Ivana (71): Po sedmdesátce jsem se znovu vdala. Lásku jsem našla v lázních a nestarám se, co na to řeknou lidé

Ivana (71): Po sedmdesátce jsem se znovu vdala. Lásku jsem našla v lázních a nestarám se, co na to řeknou lidé

Paní Ivana šla do lázní s tím, že potřebuje ulevit od bolesti a trochu si odpočinout. Netušila, že se domů vrátí zamilovaná a ve svých letech se ještě jednou vdá…

“Tak pojď, maminko, proč váháš? Sbal si věci a pojďme,” říkala netrpělivě moje dcera. “Přece si to nechceš teď rozmyslet, co?” dodala. Já vím, že místa v lázních se nerozdávají zadarmo. A potřebuju pomoc s páteří, která mě trápí čím dál tím víc. To samé platí i o mých kolenou. Před cestou jsem byla nervózní, protože jsem nikdy nikam necestovala. Snad jen na zahrádku…

Šla jsem do lázní

Svého manželka jsem hluboce milovala. Ale teď, když už ho nemám, cítila jsem se osamělejší. Možná pobyt v lázních prospěje nejen mému trpícímu tělu, ale pomůže mi také s touhou a smutkem v duši. “Neměj strach, přijdu pro tebe, když bude potřeba. Opravdu, neboj se, maminko, jakmile budeš chtít, vezmu tě domů. Ale dej tomu tu šanci. Určitě se ti tam zalíbí. Trochu si odpočineš, poznáš milé lidi. Přece si to zasloužíš,” vysvětlovala mi dcera.

“A rozhodně si vem i ten šátek, dokonale ti ladí s barvou očí. Kdo ví, možná s ním někoho okouzlíš…” zasmála se. “Nemám v úmyslu hledat tam žádnou romantiku, jdu jen něco udělat se svým zdravím!” přísně jsem se na ni podívala. “Tatínek…” začala jsem, ale k ničemu už jsem se nedostala.

“Tatínek byl úžasný muž. Bohužel zemřel před sedmi lety a ty ještě máš spoustu let před sebou. Jistě se dožiješ stovky, což znamená dalších třicet let,” nadhodila. “Kdo by to se mnou vydržel tak dlouho…” povzdechla jsem si rezignovaně. “No, my, samozřejmě! A teď už pojď, není čas ztrácet čas.”

Mariánské Lázně mě okouzlily svou krásou. Sluneční paprsky mě zahřívaly, jaro bylo v plném rozkvětu a dodávalo tomuto lázeňskému městu energii. Procházela jsem se po promenádě, seděla na lavičce a odpočívala. Od samého začátku jsem se tu cítila dobře.

V lázních mi bylo dobře

Během léčby jsem si zlepšila fyzickou kondici a duševně se uvolnila. Hodně mi pomohla i společnost lidí, které jsem tam poznala. Překvapivě rychle mě přijali. Jedli jsme společně, chodili na procházky, užívali si kávu v místní kavárně a pochutnávali si na lahodných dortíčcích. Měla jsem pocit, že získávám zpět svoji sílu.

Nemusela jsem se starat o každodenní povinnosti, jako je péče o vnoučata, domácí práce nebo vaření. Navíc mi to vůbec nechybělo. Bez viny jsem si užívala, jako kočka, která polehává na slunci. Všechno, co jsem musela udělat, bylo jít na ošetření, a zbytek dne jsem měla pro sebe.

Do naší skupiny patřil i Antonín (69). Vypadal elegantně, zdravil dámy polibkem na ruku, držel jim židle a vstával, když některá z nás odcházela od stolu. Vypadalo to, že mi věnuje zvláštní pozornost. Alespoň moji noví známí začali žertovat, že mám nápadníka.

Vyznal mi lásku

Je pravdou, že Antonín rád trávil čas se mnou, zval mě na procházky nebo na večeři do města. Kdykoliv jsem mluvila, pozorně naslouchal. Nabídl mi ruku, abych se mohla opřít, když jsme se spolu procházeli. Díval se na mě pohledem, jaký mi už dlouho žádný muž nevěnoval…

Musím uznat, že to byla docela příjemná zkušenost. Bez ohledu na to, zda jste důchodkyně nebo ne, je opravdu úžasné znovu se cítit jako přitažlivá žena. I když je vám sedmdesát. Antonín byl celý život svobodný. Jaksi se mu nikdy nepodařilo založit vlastní rodinu. Nejprve nespěchal, vždy odkládal svatbu na později, až dosáhl věku, kdy už nechtěl být dědečkem svých potenciálních dětí. Zvykl si být sám, nepotřeboval nikoho. Měl své zvyklosti a rutiny, chodil svými vlastními cestami.

“Víš, myslím, že teď teprve cítím, že jsem připraven na vážný vztah. Na takový, kde je místo na kompromisy, hádky a udobřování. Dosud to nebylo pro mě. Ale teď… Nedokážu si představit, že bychom se rozešli,” chytil mě za ruku a podíval se mi do očí. “Ivanko, prokážeš mi tu čest, a staneš se mou přítelkyní? Mohli bychom i spolu bydlet, přestěhuji se za tebou, pokud chceš. Lidé říkají, že až potkáš toho správného člověka, hned to vycítíš. A vidíš, měli pravdu… Jen je škoda, že jsme se nepotkali dříve. Nemáme moc času, takže ho nechci vyplýtvat,” vyznal se a vyrazil mi dech.

Díky němu jsem omládla

Nemluvil o pomíjivém flirtu, který vyprchá na konci pobytu. Navrhoval, že by to mohl být stabilní, zralý vztah! Toužila jsem po tom, ale byla jsem na to připravená? Správně si všiml, že čas zde hraje důležitou roli. Těch pár týdnů, co jsme se znali, je určitě příliš krátká doba na vybudování pevného, silného pouta, ale je to dost na to, abyste se rozhodli, zda chcete druhého člověka lépe poznat. Zda ho chcete vpustit do svého světa, pohlédnout mu hluboko do duše…

Po návratu domů jsme si psali dopisy a trávili spoustu hodin telefonováním. Antonín mě navštívil dvakrát, pokaždé přinesl nádhernou kytici. “Maminko, chováš se jako puberťačka! Co láska dokáže s člověkem i ve tvém věku…” něžně mě škádlila dcera.

Opravdu jsem se cítila jako puberťačka. Ostříhala jsem nakrátko. Vždycky jsem měla dobrou postavu a teď jsem měla pocit, že ji musím ukázat. Začala jsem se trošku líčit a místo běžných deodorantů jsem sahala po parfémech. Udělala jsem to pro Antonína, ale také pro sebe, aby můj vzhled odrážel mou novou a omlazenou osobnost.

Uplynulo šest měsíců. Navštěvovali jsme jeden druhého. Potom Antonín přišel s nápadem, že prodá svůj byt a bude hledat podnájem blízko mého bytu. Nic jsem proti tomu neměla.

Moje rodina ho přijala

Antonín skutečně prodal svůj byt a přestěhoval se. Pronajal si garsonku blízko mě. Takový projev náklonnosti mě přiměl uvědomit si, že je čas na rodinné setkání. Navrhla jsem mu, aby přišel na nedělní oběd a seznámil se s mou dcerou, zetěm a vnoučaty… Doufala jsem, že se mu budou líbit. A že mi ho schválí, protože kdyby vyjádřili souhlas, bylo by to snazší. Samozřejmě, jejich nesouhlas by mě nezavazoval, ale chtěla jsem znát jejich názory.

Můj zesnulý manžel zůstane navždy v mém srdci. Společně jsme prošli dlouhou, víc jak čtyřicetiletou cestu plnou nezapomenutelných okamžiků a silných pocitů. Ale neměla jsem v úmyslu strávit zbytek svých dnů osaměle, doufajíc, že si moje vnoučata najdou čas mezi školními aktivitami a svými zálibami. Nechtěla jsem žádat, aby o mě rodina projevovala zájem za každou cenu, nebo být jim na obtíž. Mládež měla své vlastní záležitosti a životy.

Musím říct, že Antonín mou rodinu okouzlil. Tehdy mi ze srdce spadl obří balvan. Nemělo víc smysl, aby platil podnájem, když jsme již věděli, že chceme poslední roky strávit spolu. Dokonce jsme si troufli na renovaci mého bytu s penězi, které získal z prodeje svého bytu. “Stejně nemám žádné dědice. Ale díky tobě, moje milá, jsem získal fantastickou dceru. Stejně krásnou a chytrou jako její matka. Pohledného a schopného zetě a navíc úžasná vnoučata, která obdivuji. Pokud by po mé smrti něco zůstalo, byl bych nadšený, kdyby souhlasili s tím, že budou dědit po svém adoptovaném dědečkovi,” svěřil se mi Antonín.

Co tomu řeknou lidé?

Antonín mě po roce společného bydlení požádal o ruku a já souhlasila. Zahnala jsem své pochybnosti, zda je vhodné se vdávat v mém věku, a co si o tom myslí ostatní. Ukázalo se, že to nejenže bylo vhodné, bylo to nutné. Každý má právo na lásku a štěstí, bez ohledu na věk.

“Tak vidíš! Věděla jsem, co říkám, když jsem tě vezla do lázní,” hihňala se dcera, když mi pomáhala obléct svatební šaty. Připadala jsem si v nich úžasně, přímo jako z pohádky. “Měla jsi pravdu…” odtušila jsem s úsměvem. Chytla jsem svou dceru za ruku a políbila ji na tvář. “Děkuju ti, drahá,” pronesla jsem dojatě.

A tak jsem se odvážila žít dál, přijímat radost a lásku od nového partnera. Uvědomila jsem si, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, která jsem kdy udělala. Navzdory předsudkům nebo skeptikům, kteří mi nevěřili, že po mém manželovi můžu najít opět lásku. A když mám svého drahého Antonína, čeho bych se měla bát? Nyní jsem šťastná. Moje štěstí není o stáří, které na mě doléhá, ale o lásce, kterou mám, a o letech, která mám před sebou…

Další příběhy ze života →

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].

Související články