, generál Heliodor Píka. Zemřel, protože jako bytostný demokrat překážel komunistům toužícím po absolutní moci. Nenáviděli ho tak, že mu ani nedopřáli vojenskou smrt. Jeho život vyhasl na šibenici, přesto se podle svědků až do konce choval klidně a statečně. Bylo mu 51 let.
Přílet ministra zahraničí Jana Masaryka do Prahy. Na snímku zleva: Jan Masaryk, Vladimír (Vlado) Clementis a generál Heliodor Píka
„Státní soud v Praze po provedeném hlavním přelíčení uznal dne 20. ledna 1949 takto právem: Divizní generál, Píka Heliodor, narozený 3. července 1897 ve Štítině, státní okres Opava, tamtéž příslušný, bez vyznání, ženatý, syn Ignáce a Jany rozené Valáškové, bytem v Praze XIX, Kahlerova 11., toho času ve vazbě státního soudu v Praze, jest vinen.“
Těmito slovy začíná ostudný rozsudek nad československým válečným hrdinou, divizním generálem československé armády Heliodorem Píkou.
Vykonstruovaný rozsudek mu kladl za vinu, že údajně vyzrazoval britské tajné službě Intelligence Service už od roku 1940 skutečnosti, které měly zůstat utajeny pro obranu republiky a že během druhé světové války mařil organizaci boje za osvobození a poškozoval druhý odboj.
Pravdou byl ve skutečnosti pravý opak, což Heliodor Píka neváhal zdůraznit ve svém posledním dopise na rozloučenou, napsaným krátce před popravou. „Milovaní, nejdražší, před strašně a hrůzně tragickými okamžiky stojím klidný, vyrovnán, s čistým svědomím a vědomím, že – přes mnohé chyby – jsem své povinnosti plnil co nejsvědomitěji a co nejpoctivěji. Jsem přesvědčen, že nejde o justiční omyl, vždyť je to tak průhledné – že jde o politickou vraždu.“
Od mládí v armádě
Heliodor Píka se narodil 3. července 1897 v Štítině u Opavy ve velmi početné rodině vesnického koláře – měl osm sourozenců. Nebyl ještě ani plnoletý, když vypukla první světová válka. V roce 1915 stihl ještě složit dodatečně maturitní zkoušku, ale už v říjnu toho roku byl odveden a nastoupil službu u zeměbraneckého pluku v Opavě, kde absolvoval kadetní školu a dostal hodnost praporčíka. V červnu 1916 byl poslán na haličskou frontu.
„Jako jeden z mnoha pak v červenci 1916 přeběhl k ruské armádě, přihlásil se do Československého vojska a nastoupil jako dobrovolník do Francie. Byl zařazen k 21. čs. střeleckému pluku ke zdravotní službě. S plukem prošel těžkými boji na alsaské frontě, kde prokázal velkou odvahu, když nasazoval vlastní život v první linii,“ uvádí o něm armádní pluk, který přejal jeho jméno, tedy 53. pluk průzkumu a elektronického boje generála Heliodora Píky.
Do vlasti se Píka vrátil na přelomu roku 1918 a 1919 a do podzimu 1919 se účastnil zajišťovacích akcí na Těšínsku a Slovensku. Následně vystudoval francouzskou vojenskou školu (École spéciale militaire) v St. Cyr a od října 1920 byl přidělen ke vznikající Vojenské akademii v Hranicích jako důstojník z povolání.
V roce 1921 se oženil s Marií Sehnalovou a o rok později se jim narodil syn Milan. Ve stejném roce byl Píka jmenován do hodnosti kapitána a stal se pobočníkem velitele hranické akademie.
Jeden z nejznámějších portrétů generála Heliodora Píky
V říjnu 1926 vyslala armáda svého talentovaného a nadějného důstojníka na Vysokou školu válečnou do Paříže, po jejímž absolvování Píka nastoupil k Zemskému vojenskému velitelství v Praze. Začátkem 30. let začala jeho mezinárodní kariéra: v září 1932 byl jmenován vojenským atašé v Rumunsku s kompetencí pro Turecko, přičemž plnil jak úkoly vojáka, tak i vysokého diplomata.
„V době nástupu fašismu v Německu a v Itálii nabývalo území Rumunska strategického významu. Píka měl za úkol navázat kontakty s lidmi z vojenských, politických a hospodářských kruhů a projednávat s nimi důležité vojenské a politické otázky z důvodu vzrůstajících sympatií řady států k nacistickému Německu,“ uvádí o něm pluk, který nese jeho jméno.
Československo bylo od roku 1921 svázáno s Rumunskem (a také s Jugoslávií) ve vojensko-politickém svazku zvaném Malá dohoda a Píka se ve své roli vojenského atašé významně podílel na úspěšném vývozu produkce československého obranného průmyslu do obou těchto zemí.
V této činnosti pokračoval i po svém návratu na hlavní štáb do Prahy v roce 1937. Když československý prezident Edvard Beneš vyhlásil 23. září 1938 (krátce před přijetím mnichovské dohody) všeobecnou mobilizaci, byl to právě Píka, kdo byl v čele mimořádné delegace vyslán do Bělehradu a Bukurešti dojednat materiální a vojenskou pomoc pro Československo v případě jeho napadení. Nebyl přitom neúspěšný – zejména ze Srbska se už od léta hlásily tisíce dobrovolníků včetně vysokých armádních důstojníků, že jsou připraveni za Československo bojovat, a ani v Rumunsku dobrovolníci nechyběli. Podpis mnichovské dohody z 30. září 1938 však obranu územní celistvosti první republiky zmařil.
V druhém odboji
Píka se s mnichovským diktátem nesmířil, tím méně pak s okupací zbytku okleštěného Československa německými vojsky v březnu 1939. „Už koncem března 1939 odešel z protektorátu přes Polsko do Bukurešti a navázal na své kontakty z 30. let. Měl významnou účast na odchodech československých občanů z protektorátu do zahraničního odboje a pracoval i zpravodajsky,“ píše o něm Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu.
Zatímco po něm pátralo v nově vzniklém protektorátu gestapo, podařilo se mu zachránit přes sto židovských uprchlíků ze zajateckého tábora u Černého moře a také řadu Čechoslováků vězněných v Maďarsku.
Milane, nemsti se, prosil generál Heliodor Píka svého syna:
Po napadení Polska Německem 1. září 1939 odcestoval přes Paříž do Londýna, aby vstoupil do formujícího se československého zahraničního vojska, ale Beneš jej přesvědčil, aby se vrátil do Rumunska a pokračoval ve své činnosti. Píka tak vytvořil na Balkáně vojenskou zpravodajskou skupinu s krycím názvem Dora, fungující v rámci struktury československé zpravodajské služby v Londýně, a od podzimu 1940 řídil její činnost z Istanbulu.
Protože měl jako zpravodajec úspěchy, žádal si jeho služby i Sovětský svaz a Beneš se coby vůdce českého exilu rozhodl vyjít Sovětům vstříc. Píka, nyní už plukovník, se tak stal zprvu tajným vojenským přidělencem československé vlády v SSSR a od května 1941 předával zprávy získané československou zpravodajskou službou (zejména hlášení legendárního agenta A-54, příslušníka německé výzvědné služby abwehr Paula Thümmela, jehož v protektorátu řídili „tři králové“, tedy odbojová skupina Balabán, Mašín a Morávek) sovětským zpravodajským orgánům.
Velitelem mise v Moskvě
Po napadení Sovětského svazu a podpisu sovětsko-československé vojenské dohody z 18. července 1941 se stal velitelem mise československé armády v Moskvě.
Z tohoto titulu začal formovat v Buzuluku vojenskou jednotku složenou z československých dobrovolníků v Sovětském svazu, pro niž dokázal ze sovětských gulagů vyreklamovat mnoho zadržených a internovaných československých občanů včetně vojáků a důstojníků.
Tuto jednotku postavil i přes počáteční odpor Gottwaldova ilegálního vedení KSČ v Moskvě, s nímž se opakovaně dostával do konfliktů. Jako důstojník totiž důsledně hájil zájmy londýnské exilové vlády, zatímco Klement Gottwald se pokoušel jednotku bolševizovat, aby se dala po válce využít v Československu ke komunistickému převratu. Píka to viděl a opakovaně před tím Beneše varoval, což mu později po únoru 1948 zásadně přitížilo a přispělo k jeho zatčení.
V prosinci 1943 byl jmenován brigádním generálem a od jara 1944 se v Sovětském svazu intenzivně podílel na přípravách Slovenského národního povstání.
„Od května 1944 budoval spolehlivé kontakty s vlasteneckými činiteli na Slovensku. V červnu 1944 poslal po dvou parašutistech na Slovensko výzvu ke slovenským vojákům, aby povstali. Když povstání vypuklo, informoval o něm ještě ve tři v noci sovětskou stranu a žádal o dodávky zbraní a munice pro povstalce. Sovětské velení pak pravidelně informoval o průběhu bojů,“ uvedla o něm Slovenská tisková agentura Sita.
Poválečné nebe se zatahuje
Po porážce hitlerovských vojsk a obnovení Československa v roce 1945 byl Píka povýšen na divizního generála. V roce 1946 ho první vláda tzv. Národní fronty (tedy sdružení politických stran založené za účelem převzetí řízení státu po válce, přičemž pouze strany zastoupené v tomto sdružení mohly v roce 1946 kandidovat ve volbách) pověřila funkcí podnáčelníka hlavního štábu pro zvláštní úkoly.
Zničený kostel v ukrajinské obci Sokolovo, kterou 8. března 1943 bránil československý prapor, k němuž patřil také Heliodor Píka
V té době ho už ale sledovala komunistická vojenská kontrarozvědka (tzv. Obranné zpravodajství), řízená agentem sovětské tajné služby NKVD Bedřichem Reicinem. Píka byl komunistům nepohodlný, protože se ve shodě s prezidentem Benešem snažil udržet armádu jako apolitickou, ale KSČ, jež v roce 1946 vyhrála první poválečné volby, chtěla dostat armádu plně pod svůj vliv. Vedle tohoto důvodu hrála roli i Reicinova osobní zášť vůči Píkovi.
„Náčelník Obranného zpravodajství Píku nenáviděl a usiloval o jeho odstranění z armády společně s dalšími důstojníky včetně Ludvíka Svobody, které už za války označoval za fašisty a Gottwaldovi navrhoval jejich odvolání z funkcí,“ uvádějí Antonín Benčík a Karel Richter v práci Tragický osud generála Heliodora Píky.
„Píka byl přesvědčením demokrat, a tak se komunistům velice rychle znelíbil,“ uvedl o statečném důstojníkovi na stránkách Armády ČR Jan Charvát.
Cesta k popravišti
Záhy po únorovém převratu v roce 1948 tak byl Píka společně s dalšími 26 generály a 370 důstojníky odvolán z funkce a už v březnu byl odeslán na nucenou dovolenou. Protože už za války trpěl bolestmi žlučníku, využil tohoto volna k operaci.
Z nemocnice už se však domů nevrátil. Ve středu 5. května 1948 jej přímo z nemocničního lůžka odvlekli dva tajní agenti Obranného zpravodajství. Píka měl v té době na břiše ještě nezahojenou ránu.
„Vyšetřování probíhalo v pražské Dělostřelecké ulici číslo 11, kde po válce operovala sovětská tajná organizace SMERŠ (Smrt špionům), jejíž agenti zde vedli surové výslechy ruských emigrantů usazených v Praze před tím, než je odvlekli do sovětských gulagů. Píku pak převezli do tzv. Domečku, do budovy sousedící s Krajským vojenským soudem, a později na Pankrác, kde ho věznili až do popravy na Borech,“ uvádí Paměť národa.
Vyšetřování údajných „zločinů“ probíhalo až do listopadu. Ve dnech 26. až 28. ledna 1949 pak následovalo neveřejné soudní líčení, jehož rozsudek byl napsán předem. Obžalovaný generál byl odsouzen k trestu smrti provazem.
Kam zmizela poctivost a odvaha?
V pondělí 20. června 1949 po obědě zavolali z borské věznice do pražského bytu Píkových, že generál Píka bude druhý den ráno za svítání v šest hodin oběšen. „Jeho syn Milan prožil s otcem na cele celou noc. Co všechno si řekli, nevíme. Jedno ale ano, plakal Milan. Heliodor byl podle slov syna klidný, vyrovnaný, připravený,“ uvádí Mikuláš Kroupa na stránkách projektu Paměť národa.
„Není ve mně zloby, nenávisti ani pomstychtivosti … studí mne však hořká lítost nad tím, že zmizela spravedlnost, pravda – snad jen dočasně – a šíří se nenávist, mstivost, zmizel smysl pro snášenlivost, pro svobodu myšlení a projevu. … Je mi líto, že strach ovládl většinu lidí a že se neodvažují říci pravdu nebo aspoň neříci vyloženou lež buď z donucení, nebo konjunkturalismu. Kam zmizela poctivost a odvaha?“ napsal Heliodor Píka ve svém posledním dopise.
Vchod do plzeňské věznice Bory, v níž byl 21. června 1949 krátce po šesté ráno oběšen generál Heliodor Píka
„Při popravě byl klidný, vykouřil cigaretu, s nikým nemohl mluvit, protože tam byli jen samí dozorci,“ vzpomínal na něj bývalý vězeňský dozorce plzeňské věznice na Borech Josef Klesla.
V prosinci 1968 Vyšší vojenský soud Příbram původní rozsudek v plném rozsahu zrušil, ale k plné rehabilitaci došlo až po listopadu 1989. V roce 1990 povýšil prezident Václav Havel Heliodora Píku do hodnosti armádního generála in memoriam a roku 1991 mu propůjčil Řád Milana R. Štefánika.