Felix Slováček vzpomíná na Bartošovou: Nadšení pro muziku a radost z ní sálaly
Na Ivetu Bartošovou zavzpomínal na křtu knihy Iveta – fotografie tvořené s láskou klarinetista, saxofonista, hudební skladatel a dirigent Felix Slováček. „Byl jsem u jejích prvních profesionálních pěveckých kroků. S Pavlem Vaculíkem, tehdejším dramaturgem Československého rozhlasu, jsme ji i s Petrem Sepešim přivedli do Prahy. Oba nás v roce 1983 zaujali na festivalu Jihlavská píseň – líbilo se nám, jak jim šly dohromady barvy jejich hlasů. V karlínském studiu Českého rozhlasu jsme jim pak natočili první album Knoflíky lásky,“ říká v rozhovoru pro Deník.
Iveta Bartošová
Saxofonista Felix Slováček slaví osmdesátiny
Jak si na Ivetu Bartošovou z té doby vzpomínáte?
Když přišla s Petrem Sepešim do Prahy, bylo zjevné, že se jedná o zamilovanou dvojici sedmnáctiletých lidí. Určitě měli oba otevřená srdce a chtěli v životě něčeho dosáhnout. Zmiňované album Knoflíky lásky bylo pro tehdejší teenagery absolutním vrcholem, neuvěřitelně krásně se prodávalo. Při jeho nahrávání se drželi za ručičky, okolí moc nevnímali, i když stáli před velkým bigbandem. Nadšení pro muziku a radost ze života z nich sálaly. Takto si Ivetu zachovávám v paměti po celou dobu. Co se pak stalo s Petrem, byla pro Ivetu, která ho opravdu velmi milovala, velká rána. Později jsem už neměl tolik času se jí věnovat. Pravda, občas jsme nějakou písničku natočili, ale to už se jí zmocnili všichni možní manažeři a snažili se ji přetvořit podle vlastních představ. Na druhou stranu – bez manažera, který shání kšefty, si zpěvák moc neškrtne. Tak to prostě na světě v umělecké branži chodí.
Díváte se na seriálové zpracování Ivetina života z produkce Voyo?
Bohužel jsem na to neměl čas, znám to jen okrajově. A musím přiznat, že mě mrzí, že vůbec nereflektuje právě ten fakt, že jsme Ivetu s Pavlem Vaculíkem objevili.
Řekla bych, že tam tvůrci Petra Sepešiho vykreslují trošku jako sobce, který žárlil na Ivetiny úspěchy. Vnímal jste ho tak?
Vůbec ne. Nikdy jsem to tak necítil. Je ale pravda, že jsem s nimi nebyl pořád, tudíž to nemůžu úplně správně posoudit. S Ivetou a Petrem jsem trávil čas ve studiu, na koncertech, občas přišli k nám domů, dali jsme si večeři, kterou uvařila Dáda… Taky jsme si povídali o tom, jak se to dá ve světě muziky, showbyznysu vydržet.
Její talent byl ale neoddiskutovatelný…
To určitě. Kdyby nebyl talent, nemělo by nic pokračování. U talentu to nejen v muzice vždycky začíná. Někdo s ním umí krásně zacházet. A když navrch pochopí, že k talentu je potřeba i píle, je to cesta správným směrem. A Iveta pilná byla, to je bez diskuse. Když si to tak vezmete, ukázala se všude – ve filmu, v muzikálu, měla svoje desky, show, ženichy…
A kde se podle vás stala chyba, že poslední část jejího života byla tak smutná?
Nedokážu to přesně identifikovat. Myslím si, že první velký problém nastal v souvislosti s tím, že odešla od Ládi Štaidla. Ale proč a jak to bylo, nechci se v tom hrabat… Prostě byla najednou „bez střechy nad hlavou“ a pak si s ní každý dělal, co chtěl.
Vídali jste i v poslední éře její kariéry, když už byla spíš předmětem bulváru?
Ano, dokonce jsme chystali koncert v pražské Lucerně. Už bylo všechno připravené, měli jsme zkoušky. Jednou přišla Iveta perfektně připravená, podruhé byla malinko pod vlivem… No, ten koncert se nakonec neuskutečnil, protože firma, která ho měla zaštiťovat, se dostala do problémů. A pak už následovalo, co následovalo.
Iveta Bartošová nakonec neustála tlak na svoji osobu. Showbyznys ji semlel?
Není to jen otázka showbyznysu, ale i života, jaký člověk vede, koho má kolem sebe, kdo jej ovlivňuje. Někdo je tvrdý, někdo je měkký, někdo si s životními překážkami poradí, otřepe se a jde dál. V opačném případě sáhne třeba po skleničce nebo po nějakém jiném démonovi. A co s tím? Každý to prostě máme jinak.
Když pak zemřela, asi vás to taky šokovalo…
Všichni věděli, že má problém, ale s tím se asi opravdu nedalo nic dělat. Něco málo o tom vím i já sám z vlastního života… Nikdo nečekal, že to s Ivetou dopadne, jak dopadlo. Každopádně po sobě zanechala spoustu písní, které jsou dodnes pro mnohé zásadní.