Petr Pithart: Konec války, setkávání s ruským tankistou a začátek ruské okupace
KOMENTÁŘ. Ti mladší než já si už na konec války, na osvobozování, pamatovat nemohou. Mně tehdy byly jen čtyři a necelého půl roku k tomu. Něco si ale pamatuji: to, jak mě uprostřed noci nosili v koši do krytu, když se očekávalo bombardování Kladna. Nosili mě sousedi, táta byl v Dachau.
Stěhovali jsme se s mámou a mladší sestrou z Kladna pryč, na venkov, od jedněch hodných lidí k dalším hodným lidem, až jsme skončili v Malých Kyšicích čp. 53 u Štětků.
Jídlo máma sháněla u lidí, u nichž jej předtím sháněl táta pro rodiny vězněných v koncentrácích a popravených; právě za to ho zašili. Štědří byli hlavně mlynáři na potoce Kačák.
V prvních dnech května 1945 padla blízko nás na kraji lesa zbloudilá bomba. Šli jsme se s mámou na ten kráter podívat. První dotek s válkou: hrůza!
Za třiadvacet let jsme zpátky
Pak přišli Vlasovci rovnu do kuchyně s kvéry přes prsa a žádali o vodu. Máma se jich ptala, pro koho jsou, a to si pamatuji: udělali rukou zlobné gesto jako že někomu navlékají oprátku. A jen vykřikli: Hitler kaput, Stalin kaput!
Pak přijelo za náš dům dvacet, třicet tanků Rudé armády. Usalašili se pěkně do kruhu. Čtrnáct dní tam odpočívali. Byla to ta jednotka, který přijela do středu Prahy první, Chotkovou silnicí, ráno 9. května.
Přijela až když už povstalci a Vlasovci z Prahy Němce vyhnali. A tak ti, které jsme desítky let oslavovali jako osvoboditele, stačili už jenom likvidovat osamělé fanatiky, kteří se na pražských střechách pokoušeli zvrátit porážku Wehrmachtu.
Rudá armáda ovšem osvobodila většinu našeho území a tisíce vojáků přitom padlo. To se musí vždycky říct.
Říkám si, že kdyby se západní spojenci tak nešťastně nezdrželi ve Vogézách, přijeli by do Prahy první. V nejhorším by zůstali na jejím levém břehu, kde jsem celý život různě bydlel a bydlím…
Velitel té tankové jednotky mě pořád nosil v náručí. Máma mi později vysvětlila, že jsem byl první dítě, které ten voják takto choval. Bylo mu málo přes dvacet. Přesvědčil mámu a já dvě noci přespal v tanku.
Který to byl tank, už se nedá zjistit. Když jsem po pětadvaceti letech jako zahradní dělník podniku Sady, lesy a zahradnictví, podnik hl. města Prahy dostal přidělené rajóny, kde jsem měl sekat trávu, byl mezi nimi i malý trávník, který obepínal žulový podstavec pomníku osvobození Československa Rudou armádou.
Byl na tom podstavci, jak známo, tank s číslem 23, který patřil k těm, kteří dorazili do Prahy první, a říkalo se pak, že to bylo znamení pro nás, tupce: za třiadvacet let jsme zpátky! Já si zase říkal, že to klidně mohl být ten tank, ve kterém jsem spal.
Pak ten tank umělec David Černý přemaloval na růžovo, ale někteří, asi úředníci, se ještě vyděsili a zase ho namalovali na zeleno, pak to ale poslanci Parlamentu udělali zase na růžovo.
Pak chudáku tanku pomohl jeřáb, který ho naložil na transportér a odvezl na hřbitov tanků, který je dnes hojně navštěvovaným muzeem. Růžový zbytek tanku je instalován jako artefakt na trávníku přes koleje, před svahem Petřína.
Improvizace na téma okupace
Ale mému příběhu není konec. V roce 1965 na oslavy dvacátého výročí osvobození přiletěl v delegaci tehdy již generál tankových vojsk Korotějev. Už na schůdcích z letadla držel prý v ruce fotku formátu 3 krát 5, na které jsem byl v jeho náruči já.
Jen ať se zase neopakuje boj před rozhlasem, jako se bojovalo v Budapešti, Rusové, ať vás probůh, ano, tak jsem to řekl, nenapadne přijet sem podruhé…
A naléhal: toho mně musíte najít, Péťu, bylo to někde u Kladna a ještě vím, že jeho táta se jmenoval Vilém a tenkrát se ještě nevrátil z koncentráku. Našli mě a s tátou jsme jeli do hotelu Ambassador, kde byl ubytovaný.
Moc nemluvil. Byl jaksi celkově unavený, dnes se řekne vyhořelý, putoval z posádky do posádky, byl v Bělorusku, v NDR… Nestačil se oženit. Proč se se mnou chtěl vidět? Asi jsem byl pro něj šťastnou vzpomínkou na konec války. Bylo nám ho líto.
Ale pořád tomu příběhu s tankem není konec: 5. května 1968 jsem v Československém rozhlase měl takové nedělní polední povídání, zamyšlení.
Původně to byla „Živá slova“ a dlouhé roky na ně měl monopol Zdeněk Nejedlý. Měl jsem to napsané, ale ne celé. Až před mikrofonem mě napadlo, že je dnes svátek, výročí Pražského povstání. I zaimprovizoval jsem: Jen ať se zase neopakuje boj před rozhlasem, jako se bojovalo v Budapešti, Rusové, ať vás probůh, ano, tak jsem to řekl, nenapadne přijet sem podruhé…
No, a to byl gól! Ocitnul jsem se pak na stránkách New York Times. Kdo to je, ten Pithart, co on ví? Protože to bylo první veřejné vyslovení obav z invaze – z instituce, státní! Z Československého rozhlasu!
V té době jsme už mnozí zvažovali, jak to naše Pražské jaro skončí, jestli na nás nakonec nevlítnou. A teď se ta obava ozvala z oficiálního místa. Nebyl jsem prorok, ale mluvil jsem do státního mikrofonu.
Smutek v biblické zemi
A příběh stále pokračuje. V srpnu 1968 jsem byl ve skupině mladých publicistů, spisovatelů a studentských vůdců, která z iniciativy a za peníze slovenského spisovatele Ladislava Mňačka měla v Izraeli nejen sklízet ovoce v kibucu Shomrat, ale především měla Izraelcům vyřídit, že lidé u nás nesouhlasili s přerušením diplomatický vztahů (po rozkazu z Moskvy) s Izraelem po šestidenní válce v létě 1967. To jsme horlivě dělali.
Za odměnu jsme měli týdenní cestu po Izraeli. První den nás zavedli na Golanské výšiny. Tam jsme viděli rozstřílenou válečnou vozbu ruských tanků a československých obrněných transportérů, jen sjet pár set metrů po svahu na úrodnou půdu kibuců pod těmi výšinami…
Bylo nám z toho všelijak. Hanba s námi spíše mlátila. Tak my jsme měli být účastni té připravované invaze, kterou šestidenní válka zarazila.
Druhý den ráno bylo 21. srpna, jeli jsme autobusem do Jeruzaléma, řidič dal rádio nahlas a my jsme, uprostřed té biblické krajiny slyšeli „… tankim sovjetim, hungarim, bulgarim…“ a tak pro změnu my tedy byli objektem sovětské (pochopitelně: vojsk Varšavské smlouvy) invaze k nám. Tentokrát ale naše obrněné transportéry z kasáren nevyjely.
Kdo si myslí, že tím ten můj příběh s tanky musí definitivně končit, mýlí se. V září 1968 zazvoní zvonek, jdu otevřít, zprvu se leknu, přede dveřmi totiž stojí dva vysocí důstojníci, ale klid, jsou to naši.
Máme vám od generála Korotějeva vyřídit, že se s vámi chce setkat. Já na to: To snad ne? On přece ví, co mu řeknu! Ano, on to ví, ale přesto stojí o setkání s vámi. Ale nechce vás kompromitovat, ví, že jste veřejně známý člověk, můžete si prý určit místo setkání kdekoli na území Československa.
Já se kompromitování nebojím, sejdu se s ním – třeba v hotelu Olympik. Určím si datum, za pár dní. Jdu tam opět s tátou, čekáme hodinu, ale nakonec nikdo nepřijde.
Jdou pak pověsti o tom, že v Plzni okupace probíhala nějak jinak, vojska neobsazovala veřejné budovy, rozhlas ještě několik dní vysílal ze své budovy. A ruským velitelem tam byl nějaký generál Korotějev…
A to je tedy opravdu konec. Jednou jedinkrát za celou svou politickou kariéru jsem navštívil velvyslanectví Ruské federace, abych tam pana velvyslance požádal, zda by mně nemohl zjistit osudy toho generála. Velvyslanec si všechno ochotně zapíše, slíbí, že se ozve, ale neozval se…
Už se zase Rusů bojíme
Každý osvobozování v roce 1945 zažíval jinak. Středem Čech táhli Vlasovci do amerického zajetí, ti je ale vydali Sovětům, na Ostravsku byla regulérní válka, někde v lesích partyzáni. Naši, ale se sovětskými veliteli.
Jižní Moravu obsazovali Rumuni, západ Čech Američané. Konec války byl začátkem divokého vyhánění Němců bohužel silami armády a horlivci dvanácté hodiny v civilu, a také honem na kolaboranty. Doba, na kterou nechceme vzpomínat.
A co tedy ti rudoarmějci? Opěvovaní snad všemi našimi básníky, i Vladimírem Holanem? A co dnes „Korotějevovi“ tankisté? Jsou asi na Ukrajině.
Rusko bylo po staletí impériem. Zahalilo se skoro na sto let do maskáčů komunismu. Pak je odhodilo a začalo se scvrkávat. A mnozí Rusové si zoufali z toho, že svět se jich přestával bát. Teď se jich už zase bojíme.
Vyprávění o poslední světové válce a jejím konci, o osvobozováním, je nepočítaně. Některá už upadají do zapomnění. Ale sumírují se další. Někdy jsou pokračováním té minulé války.
Doufám, že moje vyprávění nebylo černobílé. Vždyť kdo byl vlastně seržant a posléze generál Korotějev? Já nevím. Kdybychom častěji připustili, že nevíme, a ptali se, ulevilo by se nám.
Není to však výzva proti relativismu všeho vzpomínání, právě naopak. Poslouchejme však i vyprávění jiných. Jiná než naše. Ovšem s vědomím, že pravda je. Ne, že není.