Olina (42): Kvůli vážně nemocné kamarádce jsem se vzdala vlastního života. Nelituji ale jediné minuty
Olina (42): Kvůli vážně nemocné kamarádce jsem se vzdala vlastního života. Nelituji ale jediné minuty
Olina nemá rodinu. Co ale měla, byla velmi blízká kamarádka, které se rozhodla stát po boku, když se léčila s vážnou nemocí. Zůstala u ní až do poslední chvíle.
Se Šárkou jsme vyrůstaly. Bydlely jsme ve stejném činžáku na předměstí, chodily spolu do školy, sice každá do jiné třídy, ale cesty z domova a domů a přestávky byly jen naše. Odmala jsme plánovaly, že až budeme dospělé, budeme spolu bydlet a žít si na vysoké noze, nakupovat v nejlepších obchodech, a tak podobně.
S kamarádkou jsme se na pár let rozdělily
Spousta z toho se vyplnila. Po střední škole jsme obě šly do stejného města. Já pracovat, Šárka se dostala na práva a studovala, ale rozhodly jsme se uskutečnit náš plán a bydlet spolu. Celých šest let jejích studií jsem ji podporovala. Když neměla peníze, kupovala jsem jídlo.
Ačkoli jsme si slibovaly, že spolu budeme cestovat a zestárneme, život si pro každou z nás vybral jinou cestu. Já se nakonec vrátila z Prahy domů a Šárka zůstala. Náš kontakt se na několik let přerušil, hlavně v době, kdy Šárka dokončila školu a vrhla se po hlavě do práce.
Po letech přišla kamarádka se šokující zprávou
Během let, kdy jsme spolu nemluvily, jsem se pokoušela založit rodinu, ale místo toho jsem skončila rozvedená, bezdětná a docela zničená. Roky jsem se potácela ve vzduchoprázdnu a nevěděla, co se sebou, dokud jsem na Facebooku nedostala zprávu od Šárky.
Začaly jsme si znovu psát a za týden jsem byla na cestě do Prahy, kde jsme se potkaly. Všechno bylo skoro stejné jako dřív, jen Šárka se zdála jiná. Sice byla pořád stejný extrovert, ale zároveň se chovala zaraženě, uzavřeně. Dohodly jsme se na společné dovolené a odjely k rakouským jezerům. Vypadalo to tak, jak jsme si to malovaly jako malé.
Během jedné večeře se ale Šárka rozpovídala a vypadlo z ní šokující přiznání. „Před několika měsíci mi zjistili rakovinu slinivky. Zbývá mi asi půl roku života.” Zůstala jsem sedět s pusou dokořán a snažila se to zpracovat. Bylo mi jasné, že svět už spolu neprocestujeme, ale co bude dál?
Zůstala jsem s kamarádkou až do konce
Šárka, stejně jako já, měla za sebou pár neúspěšných vztahů, neměla děti a vztahy v její rodině nebyly nikdy moc dobré. Zůstala v podstatě sama a musela řešit takovou lapálii. Vybrečela se mi na rameni a svěřila se mi, že doufala, že ji v tom nenechám, že ji během těch posledních měsíců budu držet nad vodou.
Nemohla jsem jinak. Měla jsem výhodu toho, že jsem neměla závazky. Sbalila jsem se a přestěhovala se do Šárčina pražského bytu. První týdny jsme trávily krátkými cestami po Evropě. Doháněly jsme roky přátelství, které jsme zameškaly. Když se Šárčin stav zhoršil, zůstaly jsme v Praze, chodily do kaváren a povídaly si.
Poslední týdny jejího života jsme v podstatě neopustily její byt. Nechodila jsem do práce, ani jsem se nestýkala s rodinou, byla jsem jen se Šárkou a starala se o ni téměř do jejího konce. Nakonec musela do nemocnice kvůli zástavě dechu a zemřela na pohotovosti. Zůstal mi její byt, kde teď bydlím, a stále se snažím přijít na to, co dál se svým životem.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].