Judita (35): Všechno se podřizuje mé nevlastní dceři. Nevím, jestli má takové manželství smysl
Judita (35): Všechno se podřizuje mé nevlastní dceři. Nevím, jestli má takové manželství smysl
Judita si vzala muže, který má dceru z předchozího manželství. Počítala s tím, že nebude nejdůležitější ženou v jeho životě. Ale realita byla ještě horší.
Věděla jsem, že vztah s mužem s minulostí nebude snadný. Patrik (40) je otcem dvanáctileté Olivie, takže nejsem jedinou ženou v jeho životě. Je pravda, že když jsem se s ním dala dohromady, tak jsem se smířila s rolí „číslo dvě“. Nepředpokládala jsem však, že Patrik bude zcela ignorovat mé potřeby a místo toho plnit každý rozmar své milované dcery. Takhle by manželství vypadat nemělo...
Julie (33): Chodím s úžasným chlapem, ale jeho dcera mi dává najevo, že mě k němu nepustí
Byl ke mně upřímný už od začátku
Patrik přede mnou nikdy nic neskrýval.
„Je něco, co bys o mně měla vědět,“ řekl mi na třetí schůzce.
„To jsem tušila a přemýšlela jsem, kdy se k tomu konečně dostaneš.“
„Opravdu? Jak jsi to poznala?“
„Pořád sis mnul prsteníček na pravé ruce, jako bys hledal snubní prsten. Je jasné, že máš ženu. Jestli si myslíš, že budu tvoje milenka, tak...“
„Není to tak. Opravdu jsem měl ženu, ale před dvěma lety jsme se rozvedli. To s prstem je jen zvyk, kterého se nemůžu zbavit. To ale není to, co jsem ti chtěl říct. Mám dceru. Jmenuje se Olivie. Je jí osm a je pro mě všechno.“
„A? Nic víc?“ podivila jsem se.
„Chtěl jsem ti to říct teď, kdyby to pro tebe byl problém...“
„Nemusíš se bát. Nemám problém s dětmi. Navíc tě mám ráda, hodně ráda, a nic to nezmění.“
„To se mi ulevilo, protože i já tě mám hodně rád.“
„Až budeš připravený představit mě Olivii, stačí říct...“
Roza (23): Přítelova dcera mě nesnese. Nedokáže se přenést přes to, že jsem mladší než ona
Kamarádka mě varovala před tímto vztahem
Vyprávěl mi svůj smutný příběh. Jeho žena unikala problémům pomocí alkoholu. Stala se závislou a rodina pro ni přestala být důležitá. Několikrát se stalo, že se starala o dceru pod vlivem alkoholu. Jednou dokonce způsobila nebezpečnou situaci – usnula, zatímco na sporáku ohřívala mléko. Patrik se jí snažil pomoci, ale ona nechtěla. Neměl jinou možnost, než se s ní rozvést a zbavit ji rodičovských práv. Od té doby vychovává malou Olivii sám.
Chodila jsem s ním nějakou dobu a bylo jasné, že to je vážné. Řekla jsem o tom své kamarádce Natálii (34). Její reakce mě překvapila.
„Myslím, že jsem zamilovaná do Patrika,“ přiznala jsem a ona se málem udusila kávou.
„To nemůžeš!“ protestovala. „Je to ten poslední chlap, do kterého by ses měla zamilovat.“
„Co to povídáš? Je to skvělý chlap. Je pohledný, vede klidný život a... myslím, že mě taky miluje. Ještě jsme si to neřekli, ale cítím to.“
„Klidný život? Judito, on má dceru!“
„Nechápu, co to s tím má společného.“
„Přemýšlej trochu. On nehledá partnerku, ale matku pro své dítě.“
„Patrik? To si snad děláš legraci,“ zasmála jsem se. „S malou mu to jde skvěle a nepotřebuje ženu, aby mu pomáhala.“
„I kdyby to byla pravda, nikdy pro něj nebudeš nejdůležitější. Přemýšlela jsi o tom? V jeho životě budeš vždycky na druhém místě.“
„S tím počítám. Ale podívej se na to takto. Když budeme mít své děti, pokud je budeme mít, stejně bych byla odsunuta na vedlejší kolej. Stejně jako on. Je to přirozený řád věcí, jenže u nás se to stalo hned na začátku,“ pokrčila jsem rameny.
„Je to tvůj život a nebudu se do toho plést. Jenom potom neříkej, že jsem tě nevarovala...“
Anna (44): Konečně jsem ve vztahu šťastná. Radost mi kazí jen přítelova dcera, vede se mnou válku
Mé potřeby přestaly být důležité
Neposlechla jsem Natáliinu radu a zůstala s Patrikem. Byla jsem s ním šťastná a on se mnou také. Malá Olivie byla úžasné dítě, poslušné a milující, a ráda jsem s ní trávila čas. Mezi námi to fungovalo tak dobře, že po třech letech společného života mě požádal o ruku a já souhlasila.
Po svatbě se mě zeptal, jestli bych chtěla Olivii adoptovat. Neváhala jsem. Koneckonců, pokud jsme měli být rodinou, muselo to být na sto procent. Proces byl zjednodušený, protože její biologická matka neměla rodičovská práva, takže jsme nepotřebovali její souhlas.
Zpočátku bylo vše v pořádku. Byli jsme šťastná rodina. Ale nic dobrého netrvá věčně. Po nějaké době jsem se začala cítit vyloučená. Patrik všechno podřizoval Olivii. Každodenní program byl sestavován s ohledem na malou. Neměli jsme ani chvilku pro sebe, přitom je úplně normální, že žena chce čas od času být sama se svým manželem.
Když jsem však navrhla, aby Olivie strávila pár hodin u prarodičů, nikdy s tím nesouhlasil, přestože měli s malou skvělý vztah. Když jsme ještě nebyli manželé, neměl s tím sebemenší problém, ale po svatbě se choval, jako bych po něm chtěla, aby opustil své dítě.
Aby toho nebylo málo, nejen denní program, ale i rodinný rozpočet byl zcela podřízen malé a jejím rozmarům. „Pojďme do obchodu s elektronikou,“ navrhl jednoho dne. „Olivie si stěžuje, že její starý tablet už nefunguje, jak má.“ To mi vyhovovalo, protože jsem sama potřebovala nový telefon. Na starém mi praskl displej a oprava se nevyplatila. V obchodě jsem se však dozvěděla, že si takový výdaj nemůžeme dovolit...
Monika (45): Povedlo se mi odloudit chlapa od rodiny. Jenže teď mám soupeře, se kterým se nemůžu měřit
Koupil jí tu nejdražší věc
„Co tento?“ navrhla jsem a ukázala na tablet vhodný pro dítě v jejím věku.
„Tento bude dobrý,“ souhlasil Patrik.
Náš výběr se však Olivii nelíbil.
„Nechci takový levný šmejd!“ protestovala.
„Zlatíčko, to je dobrý přístroj, ne šmejd,“ snažila jsem se jí domluvit. „Má dobrý, velký displej a...“
„Ne! Všichni ve škole se mi budou smát! Chci tenhle,“ řekla a ukázala na nejdražší model, který stál přes deset tisíc korun.
„Ten je příliš drahý,“ nesouhlasila jsem.
„Ale no tak,“ řekl Patrik. „Děti potřebují pořádné věci,“ prohlásil a bez mrknutí oka dal do košíku tablet, který si Olivie vybrala.
Nechtěla jsem dělat scénu v obchodě, tak jsem to nechala být. Když se vydali k pokladně, připomněla jsem jim, že ještě musíme vybrat telefon pro mě.
„Je mi líto, miláčku, ale musíme ten nákup odložit,“ řekl Patrik.
„Ne, nemusíme a ani nemůžeme. Můj telefon je skoro nepoužitelný.“
„Ale Oliviin tablet stál víc, než jsme plánovali, takže teď musíme odložit jiné větší výdaje.“
„Tak udělejme, co jsem řekla. Koupíme jí levnější model. Stejně nevyužije všechny jeho funkce...“
„Chceš jí pokazit radost?“ zeptal se šeptem a zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu.
Další průvan v rodinném rozpočtu udělal, když si Olivie přála bezdrátová sluchátka. Utratil několik tisíc korun za věcičku, kterou malá nejpozději za pár měsíců stejně ztratí! Moje protesty a vysvětlování, že mě čeká drahá návštěva u zubaře, byly marné...
Alžběta (36): Našla jsem si chlapa s dítětem. Holčička mě od prvního dne nesnáší, prý jí chci vzít tatínka
Pokazil výročí naší svatby
Ale to není všechno. Nejhorší to bylo při prvním výročí naší svatby. Takové příležitosti pro mě mají zvláštní význam. Koupila jsem mu krásné manžetové knoflíčky. Nečekala jsem nic velkého, ale doufala jsem alespoň v malý dárek.
„Jsou krásné!“ zvolal Patrik, když jsem mu dala knoflíčky. „Je to stříbro?“
„To nejčistší,“ odpověděla jsem pyšně.
Čekala jsem na dárek od něj, ale nepřišel. Promluvil, až když viděl můj zklamaný výraz.
„Promiň, miláčku, ale nic jsem ti nekoupil. Utratil jsem hodně peněz za housle pro Olivii.“
„Housle?“ podivila jsem se. „Kdy jsi jí koupil housle?“
„Před několika týdny,“ pokrčil rameny.
„Zajímavé. Neslyšela jsem, že by hrála.“
„Měl jsem v plánu přihlásit ji na hodiny, ale řekla, že zatím nechce. Neboj se, určitě začne,“ dodal, když viděl, že jsem rozčilená.
„Utrácíme spoustu peněz za věci, které nepotřebuje. A já stále chodím s rozbitým telefonem a čekám několik týdnů na zubaře. A teď, v den našeho prvního výročí, jsi mi nekoupil ani obyčejnou kytici. Nemyslíš, že je něco špatně?“
„Judito, nepoznávám tě. Mluvíš, jako bys žárlila.“
No jasně, že jsem žárlila! Smířila jsem se s rolí druhé ženy v jeho životě, ale nemyslela jsem si, že to bude až tak špatné. Co se stane, když budu chtít otěhotnět? Budu muset žádat Olivii o svolení?
Další příběhy ze života →
Simona (37): S nevlastní dcerou mám úžasný vztah. Doufám, že to tak zůstane navždy
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].