RECENZE: Papežův zákon o prohnilé církvi stojí i padá na velikášském akademismu

Papežův zákon

Poté, co byl u nás snímek Papežův zákon uveden v rámci nesoutěžní sekce karlovarského festivalu, se dostává i do široké distribuce. Italský film se noří do temné historie církve a skrze příběh na základě skutečných událostí reflektuje krutost lidské manipulace, společenskou rozštěpenost i individuální osudy na pozadí velkých dějin.

Italský matador Marco Bellocchio je od svého debutu v 60. let festivalovou stálicí a od 80. let i prominentním autorem soutěžní sekce v Cannes. Mnozí jej označují za posledního velkého italského mistra. Jeho tvorba se vyznačuje až staromilským akademismem a tematizuje temné části italských dějin a mocenský útlak. Jeho nejnovější dílo, které odpremiérovalo na loňském canneském festivale, v tomto není výjimkou a drží se v jasně dané autorské linii.

Námětem tentokrát byla šokující skutečná událost, kdy v druhé polovině 19. století církev unesla šestiletého židovského chlapce pod záminkou, že byl řádně pokřtěn. Italská společnost byla dlouhodobě rozdělená, pomyslná snaha o sjednocení se nedařila. Papežem byl Pius IX., jehož pontifikát je tím historicky nejdéle doloženým. Právě on je ústředním antagonistou a strůjcem únosu, jenž s neomezenou mocí církve posléze židovského chlapce vychovává. Paralelně sledujeme církevní machinace a snahu rodiny dostat chlapce zpět, což rozjede mediální mašinérii a nastartuje revoluci.

Právě to, jakým způsobem je film vyprávěn, budí největší rozpaky. Ačkoli zprostředkovává všechny společensky markantní události, včetně segmentu, kdy přepne do polohy soudního dramatu, a taktéž ukazuje proces, v němž církev vychovává mladé křesťany, kvůli tomuto narativně rozštěpenému stylu nejsme schopni se na ústředního chlapce skutečně napojit. To by nebyl problém, kdyby celkové pojetí vytvářelo vrstevnatou či ambivalentní fresku. Rozehrané karty jsou však příliš jednostranné a banální na to, abychom mohli většinu stopáže sledovat emocionálně podchlazený příběh. Onen balanc mezi velkými dějinami a individuálními lidskými osudy je příliš rozpačitý a v závěru jsou obě cesty dotažené jen zčásti.

Bellocchio pod neproniknutelnou skořápkou působivě vykresluje téma manipulace. Chlapcova proměna víry, zásad i pohledu na svět záměrně nemá racionální vysvětlení a do popředí tak vstupuje bezcitný útlak mocnosti. V závěru na obou stranách zůstane jen bolest. Mladík je zmítaný dějinami a nevíme, zda vůbec někdy objeví svou opravdovou identitu. Postavy jsou omezené jen na určitou typologii a postrádají psychologii, což může být podnětné, pokud nad dílem budeme uvažovat v rámci tradice spirituality ve filmu.

Režisérova provokace a tnutí do církve však dnes už narozdíl od univerzálního motivu manipulace působí trochu vyčpěle. Postrádá břitkost a satirický tón Luise Buñuela, jehož hravá kritika církve stále nezestárla. Střelbě do neúprosné mašinérie církve a ideologických bojů zkrátka chybí ostřejší munice. Sice je ukázána tvrdohlavost každého tábora, kde na straně dějin stojí pomyslné dobro a zlo, je však až příliš čiře načrtnuté. Svět by tak možná chtěl být ambivalentní, nevynášet soudy a sledovat událost objektivně, veskrze se mu to ale spíš nedaří. Je pak také otázkou, zda to, že režisére explicitně nechá Ježíše sejít z kříže, dnes ještě rozdmýchá nějaké vášně.

Vycizelované a precizní jsou naopak obrazové kompozice, v nichž se celé ideologické divadlo odehrává. Bellocchio plně využívá hloubku prostoru a inscenuje v delších záběrech, kde nám rozestavení postav v rámu řekne více, než jejich repliky. Okázale předvádí staromilský přístup, jenž společně s mohutnou orchestrální hudbou stupňuje důležitost sledovaných dějin. Jakkoli atraktivní tento klasický přístup k filmařině je, zároveň v kombinaci s roztříštěným vyprávěním nese stejně kladů, jako problémů. Stylistická rovina je na jednotlivých úrovních úchvatná, celková syntéza ale v mnoha případech působí velikášsky a hystericky. Ostatně, jako samotná církev. Nejvíce ambivalence se tak ukrývá právě v tom, jak je film vystavěný, namísto toho, abychom ji nalezli ve světě, o němž vypráví.

Zatím poslední snímek italského mistra uhrane nejvíce, pokud nad ním přemýšlíme v rámci jeho rozsáhlé a tematicky kontinuální filmografie, v rámci tradic klasického filmového stylu či v rámci spirituálního rozměru. Jako samostatná jednotka je tento opulentní pokus ale příliš nevyrovnaný na to, aby divácky obstál, ani aby se s publikem snažil vést nějaký dialog.

Hodnocení: 60 %

Režie: Marco Bellocchio

Scénář: Marco Bellocchio, Susanna Nicchiarelli

Hrají: Barbara Ronchi, Fabrizio Gifuni, Filippo Timi, Fausto Russo Alesi, Corrado Invernizzi, Leonardo Maltese, Paolo Pierobon, Marco Golinucci

Česká premiéra: 18. dubna 2024

Distributor: Aerofilms