Vladěna (30): Zatímco jsem si vybírala svatební šaty, přítel si začal s mou matkou. Přistihla jsem je v posteli
Vladěna (30): Zatímco jsem si vybírala svatební šaty, přítel si začal s mou matkou. Přistihla jsem je v posteli
Vladěna nemohla uvěřit svým očím. Chtěla maminku překvapit a vytáhnout ji na nákupy. Jenže místo toho ji našla v náručí muže, kterého si sama chtěla vzít.
Moje zkušenosti v oblasti vztahů byly spíše mizerné. Pochopila jsem to již na střední škole, když se mi začali líbit kluci. Chtěla jsem upoutat pozornost některých hezounů, házela jsem na ně koketní pohledy a roztomilé úsměvy. Snažila jsem se pohybovat ve stejných kruzích jako oni. Jeden z nich hrál basketbal, takže jsem pravidelně chodila na jeho zápasy a tréninky, abych ho mohla obdivovat. Jiný hrál na kytaru v rockové kapele, jezdila jsem na jejich vystoupení, abych mu mohla zatleskat. Žádný vztah z toho nebyl.
S muži to moc neumím
Během studií na univerzitě to vypadalo podobně. Občas se mi podařilo jít na schůzku s klukem, někdy došlo i na druhé rande, ale třetí se nikdy neodehrálo. Z jakého důvodu? Asi jsem nebyla dost zajímavou osobou. Utěšovala jsem se tím, že se kvůli tomu přeci nebudu trápit. Pokud se objeví někdo fajn, bude to skvělé, a pokud ne, no, tak to prostě je. Můžu se koukat filmy, číst knihy, pracovat a cestovat po světě…
Na jedné dovolené mi osud přivedl do cesty Davida (39). Byl starší a ohromoval mě svou inteligencí, znalostmi a osobním šarmem. Okamžitě jsem cítila, že mě mimořádně přitahuje. Nějakou divnou náhodou, pokaždé, když jsme se šli najíst, jsme seděli vedle sebe. Když přišel třetí den dovolené, už nebylo řeči o žádných náhodách – vedle sebe jsme si sedli záměrně. Cítili jsme, že na sebe působíme jako magnety.
Dokázali jsme strávit hodiny povídáním, žertováním a flirtováním. Pobyt na horkých řeckých ostrovech jen zvyšoval teplotu našeho vztahu. Z dovolené jsme se vrátili jako pár. Úplně jsem se do něj zbláznila. Bydlel sice asi 60 kilometrů ode mně, ale to nebyl problém. Viděli jsme se při každé příležitosti, trávili jsme spolu volné dny, prodloužené víkendy a já se cítila šťastná. Nakonec jsem potkala svou spřízněnou duši. Stálo za to vybavit se trpělivostí a nechat to na osud…
Uvažovala jsem nad společnou budoucností
Od té dovolené uběhlo dvanáct měsíců. Strávila jsem je také tím, že jsem pravidelně zkoumala, co zajímavého nabízejí klenotníci v oblasti zásnubních prstenů. Koukala jsem na internetové stránky se svatebními šaty od různých návrhářů. Asi je to úplně normální fáze zamilovanosti. Také David jasně dával najevo, že by chtěl náš vztah posunout dál.
Takže to vypadá, že se brzy budu moci pochlubit se prstenem! Hurá! Konečně budu mít konkrétní odpověď na dotazy známých, které zajímá, kdy se vdám… I když jsem se dosud tvářila, že mi to nechybí, nevadilo by mi, kdybych se vdala, měla děti a vedla idylický rodinný život. Já vím, že to bývá hořkosladké, protože to může být složité. Ale stejně jsem se těšila na to, co je před námi.
Zamýšlela jsem se, jak skloubit naše životy ve dvou různých městech. Měla bych hledat práci tam, kde žije můj budoucí manžel, nebo je lepší najít něco pro něho ve svém okolí? Byla to důležitá otázka, protože vztah na dálku začne po delší době skomírat…
Něco se začalo dít
Pak přišel čas představit mého téměř snoubence mamce. David byl o devět let starší než já. Máma mě porodila, když jí bylo osmnáct, takže přes moje počáteční obavy našli společnou řeč poměrně rychle. Začali si tykat a já byla ráda, že se snadno domluvili. Záleželo mi na tom, aby vztah mezi mámou a mým manželem byl co nejlepší.
David poté sám navrhl, abychom k ní přišli v neděli na oběd. Mamka nejenže neměla nic proti tomuto nápadu, ale připravila se na naši návštěvu snad ještě víc než tehdy, když jsem přijela sama. Nebyl to důvod k žárlivosti, byla jsem ráda, že ho přijala.
Něco zvláštního však přeci jen dělo, David se začal vyhýbat našim schůzkám. Nejprve jsem to nezaregistrovala, protože jsme si každý den psali a volali. Každému se občas může stát, že toho má v práci víc. Chodila jsem do kanceláře, pracovala a odpoledne šla domů. On musel často jezdit na služební cesty, zůstávat v práci déle, řešit problémy s klienty…
Máma mě uklidnila
“Nejsem si jistá, co si o tom mám myslet. Třeba pro něj nejsem dost atraktivní…” zeptala jsem se jednoho dne mámy, když jsme spolu volaly. “Zlatíčko, žijete ve dvou různých městech, takže je úplně pochopitelné, že někdy je to těžké. Musí nějak rozdělit svůj čas mezi tebe a zbytek svých záležitostí. Ty přece také navštívíš mě nebo svoje kamarádky jen občas, ne?” pověděla mi.
Možná nebyla odbornicí na vztahy mezi muži a ženami, koneckonců otěhotněla ještě na střední škole a můj táta prostě utekl, jakmile se o tom dozvěděl. To jí tak odradilo od mužů, že s nikým jiným již nechtěla mít stálý vztah. Její slova mě přesto uklidnila. Měla pravdu. Až budeme s Davidem bydlet pod jednou střechou, bude to určitě mnohem lepší.
S mamkou jsem se rozloučila optimističtějším tónem než obvykle. Došlo mi, že jsem ji už dlouho nenavštívila. Možná bychom mohly zajít na nákupy a udělat si holčičí odpoledne. A co kdybych ji přemluvila na nějaký relax v lázních? Její narozeniny jsou za rohem, takové překvapení by jí jistě udělalo radost…
Přistihla jsem je v ložnici
Rozhodla jsem se mamku překvapit. Nic jsem jí neřekla, zašla jsem k ní a otevřela dveře pomocí náhradních klíčů. A skutečně, bylo to překvapení… Alespoň pro mě. Našla jsem totiž svou matku nahou a nebyla sama. Zrovna po ní lezl můj David…
Několik vteřin jsem stála tam jako socha, nevěřila jsem vlastním vykuleným očím. Je těžké najít slova, abych popsala jejich výrazy. Kdyby nebylo té bolesti pronikající každou buňkou mého těla, asi bych se rozchechtala. Namísto toho jsem jen opustila byt.
Bože, tak tohle jsou všechny ty pracovní cesty. Ale… s mojí vlastní matkou? A ona mi ještě vykládala, proč je David tak zaneprázdněný a nemůže se mi věnovat. Bránila ho, ale ve skutečnosti to byla ona, kdo mi bere. A kdo ví, možná seděl vedle ní, když jsme spolu telefonovaly…
Nedokázala jsem to pochopit
Celý ten příběh se zdál být tak absurdní a nemorální, že jakmile jsem překročila práh svého bytu, sáhla jsem po láhvi vína a jedním douškem ji vypila do poloviny. Neměla jsem ani chuť brečet. Byla jsem tak šokovaná, že jsem tomu stále nemohla uvěřit. Seděla jsem na podlaze v ložnici, neschopná jakéhokoli pohybu. To přece byla moje vlastní matka… Dala mi život, za což jsem jí byla nesmírně vděčná, ale… Jak to mohla udělat? Moje vlastní matka…
Volala mi jako posedlá, měla jsem stovky nepřijatých hovorů. Objevila se v mé práci a před domem, ale za nic na světě jsem ji nechtěla vidět. Pořád to nezvládám, nemám ani ponětí, co dělat dál. David mě zaplavoval zprávami, jak toho všeho lituje a omlouvá se, prosí o odpuštění, vysvětluje… Jak jsem to měla chápat? Z tolika žen z celého světa, právě… s mojí vlastní matkou? Jak se mu to vůbec mohlo zrodit v hlavě?
Moje mamka mě vždycky považovala za prioritu. Kdykoliv se nějaký chlap snažil sbalit ji, dala mu košem. I když jsem jí často opakovala, že se nemusí tak omezovat. Je přece mladá a hezká. Já bych neměla nic proti, kdyby si někoho našla. Ale proč, když se konečně rozhodla to udělat, musela se zamilovat právě do mého přítele? Do mé jediné šance na lásku?
Máma si vzala mého přítele
Zpráva o jejich vztahu by ke mně neměla dojít tak bolestným způsobem. Ale tím nic neskončilo. Po nějaké době jsem v schránce našla pozvánku na svatbu mé maminky a muže, kterého miluji celým svým srdcem. I přes tu zradu moje city přetrvávají.
Na jejich svatbě jsem se neobjevila. Chyběla mi odvaha, neměla jsem ani tolik odhodlání, abych jim to šla pokazit. A ptát se třeba, která z nás dvou vypadá lépe… Co ho přitahuje víc, čerstvost mládí nebo bohatství zkušeností? Rozhodla jsem se zůstat doma a utopit svou samotu a smutek v nejlepším vínu, které jsem si mohla dovolit. Rozmlouvala jsem jen se svými dvěma kočkami.
Moje mamka prý vede šťastný život, alespoň pokud je to možné beze mě. Tyto informace mi předávají ochotné tety a sestřenice, které s ní stále udržují kontakt. Já jsem se od ní úplně odstřihla. Stále nemohu najít sílu na rozhovor s ní, na setkání bez hořkosti, vzteku a zklamání.
Jako dcera ji miluji a těším se z jejího štěstí. Jako žena však k ní cítím nenávist. Může za moje neštěstí, za to, že jsem ztratila víru v lásku a v to, že si ji zasloužím. Zrada dvou lidí, kteří mi byli nejbližší, udělala můj život těžkým a už asi nikdy nedokážu darovat někomu své srdce. Možná jednou přijde někdo, kdo si ho zaslouží, ale ne dnes. Dnes ještě ne…
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].