Hoteliér Arnošt Košťál pomáhal za války parašutistům. Život obětoval pro rodinu

V neděli 26. června 1904, tedy přesně před 120 lety, se v Polici nad Metují narodil Arnošt Košťál. Když mu bylo šest, přestěhovali se jeho rodiče i s ním do Pardubic – do města, kde se později proslavil jako hoteliér, mecenáš místního fotbalového klubu, podporovatel dostihů – a také jako účastník protinacistického odboje za 2. světové války. Gestapáci scházející se v jeho hotelu Veselka neměli dlouho tušení, kdo je obsluhuje.

Hoteliér a odbojář Arnošt Košťál (26. června 1904 – 2. července 1942), majitel pardubického hotelu Veselka, v němž mimo jiné ukrýval člena paravýsadku Silver A Josefa Valčíka. Snímek pochází zřejmě z počátku 40. let minulého století.

„Staveniště Veselky vzniklo spojením tří gruntů, které roku 1639 vyhořely. V roce 1651 je získal řezník Jan Kopecký a po něm syn Jan. Jeho vdova Dorota je roku 1660 je za 370 kop míšeňských prodala sirotčímu písaři Janu Žehunskému. Od něho je za 320 kop koupil Jiří Krejčí, jinak Procházka,“ uvádí o nejstarší historii pardubického hotelu Pardubická encyklopedie klubu přátel Pardubicka.

Vdova po Procházkovi Marie Procházková přenechala v roce 1684 své dědictví v ceně 400 kop svému novému manželu Kryštofu Justovi. „Ten na spojeném spáleništi zdvihl dům hostinský jménem Veselka, který pak vystřídal řadu majitelů,“ dodává Pardubická encyklopedie.

Košťálovým prodal hotel aviatik Kašpar

Od roku 1802 vlastnil Veselku František Kašpar, pradědeček dalšího slavného pardubického rodáka, jímž nebyl nikdo jiný než legendární první český aviatik Jan Kašpar, který se proslavil svým meziměstským letem z Pardubic do Chuchle z 13. května 1911, jímž vytvořil tehdejší rakousko-uherský rekord v délce letu.

František Kašpar hotel po katastrofálním požáru Zeleného předměstí v roce 1835 v podstatě znovu postavil a vtiskl mu novou podobu. Veselka pak v tomto rodě přecházela z pokolení na pokolení: Po Františkovi ji zdědil jeho syn Jan, po něm jeho syn, jenž se po dědovi jmenoval opět František a v Pardubicích byl znám jako majitel realit a předseda pardubického cyklistického klubu, a po něm, v roce 1913, sám slavný letec Jan Kašpar se svou ženou Marií, jemuž se bohužel v podnikání celoživotně vedlo mnohem hůře než v létání.

S hotelem Veselka však možná naložil nejlépe, jak mohl. „V prosinci 1917 ho prodal i s dluhy, kterými byla nemovitost zatížena, za 550 tisíc tehdejších korun dosavadním nájemcům manželům Košťálovým. Ti od roku 1910, kdy si ho pronajali, hotel postupně zvelebovali. Josef Košťál se snažil jít s dobou, a tak v něm od roku 1915 začal fungovat i biograf Imperial,“ uvádí dramaturg a reportér České televize Miroslav Petráček na stránkách Paměti národa.

Kašparovi ani prodej podniku příliš nepomohl. Po 1. světové válce se už k létání nevrátil, chvíli pracoval jako úředník ministerstva veřejných prací, poté začal podnikat se dřevem, ale nebyl v tomto oboru úspěšný. Nevedlo se mu ani v osobním životě, zůstal sám. Když se k finančním obtížím přidaly i zdravotní problémy, bylo to víc, než kolik dokázal unést. Začátkem března 1927 tak první český aviatik spáchal sebevraždu.

Rodí se luxusní podnik

Manželé Košťálovi, jejichž synem byl právě Arnošt Košťál, začali hotel postupně rekonstruovat a současně vést syna k budoucímu převzetí rodinného majetku.

„Na kariéru hoteliéra se připravoval na hotelové škole v Drážďanech a cenné číšnické zkušenosti sbíral v Paříži a Londýně. Ty následně zúročil v roce 1931, kdy se v Pardubicích konala Výstava tělesné výchovy a sportu a byl postaven hotel Grand, který si mladý Košťál pronajal a postupem času z něho vybudoval vyhlášený podnik v Pardubicích. Následně převzal od svého otce i legendární Hotel Veselka, s nímž je jeho jméno neodmyslitelně spjato,“ uvádí o Košťálovi web Pardubice.eu.

Nové křídlo pardubického hotelu Veselka, snímek z roku 1936. Hotel představoval jednu z pardubických základen skupiny Silver A

Hotel, zrekonstruovaný Arnoštovým otcem do podoby moderního luxusního podniku se 110 pokoji, sloužil od roku 1926 jako kulturní a společenské centrum města, pořádající i akce celonárodního významu.

V roce 1931 v něm tehdejší československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk (jenž se ve Veselce poprvé ubytoval už v roce 1922 při své třídenní návštěvě Pardubicka) osobně zahájil celostátní Výstavu tělesné výchovy a sportu.

A v roce 1936 se ve Veselce ubytoval při velkých vojenských manévrech ve východních Čechách i Masarykův následník v prezidentské funkci Edvard Beneš, který si z titulu vrchního velitele československé armády zřídil v hotelu sídlo svého velitelského štábu.

Mladý Arnošt Košťál převzal od Veselku v prosinci toho roku od otce a po jeho smrti v lednu 1937 se ujal vedení zařízení naplno. „Rozhodl se z hotelu postupně vytvořit moderní podnik evropského formátu. Ale protože mu na vedení dvou velkých pardubických hotelů nezbýval čas, musel se s těžkým srdcem vzdát Grandu, o jehož popularitu a prosperitu se zasloužil,“ konstatuje Petráček.

Osobní život

V té době byl už Arnošt více než osm let ženatým otcem rodiny, přičemž jeho šťastný osobní život do značné míry ovlivňoval i jeho a otcovy pracovní schopnosti.

Jeho vyvolenou, s níž se oženil v dubnu roku 1928, se totiž stala Jarmila Udržalová z Dolní Rovně, dcera politika Františka Udržala, což byl významný představitel agrární strany, ministr národní obrany ve dvou československých vládách ve 20. letech a v letech 1929 až 1932 dokonce premiér. Je pravděpodobné, že vliv Arnoštova tchána pozitivně působil i na význam hotelu Veselka patřícího Košťálovým.

V dubnu 1929 se mladému manželskému páru narodil syn, jenž dostal otcovo jméno, v prosinci roku 1930 jej následovala první dcera Mariana a o necelých 11 let později, v červnu 1941, druhá dcera Anna.

Arnošt Košťál byl vedle hoteliérství také zapáleným příznivcem sportu, z čehož začaly brzy těžit pardubické sportovní organizace.

„Mezi jeho koníčky patřila jízda na koni, díky čemuž se stal funkcionářem Východočeského jezdeckého klubu. Dále se zajímal o atletiku, volejbal a hlavně o fotbal. Byl považován za hlavního donátora pardubického fotbalového klubu SK Pardubice a v roce 1941 byl zvolen jeho 1. místopředsedou. Zároveň s novou funkcí byl ustanoven předsedou fotbalového odboru. Často byl ve styku s týmem, který tehdy hrál na Všesportovním stadionu 1. ligu. Mezi sportovci byl velmi oblíbenou a respektovanou osobností,“ píše web Pardubice.eu.

„Arnošt Košťál byl podle vzpomínek pamětníků velmi společenský člověk se smyslem pro humor. Zajímal se o historii, v roce 1940 se aktivně podílel na přípravách oslav 600. výročí založení Pardubic. Byl zakládajícím členem pardubického Rotary klubu, stal se významnou pardubickou osobností s mnoha vlivnými kontakty. Přestože nebyl členem žádné politické strany a do politiky se aktivně nezapojoval, měl v této oblasti řadu přátel, například doktorku Alici Masarykovou, Jana Masaryka, doktora Edvarda Beneše a další, ale také třeba herce Osvobozeného divadla Jiřího Voskovce, Jana Wericha a Jindřicha Plachtu,“ uvádí Petráček.

Jedním z Arnoštových největších kamarádů byl také František Hladěna, pardubický plochodrážní závodník, obchodník s automobily a spoluzakladatel populárního závodu o Zlatou přilbu. Osudy obou přátel pak za protektorátu fatálně spojil příběh paravýsadku Silver A.

Parašutisté v protektorátu

Po nástupu Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora s cílem rozbít domácí odboj začala londýnská exilová vláda do Protektorátu Čechy a Morava intenzivněji vysílat  první paravýsadky.

V pondělí 29. prosince 1941 seskočila poblíž obcí Podmoky a Senice u Poděbrad zpravodajsko-diverzní skupina Silver A ve složení velitel nadporučík Alfréd (Freda) Bartoš, zástupce velitele rotmistr Josef Valčík a šifrant a radista četař Jiří Potůček. V protektorátu byla vysazena spolu se skupinami Anthropoid a Silver B a zázemí si rychle našla v Pardubicích, kde to z předválečných let dobře znal její velitel – nedaleko Pardubic totiž před válkou bydlel, v Pardubicích vystudoval gymnázium a také tam po absolvování školy pro důstojníky jezdectva až do okupace působil u 8. dragounského pluku.

Nadporučík Alfréd Bartoš, velitel paravýsadku Silver A, na civilním snímku určeném pro protektorátní legitimace

Vybrat si za úkryt právě Pardubice tak bylo mimořádně nebezpečné, protože ho řada místních obyvatel samozřejmě důvěrně znala. Riskantní krok se ale skupině vyplatil. Přestože Bartoše opravdu ve městě poznali a o jeho pobytu věděla řada lidí, nikdo nic neudal.

A významným spolupracovníkem Silver A se stal právě Arnošt Košťál, který parašutistu Josefa Valčíka vědomě zaměstnal jako „číšníka Miloslava Šolce“. Hotel Veselka v té době vyhledávali vysoce postavení gestapáci a Valčík měl šanci při jejich obsluze leccos zaslechnout.

„Arnošt Košťál představil Valčíka svým zaměstnancům jako syna známého hoteliéra z Ostravy, který si chce zařídit bar a poslal svého syna do Pardubic, aby na Veselce získal potřebné zkušenosti. V baru tehdy pracoval jako vedoucí Oldřich Koreček, vrchní číšník Oldřich Kliment, mixérka a za velkého provozu vypomáhal vrchní číšník z kavárny Josef Kobík,“ uvádějí Vojtěch Šustek a Zdeněk Jelínek v knize Operace Silver A.

Dalšími ukrývateli parašutistů se stali Košťálův přítel František Hladěna s bezmála o 20 let mladší manželkou Taťánou a manželé Hana a Václav Krupkovi. V obou rodinách střídavě bydlel sám Bartoš, který bohužel využil této situace i k milostnému románku s Taťánou Hladěnovou. Do všestranné pomoci Silver A se však aktivně zapojila i celá řada dalších pardubických odbojářů.

Taťána Hladěnová (1. září 1920 - 2. července 1942), žena Františka Hladěny, byla zapojena do odbojových aktivit svého muže

„Třeba otec Václava Krupky byl prvorepublikový důstojník a poskytl Bartošovi vojenské mapy Pardubic a okolí. Byli i další pomocníci, třeba Milan Katschner, který zjišťoval skupině informace zpravodajského charakteru, nebo židovská rodina bývalého továrníka Evžena Freunda, jež byla skupině ochotna pomáhat i přesto, že jako židovská žila v neustálém ohrožení – i tak ale Evžen Freund sháněl pro Jiřího Potůčka zpravodajské informace. Další spousta lidí poskytla parašutistům jídlo, oblečení, nechala je přespat, sehnala jim léky,“ uvedl před časem pro Deník badatel specializující se na československé paravýsadky Pavel Šmejkal.

Získané informace posílal Potůček, od ledna 1942 ukrytý v osadě Ležáky, prostřednictvím vysílačky Libuše vojenské rádiové ústředně v britském Woldinghamu, odkud dále putovaly k československým zpravodajcům v Londýně.

Gestapo větří

K prvnímu ohrožení skupiny došlo v březnu 1942, kdy gestapo při kontrole policejních přihlášek zjistilo, že Miloslav Šolc ve skutečnosti zřejmě neexistuje a na místě jeho původního bydliště ho nikdo nezná.

Gestapáci naštěstí udělali chybu, že si Košťála jako „Šolcova zaměstnavatele“ předvolali k výslechu, kde se ho na jeho podřízeného vyptali. Košťál jim zopakoval číšníkovu vymyšlenou legendu, načež byl propuštěn, takže měl čas Valčíka varovat. Parašutista sice v hotelu právě nebyl, ale Košťál mu nechal vzkaz u manželů Krupkových, kde se Valčík večer naštěstí objevil.

Valčík tak zmizel z Pardubic, a Košťál gestapu sdělil, že mu Šolc v baru rozbil drahocenný porcelán, takže ho na hodinu vyhodil. I v tomto případě se gestapáci nechali „uchlácholit“ a ponechali hoteliéra na svobodě. Je otázka, zda mu věřili, nebo zda doufali, že je k podezřelému číšníkovi dovede.

S Valčíkovou tváří se gestapo setkalo ještě jednou koncem března, kdy na Prašném mostě v Praze padl ve své poslední přestřelce legendární odbojář Václav Morávek. V té době měl u sebe Valčíkovu fotografii, s jejíž pomocí chtěl zajistit výsadkáři nové falešné doklady, a i když ji před smrtí roztrhal, gestapo dokázalo její útržky složit. To je však k parašutistovi nedovedlo.

Valčík mezitím našel nový úkryt nejprve na rodném Valašsku, a poté se přemístil do Prahy, kde se zkontaktoval s dalšími parašutisty, konkrétně se svými kolegy z letadla, tedy skupinou Anthropoid připravující likvidaci Reynharda Heydricha, a s velitelem skupiny Out Distance Adolfem Opálkou, jenž převzal velení nad všemi výsadkáři působícími v Praze.

S nimi už Valčík zůstal až do konce – po Heydrichově likvidaci a po zradě Karla Čurdy byl jedním ze sedmi parašutistů, kteří svedli 18. června 1942 v kostele Karla Boromejského v pražské Reslově ulici hrdinný poslední boj se stonásobnou přesilou německého vojska a policie, po němž ukončil svůj život vlastní rukou v kryptě kostela.

Larischova vila přezdívaná Zámeček Pardubice na snímku z doby před rokem 1920. Začátkem léta 1942 její areál bohužel posloužil nacistům jako improvizované popraviště místních odbojářů a vlastenců

Svým životem vykoupil rodinu

Čurda na gestapu vypověděl i vše, co věděl o pardubické odbojové síti, takže 22. června 1942 dorazili gestapáci do hotelu Veselka znovu a tentokrát šli najisto. Arnošta Košťála tam sice nezastihli, protože se pokusil ukrýt v Chrudimi, ale byl to jen nepatrný odklad.

Jako zodpovědný otec a manžel totiž nedokázal bez ničeho opustit rodinu, a tak ještě týž den do hotelu zavolal. Jeho hovor přijalo gestapo a bez okolků mu sdělilo, že se buď sám přihlásí, nebo bude celá jeho rodina zastřelena. Tváří v tvář této hrozbě se hoteliér okupantům vydal. Jeho ženě a dětem zachránilo život to, že tuto situaci předvídal, a proto už předtím rozjel fingovaný rozvod, jímž se od rodiny zdánlivě oddělil.

Spolu s většinou dalších zatčených pardubických odbojářů byl 2. července 1942 zastřelen v pardubické Larischově vile, přezdívané Zámeček.