"Lanďák" pro obávané Krakeny. Jak jsme dovezli sanitky elitě ukrajinské armády
Reportér Aktuálně.cz se stal jedním z účastníků velké mise, která na Ukrajinu přivezla polní sanitky. Zachraňovat budou přímo na nulté linii.
“Lanďák” pro obávané Krakeny. Jak jsme dovezli sanitky elitě ukrajinské armády
Poprchává a teploměr ukazuje jen pár stupňů nad nulou. Na parkovišti v pražských Střešovicích jsem za pár minut promrzlý a ruce si zahřívám o kelímek s teplou kávou. Pokyny zněly jasně: sraz v sobotu 20. dubna v 6:00 ráno – ani o minutu později. Přijíždím proto radši s desetiminutovým předstihem, dostávám papíry se všemi potřebnými informacemi, vojenskou lékárničku a svačinu.
“Zahraji vám písničku, kterou jsem zpíval na pohřbu knížete Karla Schwarzenberga,” obrací se k hloučku lidí před auty kněz a pozdější řidič auta číslo čtyři Ladislav Heryán a zahajuje krátkou polní mši. Pak už může asi 1500kilometrová cesta z Prahy do Kyjeva začít.
Vyjíždíme v půl osmé. Pojedeme po D1 přes Brno, Olomouc, Ostravu a Polsko. V mé koloně je šest aut, polních sanitek. Jde o speciálně upravené starší Land Rovery, nabarvené na vojenskou zelenou. Pokud všechno půjde, jak má, už brzy budou zachraňovat životy elitních ukrajinských vojáků na nulté linii bojů s ruskými okupanty.
“Jsou jako traktory. Vyjedou všechno. Mají vysokou odolnost a nejsou narvané elektronikou. Ukrajinci jsou zvyklí si všechno spravit na koleni a nemůžou čekat půl roku, než jim dojde nějaká součástka z Japonska,” vysvětluje vedoucí mise Paměti národa Martin Ocknecht, proč po domluvě s ukrajinskými důstojníky vezeme asi 25 let stará auta.
Jejich vyloženým přáním byl přesně tento typ vozů s úpravami, které automechanici provedli před cestou. “Jsou to starší mechanické stroje, které Ukrajinci umí rychle a efektivně opravovat v polních podmínkách. Jsou určena pro mediky působící přímo na linii dotyku. Auta musí být rychlá, schopná projet terénem,” doplňuje ho šéf Paměti národa a řidič sanitky číslo čtyři Mikuláš Kroupa.
Rusové na polní ambulance útočí cíleně sebevražednými drony napěchovanými výbušninami, proto na ně česká neziskovka ani nemaluje červené kříže. Okupanty by to jen povzbudilo k úderům. Já jsem vyfasoval třetí auto, naložené až po strop humanitární pomocí: plicními ventilátory, generátory i lékařským vybavením.
Chladírenský vůz na padlé
Jedeme ve dvou kolonách, ta druhá vyráží půl hodiny po nás, aby tak dlouhý řetězec aut neblokoval dálnici. Celkem dvanáct vozidel a pomoc za necelých patnáct milionů korun. Kroupa popisuje, že jeho organizaci Češi od začátku války na Ukrajině před více než dvěma lety poslali přes půl miliardy korun a dál zůstávají štědří. Zaměstnanci neziskovky tyto peníze po konzultaci s ukrajinskou armádou přetaví v konkrétní pomoc, tentokrát je to kolona “lanďáků”. “Jsme v kontaktu s veliteli jednotlivých brigád, s vojáky. Spolupracujeme i se zpravodajskými službami,” dodává Kroupa.
Brzy se ukáže, že naším nepostradatelným společníkem na cestě bude vysílačka, s níž komunikujeme s posádkami ostatních aut. Osazenstvo je velmi pestré: biochemik, stavbyvedoucí, automechanici, právník, ale i olympijský vítěz z Nagana Dominik Hašek nebo náměstek hejtmana Jihočeského kraje František Talíř z KDU-ČSL. Jeho dodávka, “šestka”, naši kolonu uzavírá a zároveň má nejsmutnější poslání.
“Když jsem před časem při přípravě na tuto cestu zjišťoval, jak bychom mohli vojenským kaplanům pomoci, odpověď byla překvapivě jednoznačná: potřebujeme chladírenský vůz,” říká Talíř. Zatímco v ruské armádě jsou vojáci potravou pro děla, ta ukrajinská má své padlé v úctě a každého mrtvého chce dovést pozůstalým a umožnit jim poslední rozloučení. K tomu poslouží bílý Volkswagen, který bude mladý politik předávat v Oděse vojenskému kaplanovi Vasylu Vyrozubovi. Talíř na jeho zakoupení uspořádal úspěšnou sbírku.
Poté, co konečně zjistím, jak se v “lanďáku” dá zatopit, začíná být jízda po D1 trochu monotónní. Auto číslo dva vidím stále přede mnou, “jedničku” spatřím jen v táhlých zatáčkách na Vysočině. V duchu aspoň přemítám, k čemu slouží železná tyčka, která asi pět centimetrů vystupuje z převodovky u řadicí páky. Coby absolvent humanitního oboru samozřejmě nemám ponětí.
U Ostravy na zvlněné vozovce oceňuju, jak vysokou nápravu Land Rover má. Boule na dálnici sanitku vůbec nerozhodí, naopak se příjemně pohupuje. V Polsku nedaleko Katowic naši pozornost testuje aprílové počasí. Liják, při kterém skoro nevidím do zpětného zrcátka, několikrát střídá sluníčko.
Lidi “od našeho táboráku”
Ke kuriózní situaci dochází na mýtné bráně u Krakova. Průjezd dálnicí platíme kartou vedoucího mise Martina Ocknechta. Pět aut se řadí za sebou a čeká, než bude moct projet poslední vozidlo kolony. “Tady šestka, máme problém. Ta karta po nás chce PIN,” ozve se z vysílačky. Pár vteřin napjatého čekání nakonec utnou čtyři číslice, které Martin diktuje.
Je to jen jeden z mnoha příkladů, který ukazuje, jak soudržnou partu Paměť národa pro cestu vybrala. “Jak říkáme, musí to být lidi od ‘našeho táboráku’. Snažíme se, aby měli spirit a chtěli pomáhat. Je potřeba, aby parta držela při sobě a aby v ní nebyl nějaký blbec. Nakonec to do sebe krásně zapadlo. Dobrovolníci, kteří nejsou zaměstnanci Paměti národa, to dělají zadarmo a berou si na cestu týdenní dovolenou, což není úplně málo,” komentuje složení mise Ocknecht.
Že se přidá, neváhal ani bývalý hokejový brankář a dvojnásobný vítěz Stanleyova poháru Dominik Hašek. S Pamětí národa ho propojil jeho oblíbený pořad Příběhy 20. století, které organizace připravuje. “Kdybych ho neznal z rádia, nikdy bych se k téhle cestě nedostal. Jsem strašně rád, že můžu pomoct. Když jsem zjistil, že mi výprava nekoliduje s žádnou důležitou věcí, hned jsem kývl. Na Ukrajině jsem byl už loni, takže jsem přibližně věděl, o co se jedná,” podotýká sportovec, který bude na podzim za TOP 09 kandidovat do Senátu.
V polském Krakově improvizujeme, červená na semaforu přeřízne naši kolonu vejpůl a jako už poněkolikáté nás zachrání vysílačky. Navigace nás nesmyslně vede do centra třičtvrtě milionového města, blbě odbočujeme, chvilku bloudíme a za asi 20 minut vyjíždíme na obchvatu hned za mýtnou bránou, kde “šestka” zadávala PIN.
Proražená pneumatika nutí zastavit
Daleko větší komplikace přicházejí před Řešovem. Posádka čtvrtého “lanďáku”, Mikuláš Kroupa a Ladislav Heryán, hlásí defekt. Proražená pneumatika je donutí zastavit v odstavném pruhu polské dálnice. Domlouváme se, že počkají na automechaniky jedoucí v druhé koloně za nimi a vymění kolo. Za pár hodin nám do společného chatu přijde selfie s ohýnkem. Byla zima a Mikuláš jako správný skaut u sebe měl březovou kůru.
Když jsme asi 40 kilometrů od hranic s Ukrajinou, přichází zpráva, že americká Sněmovna reprezentantů konečně schválila pomoc napadené zemi v hodnotě 61 miliard dolarů (více než bilion korun). Stejně jako přibývá ukrajinských espézetek, roste i napětí, jak dlouho budeme na hranicích čekat. Auta se musí proclít a organizátoři mise nás radši chystají na nejhorší. Na jedné z posledních benzinek dostáváme pokyny, jaké papíry jsou pro polské celníky a které naopak pro ukrajinskou stranu.
Než dorazíme na hranice, stačíme ještě ve tmě srazit srnku, naštěstí šlo “jen” o škrábnutí malé rychlosti. Na přechodu čekáme asi pět hodin a do Lvova, kde poté přespíme, přijíždíme až v půl sedmé ráno. Na cestě jsme strávili 24 hodin.
Další den před posledním úsekem do Kyjeva kněz Ladislav Heryán, muž s pozoruhodným osudem “duchovního undergroundu”, pořádá další polní mši. “Hospodin je můj Pastýř, nic nepostrádám. Má duše Pána velebí,” zpívá a zve účastníky ke svatému přijímání. Jako hostie poslouží obyčejný chleba.
Hlavní silnice ze Lvova do Kyjeva je poloprázdná a široká. Tvoří ji čtyři pruhy, ale také semafory nebo přechody pro chodce. Klausovsky řečeno “nedálnice”. Občas kolem nás prosviští vojenská technika, jejíž řidiči mávají.
Aha, tak k tomuhle slouží ta tyčka
Do Kyjeva přijíždíme po žytomyrské dálnici, dopravní tepně, po které z obléhané metropole v prvních dnech invaze ve strachu prchaly stovky tisíc vyděšených civilistů. I když se tu přes dva roky nebojuje, válka je tu patrná. “Podívej se na ty cedule. Názvy měst jsou schválně zamazané jako v šedesátém osmém u nás, aby se podle nich nemohli Rusové orientovat,” obrací se na mě od volantu elitní historik a odborník na sovětské gulagy Adam Hradilek, který mě na posledním úseku střídá v řízení. U sjezdů na Buču, Irpiň a Hostomel – místa, kde se rozhodlo o ukrajinském vítězství v bitvě o Kyjev – přibývá budov vypálených děly okupantů.
Asi pět kilometrů před cílem, parkovištěm na okraji Kyjeva, to přijde. Když sjíždíme z dálnice, ozývá se rána. Volant hází ze strany na stranu jak šílený a auto přestává jet. Adam zastavuje za odbočkou. “Tady trojka. Máme defekt, asi nám praskla pneumatika. Příjem,” hlásím do vysílačky. Vystupujeme z Land Roveru a zjišťujeme, co se stalo. Gumy jsou v pořádku, ale na zemi leží skoro půl metrová tyč. Že jde o urvanou kardanovou hřídel, se dozvíme až později.
Po chvílích zmatku se rozhodujeme pro odtah. Ocelové tažné lano ale selže. Tři absolventy sociálních věd z auta číslo tři nakonec zachraňuje dvoumetrový dobrovolník Paměti národa Jeník, student strojírenství. Rychle zjišťuje, že nejsnazší bude přehodit pohon na zadní nápravu. Pět kilometrů prý dojedeme.
Vrhá se do auta a naklání k převodovce. Ano, k té páčce, o které jsem nevěděl, k čemu slouží. Do cíle nakonec v pohodě dorazíme. Závada prý půjde bez větších problémů spravit a ostatní vozy jsou v pořádku.
Předávání sanitek ukrajinským vojákům je symbolické završení dlouhé cesty. Auta dostává armádní elita, nesoucí největší tíhu bojů. Jeden “lanďák” například putuje obávaným Krakenům, jednotce, která se pouští do těch nejnebezpečnějších výpadů a diverzních akcí v šedé zóně nepřítele. Dojatí vojáci túrují motor a děkují. “We shall overcome. We shall live in peace,” zpívá v silném dešti Ladislav Heryán.
Ještě než se nočním vlakem vrátíme do Prahy, přichází fotka, že jedna sanitka z naší kolony zachránila tři těžce raněné ukrajinské vojáky u zničeného města Marjinka na Donbase. Na nulté linii, kde se v zákopech rozhoduje o budoucnosti Evropy.