Šárka (32): Po třicítce mě přepadla nutkavá potřeba chodit do hračkářství. Má to překvapivý důvod
Šárka (32): Po třicítce mě přepadla nutkavá potřeba chodit do hračkářství. Má to překvapivý důvod
Asi každý máme nějaké to místečko, kam si chodíme odpočinout a nabrat sílu, místo, kde se cítíme dobře. Někomu stačí procházka přírodou, jiného baví navštěvovat obchodní centra, kavárny nebo tělocvičnu. Šárka je bezdětná a k dětskému světu má daleko. Přesto se nejlépe cítí v obchodech s hračkami.
Jsem jedináček a už jako malá jsem toužila jednou vlastnit kavárnu. Mamka si totiž často stěžovala, že v podobných podnicích je káva příšerně drahá, takže se u nás podobné podniky zásadně nenavštěvovaly. Vařilo se doma. A když jsem občas zaprosila, jestli nemůžeme zajít alespoň na zmrzlinový pohár, většinou jsem obratem získala lepší nabídku – hračku.
„Zmrzlinový pohár sníš, stojí hromadu peněz a nezbude ti nic. Zato hračka tě může za stejné peníze těšit i roky. Takže, co je lepší?“ říkávala máma a měla pravdu. Vždyť zmrzku šlo za pár kaček udělat doma a já se pak mohla vedle toho těšit z nové panenky nebo nějaké jiné drobnosti. Kdo by takový obchod nebral?!
Sen o vlastní kavárně se proměnil v peklo
Jako holka jsem měla krásné dětství. Šaty a hračky vždy prvotřídní, rodiče se mi věnovali, jak mohli, a tím, že jsme za různé služby dost ušetřili, zbývaly nám peníze na jiné věci. Přiznávám ale, že absence jakýchkoliv společenských zážitků mi s postupem let vadila. A protože se doma nejčastěji hubovalo na kavárny, rozhodla jsem se, že si po vysoké splním sen a založím kavárnu vlastní, třebaže o podnikání nevěděl u nás doma nikdo nic, nejméně pak já.
Roky ubíhaly, sen nemizel. Naši sice chtěli, abych šla raději do práce, jenže já si postavila hlavu. Do cesty mi navíc vstoupil o patnáct let starší Tomáš, shodou okolností majitel jedné malé kavárničky v centru, a já se okamžitě nadchla. Jak pro něj, tak pro jeho podnik, a pod tlakem zamilovanosti nekriticky dělala vše, co mi řekl s tím, že „to je v pohodě.“ Jenže nebylo. Po čase se totiž ukázalo, že vykutálený Tomáš na mě chytře svalil dluhy, zmizel a mně tím udělal ze života peklo.
Naši mi sice z nejhoršího pomohli, jenže tím přišli skoro o všechno. Tatínek z velkého psychického vypětí nedávno podlehl infarktu a maminka se dodnes vzpamatovává z hrůz, do kterých jsem je vinou odhodlanosti jít si za svým „snem“ dostala.
Zjistila jsem, že nejlépe mi je v hračkářství
V současné době pracuji jako recepční a ze mzdy mám pořád ještě co splácet. Zajímavé ovšem je, že kdykoliv mám čas a chci si vypnout mozek, netáhne mě to do obchodů s módou nebo na cesty do přírody, nýbrž po obchodech s hračkami. Párkrát jsem tam bezmyšlenkovitě zašla, jenže se mi to nějak zalíbilo. Dnes tam chodím každou volnou chvíli.
Nic nekupuji, jen koukám, dokonce přemýšlím, zda se zde neucházet o místo prodavačky. Mezi všemi těmi zvířátky se totiž cítím dobře, a to ani nemám děti. Jenže proč? Právě tuto otázku jsem jednou položila i své psycholožce, která začala hledat příčinu mého chování v dětství. Našla. Protože právě výběr hračky, upřednostňovaný před zážitkem, býval kdysi mou dominantní jistotou a doba dětství tou nejbezpečnější, i dnes je mým nejmilejším místem hračkářství.
Svými návštěvami se tak v podstatě jen snažím vrátit do dob, kdy v rodině bývalo vše v pořádku a mou největší starostí bylo vybrat si místo poháru panenku. Kéž by tak šlo ten čas skutečně vrátit!
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].