Podezřelí patrioti všech zemí... spojte se
Proč se těm takzvaně populistickým stranám daří? Protože v tom má prsty Putin, zní stereotypní zdůvodnění, jehož slabomyslnost rozumně uvažujícího člověka téměř bolí.
Babiš, Orbán a rakouský šéf Svobodných Kickl usedli v neděli k jednomu stolu a vyhlásili společenství Patrioti pro Evropu. Zatím je to stará monarchie (Babiše můžeme brát jako Čecho-Slováka), ale má jít o zárodek nějaké širší „národně konzervativní“ frakce, očekává se, že se k nim v Bruselu přidá německá AfD a možná madame Le Penová, nizozemský Wilders a další, v každé evropské zemi je již nějaká podobná „patriotická“ strana.
V nějaké formě byly takové spolky vždycky, ale nikdy nebyly tak silné a nikdy (po druhé válce) je nevolilo tolik Evropanů… Demokrat starého druhu z toho radost nemá, ale musí přiznat, že nikdy k tomu Evropané neměli tolik dobrých, vlastně tedy zlých, důvodů.
Proč se těm takzvaně populistickým stranám daří? Protože v tom má prsty Putin, zní stereotypní zdůvodnění, jehož slabomyslnost rozumně uvažujícího člověka téměř bolí. Tak tedy je to tím, že jsou ti Evropané málo vyspělí a neváží si toho, co mají. To už je realističtější, ale také si s tím nevystačíme. Spíš to bude tím, že ti správní, tedy řekněme „proevropští demokraté“, dělají něco, a to docela hodně, špatně.
Dokonce i oni to možná vidí, jenže specifika situace je, že oni z podstaty věci nikdy nic špatně nedělají, neboť mají patent na správnost. To se velmi podobá dávno odeznělému komunismu, jenž byl také teoreticky bezchybný. Například je nyní již zřejmé, že politika dobře to myslících demokratů způsobila svou zčásti naivní a zčásti cynickou promigrační politikou v západní Evropě tak neúnosnou situaci, že by bylo projevem naprosté občanské agonie, kdyby se nevyskytly strany, bez kterých by se člověk raději obešel, ale teď je rád, že vznikly, a přeje jim co nejlepší výsledek. Jako právě teď ve Francii.
Nešťastným výsledkem hloupé politiky „demokratů“ je výskyt podezřelých zachránců, kteří se jimi lehce stávají jen proto, že někdo to vzít musí. Patriotismus neboli vlastenectví je tak silná emoce, že ji nepotlačí ani armáda odborných pracovníků všech politologických ústavů. Evropa je sestavena z malých i větších pátrií čili vlastí a každý, kdo to chtěl změnit, dopadl špatně. Vyvolal jen duchy mnohem horší než vlastenecké, duchy, které pak smetly všechno. Chytrá proevropská politika se projevuje v tom, že s patriotismem počítá a není jí to proti mysli. Hloupá to ignoruje a výsledek je, že nikdy neměla „evropská myšlenka“ tak špatný zvuk jako za naší doby. Stala se floskulí v ústech cyniků, prospěchářů anebo politováníhodných naivů.
Součástí setkání byl Manifest evropských patriotů, jehož obsah si lze nejspíš snadno představit. Evropa evropských národů, Evropa míru a prosperity, Evropa, kde o sobě rozhodují Evropané. Tedy samé podezřelé věci, od kterých dá slušný člověk raději ruce pryč, a rychle se pro jistotu otřese nechutí, možná i odporem. Národ je podezřelé slovo, mír je podezřelé slovo, prosperita je také podezřelé slovo, myslí-li se tím to, že Evropa má své zájmy, třeba aby nezchudla ještě víc, než bude tak jako tak muset.
Ten slušný člověk je vycvičený k tomu, že o takových věcech se raději nemluví, a když je slyší, podívá se pro jistotu kolem sebe a ubezpečí i sám sebe, že se zachoval správně, tedy odmítavě a pobouřeně. Evropa svým usměrněným vývojem přece už dávno překonala podezřelé entity, jako jsou takzvané národy: Evropa má být otevřená, Evropa má být vstřícná a elastická, inkluzivní a nadetnická.
Ještě se zbavit posledních zátěží minulosti a až bude jen dobře. Hranice se rozplynou, rozdíly se potřou, rozpory zahladí. Mix bývalých evropských národů s velkým podílem nově dovezených novoevropanů vytvoří novou budoucnost toho zbytečně rozkouskovaného a zbytečně pestrého kousku světa. Kdo se proti tomu vzpírá, nepochopil, kudy jde dějinná nutnost. Tu drží v rukou prověření strážci budoucí Evropy, loajální udržovatelé mechanismů, o jejichž smyslu nejsou už přesvědčeni ani ti, kdo z nich mají prospěch. Ale dokud to půjde, budou strážit její dogmata. V první řadě to, že patriotismus je podezřelý, a za druhé, že národy nemají před ideologií pokroku žádné zájmy a práva.
V tom je právě neštěstí současné Evropy. V zaslepenosti lidí s dobrou vůlí, kteří si nechali více méně dobrovolně vzít slova a pojmy, a nakonec i činy, těmi, se kterými by člověk do jednoho klubu nikdy dobrovolně nešel. Přišlo by mu, že je to tam nějak divně cítit, že lidé tam mají podivnou minulost, vedou občas nějaké divné řeči. Prostě to není jeho parta.
Jenže s lidmi v tom svém klubu si už přestal rozumět. Proměnil se ve spolek pokrytců, snobů a nafoukanců. V klub, do kterého se už člověku nechce chodit. To neznamená, že začne chodit do toho druhého. Ale je rád, že alternativa existuje.