Architektura ČSSR. Vladimir 518 oživil příběhy brutalismu

Rapper, výtvarník, editor, aktivista a dnes i respektovaný odborník na architekturu Vladimir 518.

Mají i „komunistické“ stavby svoji duši? Dají se na baráky, které vlastně nikdo rád, navázat emoce? Dají se odvyprávět příběhy jejích architektů bez ideologických předsudků? Rapper, výtvarník, editor, aktivista a dnes i respektovaný odborník na architekturu Vladimir 518 to spolu s autorem scénáře, střihačem a režisérem Janem Zajíčkem (a kongeniálním tvůrčím týmem) zvládli. Dokument Architektura ČSSR 58-89 měl za velkých ovací světovou premiéru na festivalu ve Velkém sále hotelu Thermal v neděli dopoledne.

„Chci vyjádřit naši radost z toho, že filmaři si vybrali pro premiéru právě tenhle sál, jehož autory jsou manželé Machoninovi, kteří zároveň navrhli celý tento festivalový hotel. Půvab tohoto sálu, mohu za těch 25 let říct, spočívá právě v tom, že divák, ať sedí v poslední řadě na balkoně, nebo v první řadě, si s plátnem vytvoří velmi intimní vztah,“ řekl na pódiu umělecký ředitel festivalu Karel Och.

Právě Thermal, mimochodem britským deníkem The Guardian zařazený na celosvětový seznam ohrožených „mistrovských děl brutalismu“, může v československé poválečné architektuře sloužit jako případová studie toho, co se tehdy dělo: postaven byl mezi lety 1964-1977, a manželé Věra a Vladimír Machoninovi přitom už od roku 1970 nesměli kvůli postupující normalizaci pracovat, stejně jako mnoho dalších jejich kolegů.

Na začátku příprav na dokumentu byl seznam staveb z České i Slovenské republiky, z nichž některé už ani nestojí, třeba pražský Transgas – po něm zůstala jenom fotka s nápisem „brutálně smutné“. Kolem nich se pak odvíjejí dobrodružné příběhy jejich vzniku: výsledkem je úctyhodně obsáhlá, napínavě vyprávěna historie veřejného prostoru, kde poznáme nejen Kotvu a další klasiky, ale třeba i hotel s palčivě kontroverzní komunistickou historií, Poľanu v Tatranské Javorině.

Za tvůrci je devět let práce, provedli výběr ze 16 000 historických fotek, jen objížďky po Praze, Liberci, Karlových Varech, Bratislavě, Piešťanech, Ružomberoku a Popradu trvaly měsíce. Dále je tu speciálně pro dokument složená autorská hudba Ondřeje Skaly a Vladimíra Godára, hodiny ve střižně, obrovské nasazení kameramana Jiřího Málka – téma zkrátka bylo, zdá se, mnohem větší než si tvůrci dovedli představit: „Když člověk vyleze mimo svoji sociální bublinu s tím, že chce mluvit o architektuře, tak se na něj ze začátku dívají jako na blázna. Ale dneska tu s námi stojí lidé, kteří se na mě nedívali skrz prsty a tudíž umožnili, že tenhle projekt mohl vzniknout,“ řekl Vladimir 518, když na pódium pozval dva odborníky a zároveň hrdiny dokumentu, architekta Václava Aulického a historičku architektury, docentku Radomíru Sedlákovou.

Ve filmu ale vedle dalších odborníků figurují (v archivních rozhovorech či v záběrech natočených přímo pro film) i Karel Prager, Karel Filsak, Karel Hubáček, Miroslav Masák, Jan Bočan, Jan Šrámek, Alena Šrámková, Zdenka M. Nováková a mnozí další, ze slovenských architektů Ivan Matušík (věděli jste, že svou stavbu bratislavského Prioru dokonce jednou i pohladil?), nebo Štefan Svetko.

Propracovaný, 126minutový film, který do české filmové distribuce vstupuje letos 7. listopadu, bude rozhodně vyvolávat vášně. Už po jeho světové premiéře na festivalu v Thermalu je ale jasné, jak důležité je, že vůbec vznikl.