Zuzana (31): Zahrada u nového domu mě uklidňovala. Ovšem jen do chvíle, než jsem narazila na podivné hroby
relax odpočinek v přírodě
Zuzana se dočasně přestěhovala do starého domku se zahradou, která ji velice uklidňovala. Ovšem jen do chvíle, než v zarostlém koutě našla sedm hrobů s dětskými jmény.
Zuzana si pochvalovala novou zahradu, cítila z ní klid. Pak zjistila, že se jedná o hřbitov, a začaly ji pronásledovat hlasy mrtvých dětí. Sousedka jí naštěstí prozradila tajemství náhrobků.
Naďa (22): Nikdy mi nevadilo, že náš dům leží vedle hřbitova. Dokud nás nezačal navštěvovat jeden zemřelý
Nastěhovala jsem se do domku se zahrádkou
Naskytla se mi příležitost bydlet za městem v domku se zahrádkou. Kamarádi se chystali dům za rok rekonstruovat a do té doby sháněli někoho do podnájmu. Já byla akorát po rozchodu, hledala jsem útočiště a preferovala samotu před hlučnými ulicemi. Zkrátka se to perfektně sešlo. Neváhala jsem ani minutu a co nejdříve si přivezla v dodávce všechny věci.
Hned první týden přišly deště, takže jsem se na zahradu nedostala. Pak konečně vylezlo sluníčko a já po práci seděla v zeleni až do setmění. Cítila jsem tam neuvěřitelný klid, občas nebyli slyšet ani ptáci. Zdálo se mi, že se mi tam dokonale léčí zlomené srdce i stav mysli. Začala jsem tomu místu říkat „zenová zahrádka“. Pozvala jsem tam kamarádku, ta měla z místa ale dočista jiný pocit.
„Tobě to vyhovuje? Mně to tady připadá jako na hřbitově, všude břečťan a strašidelný ticho,“ nechala se slyšet. Když odjela, zůstal mi po ní nepříjemný pocit. Najednou jsem si uvědomila, že to místo je trochu smutné a děsivé. Rozhodla jsem se ho malinko vylepšit. Vzala jsem si rukavice a pustila se do plení. Jenže jsem v rohu zahrady narazila na náhrobní kámen a pak další.
Našla jsem sedm hrobů s křestními jmény
Rozklepaly se mi ruce. Celkem sedm náhrobních kamenů se jmény jako Bára, Alois nebo Kačka. Všechny děti zemřely kolem deseti, dvanácti let. Nebo je někdo zabil? Utekla jsem do domu s tím, že zavolám kamarádům. O tom přeci museli vědět, když si dům s pozemkem kupovali!
Jenže jsem se jim nemohla dovolat, pomalu se smrákalo a mně bylo hrozně. Docházelo mi, že kamarádka měla s tím hřbitovem pravdu. Najednou jsem všude kolem sebe cítila duše dětí, které mě sledují. Nebo si chtějí hrát! A to mě děsilo ze všeho nejvíc. V noci se mi pak zdálo, že si se mnou přízraky hrají na schovávanou.
Mrtvé děti volaly moje jméno a já blouznila až do svítání. Ráno jsem se konečně přátelům dovolala a sdělila jim hrůznou novinu. Byli z toho jako opaření a slíbili, že odpoledne přijedou. Rozhodně nechtěli mít na pozemku jakékoliv hroby a chtěli se spojit s původní majitelkou. Jenomže ta se někam vypařila.
Hřbitov jsem si nakonec paradoxně oblíbila
Rozhodně jsme nechtěli hroby vykopávat, bylo potřeba zapojit policii. Pohřbívat mrtvé na zahradě se přeci nesmí. Nicméně jsme nakonec nemuseli zajít tak daleko. O našich nesnázích se dozvěděla sousedka a přišla nám říct, jak se věci doopravdy mají. Byl to hřbitov domácích zvířátek. „Oni pojmenovávali jezevčíky podle svých známých, kdo ví proč,“ smála se.
Najednou nám to dávalo smysl, věk, zdrobněliny a počet hrobů. Neskutečně se nám ulevilo. Spadl mi kámen ze srdce hlavně proto, že se nemusím nikam stěhovat. Na zahradu chodím dál a moc ráda, přestože je to hřbitov pro mazlíčky. Ten klid je najednou zase zpátky.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].