Verča (33): Po mámině smrti se táta zajímal jenom o rostliny. Vše změnila jedna zpráva
Verča (33): Po mámině smrti se táta zajímal jenom o rostliny. Vše změnila jedna zpráva
Když Verča přišla o mámu, nejhůř to nesl její táta. Nedokázal se z té ztráty vzpamatovat. Věnoval se jen péči o rostliny, lidi ho přestali zajímat. Všechno se změnilo, když mu Verča jednoho dne řekla překvapivou věc.
Smrt maminky pro mě byla obrovskou ránou. Byla těžce nemocná a navzdory veškerému úsilí lékařů se ji nepodařilo zachránit. Po jejím odchodu se můj otec zhroutil. Nebyl ani schopen pomoct mi s organizací pohřbu. Jen seděl u kuchyňského stolu, kde spolu dlouhá léta jedli, a nepřítomně zíral před sebe.
Vlasta (55): Po matčině smrti jsem si domů začala nosit věci z popelnic a blešáků. Až příliš pozdě mi došlo, že mám vážný problém
Máma s tátou si byli velmi blízcí
Moji rodiče byli manželé hodně dlouho. Letos měli slavit 35. výročí, ale místo velké oslavy přišel pohřeb. Uvědomovala jsem si, že máma je smrtelně nemocná, ale pravda je taková, že člověk nikdy není připraven na odchod blízké osoby.
Zemřela v nemocnici, za ruku držela svého milovaného manžela. Nedokážu si představit, čím musel procházet, když pro mě to bylo nepředstavitelně těžké. Spolu tvořili sehraný a šťastný pár, díky čemuž jsem měla fantastické dětství. Nikdy se nehádali, chovali se k sobě s úctou a něhou. Někdo by mohl říct, že dokonalá láska neexistuje, ale já s tím nesouhlasím. Moji rodiče byli důkazem, že taková láska je možná.
Najednou se všechno změnilo a otec mi doslova chřadl před očima. Neměla jsem tušení, jak mu pomoci. Nic nefungovalo. Říkal, že život bez jeho drahé Marie není žádný život a že teď bude jen čekat na smrt, aby se k ní připojil...
Izabela (26): Až po maminčině smrti jsem zjistila, že můj otec je kněz. O mém narození se nikdy nedozvěděl
Můj otec strašně trpěl
„Ahoj tati, udělala jsem ti nákup a uvařila tvou oblíbenou polévku,“ položila jsem tašky v předsíni a zamířila do kuchyně s hrncem plným rajské polévky.
„Děkuji,“ ozval se z obýváku. Právě přesazoval kapradinu. Od smrti matky uplynuly čtyři měsíce a on se za tu dobu úplně oddal rostlinám. Měl jich hodně, takže měl stále co dělat. Na jednu stranu jsem byla ráda, že se něčím zaměstnává, ale na druhou stranu mě to znepokojovalo. Zajímal ho jen to, co rostlo.
Přestal udržovat kontakty s rodinou. Dříve jsme si často telefonovali, ale od té doby, co zůstal sám, mi ani jednou nezavolal. Někdy mi ani nezvedal telefon. Pokud jsem s ním chtěla mluvit nebo ho vidět, musela jsem za ním přijít. Nenechal se přesvědčit ani na krátkou procházku, tvrdil, že raději zůstane doma. Naštěstí jsme bydleli ve stejném městě. Ale stejně neměl z mých návštěv moc velkou radost.
„Přemýšlel jsi o tom, že bys bydlel s námi?“ zeptala jsem se a usedla na pohovku. Sledovala jsem, jak přemisťuje kapradinu do nového květináče.
„Znáš mou odpověď,“ ani na chvíli nezvedl zrak od rostliny.
„Tati, prosím, zamysli se nad tím ještě. Slib mi to, prosím...“ naléhala jsem.
„Není důvod,“ odpověděl stručně.
„Máme o tebe starost...“ řekla jsem upřímně.
Marika (36): Tátu miluji nadevše, ale chtěla bych mu říct, že mě jeho láska začala dusit
Nevím, jak mu pomoci
S manželem jsme dospěli k závěru, že by bylo nejlepší, kdyby táta bydlel s námi. Měli jsme velký dům a nebyl problém najít mu místo. Táta by si mohl zařídit pokoj podle sebe a mít tam tolik rostlin, kolik by chtěl. Určitě bych byla klidnější, kdyby byl pod mým dohledem. Problém byl v tom, že otec o tom nechtěl ani slyšet.
„Žil jsem tady se svou Marií a tady taky umřu,“ říkal o bytě, který s mámou sdílel více než tři desetiletí.
Snažila jsem se ho pochopit, ale bylo trochu frustrující, že se odmítal podívat na věc z jiného úhlu. Navíc ho trápily nohy a měl stále větší problémy s chůzí. Samozřejmě si hrál na tvrďáka a předstíral, že je všechno v pořádku, ale viděla jsem, že to tak není.
Podle mého manžela byl v depresi a zřejmě to byla pravda. Ale nebylo možné přemluvit tátu k obyčejnému rozhovoru, natož k návštěvě psychiatra. Rozhodné „ne“ ukončilo každou diskusi. Byla jsem bezradná. Občas mě jen požádal, abych mu koupila novou rostlinu. Vždy jsem souhlasila. Chtěla jsem mu vnést trochu radosti do života.
Sabina (35): Chci tátovi pomoci z těžké situace, ale jak se zdá, o svém osudu si rozhodne sám
Konečně jsem otěhotněla
Když jsem na těhotenském testu uviděla vytoužené dvě čárky, nemohla jsem věřit svým očím. Chtěla jsem křičet radostí a okamžitě se s celým světem podělit o tu úžasnou novinu. O dítě jsme se snažili dlouho, ale bez úspěchu. Konečně se to podařilo...
Potřebovala jsem mít naprostou jistotu. Šla jsem ke gynekologovi, který potvrdil, co ukázal test. Měla jsem v plánu připravit slavnostní večeři, během které bych manželovi dala například malé botičky nebo dupačky, ale to se nepodařilo. Po návratu od lékaře jsem se mu hned vrhla kolem krku.
„Jsem těhotná!“ nemohla jsem ovládnout své emoce.
Nevěřícně se na mě podíval, takže jsem to zopakovala. Teď už o něco klidněji. Oba jsme plakali štěstím. Zbytek dne jsme strávili plánováním různých nákupů, které budou nutné pro příchod miminka.
Byla jsem neuvěřitelně nadšená a chtěla jsem mít těhotenství co nejrychleji za sebou, abych si mohla užívat mateřství. Také jsem byla přesvědčená, že můj manžel bude skvělým otcem. Miloval děti a měl s nimi úžasný vztah. Není divu, že byl pro svého synovce nejlepším strýcem na světě.
Rozhodli jsme se, že nechceme předem znát pohlaví dítěte. Bylo nám jedno, jestli to bude holčička nebo chlapeček. Hlavní bylo, aby se dítě narodilo zdravé, na ničem jiném nezáleželo.
Sylva (34): Kariéru jsem podřídila tomu, abych se finančně postarala o tátu. Teď, když zemřel, neumím začít žít
Táta našel nový smysl života
Když jsem tátovi řekla, že za pár měsíců bude dědečkem, na chvíli oněměl úžasem. Poprvé od smrti matky jsem viděla jiskru v jeho očích.
Když pak vzal vnučku do náruče, celý se třásl dojetím. Tekly mu slzy štěstí – zvlášť když zjistil, že se malá jmenuje Marie. O jiném jménu jsme neuvažovali.
„Moc vám děkuji,“ zašeptal dojatě. „Nečekal jsem, že mě ještě potká něco dobrého.“
Do péče o vnučku se zapojil celým srdcem. Znovu pomalu nacházel smysl života a radost, rostliny ustoupily do pozadí. Začal si opět všímat pozitivních věcí a prakticky pořád byl u nás. Když jsme mu nabídli, aby se k nám přestěhoval, tentokrát souhlasil. Chtěl být co nejblíže malé Marii. Je neuvěřitelné, že tak maličký človíček sjednotil naši rodinu a mému otci dal naději na lepší budoucnost...
Další příběhy ze života →
Klára (34): Tátovi jsem zakázala chodit k nám na návštěvy. Místo hlídání dětí totiž předělal půlku baráku
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].