Břetislav (75): Přepsal jsem dům na vnuka, teď mě jeho žena posílá do domova důchodců. Asi by byla radši, kdyby bylo po mně
Břetislav (75): Přepsal jsem dům na vnuka, teď mě jeho žena posílá do domova důchodců. Asi by byla radši, kdyby bylo po mně
Pan Břetislav má hlavu v smutku. Myslel si, že dělá dobře, když ve svém domě ubytoval vnuka s manželkou. Jenže po nějaké době se ukázalo, že mladé dvojici Břetislav překáží a nejraději by se ho zbavili.
Nikdy by mě nenapadlo, že mě můj vlastní vnuk může takhle ošidit. Otevřel jsem mu své srdce, on mi vrazil nůž do zad. Teď nevím, kde strávím svá poslední léta…
Mladí se nastěhovali ke mně
Když můj vnuk Karel (27) a jeho manželka Michaela (28) hledali bydlení, navrhl jsem, aby se dočasně, dokud nenajdou něco vhodného, nastěhovali ke mně. Karel souhlasil bez váhání, zatímco Míša byla trochu zdrženlivá. Nakonec, s ohledem na rozumnost tohoto řešení, souhlasila.
Po jejich přestěhování jsem cítil, že mládnu. Od chvíle, kdy mi zemřela manželka, jsem žil sám a jako důchodce jsem neměl moc povinností. Teď, když byli můj vnuk a jeho manželka blízko, byl můj každodenní život plný energie. Oba trávili spoustu času v práci, takže jsem se začal starat o domácnost – nakupování, vaření a dokonce i úklid. Těšilo mě, že jsem znovu mohl být užitečný.
Doufal jsem, že rodina se brzy rozroste o dalšího člena. Mé přání se brzy splnilo. Michaela otěhotněla. Přestala tlačit na Karla, aby hledal vlastní bydlení. Myslel jsem, že konečně pochopila, jak jim mohu být nápomocen. Hluboce jsem se mýlil. Ale o tom až později…
Vnuk mi nechtěl říct, co se děje
Těšil jsem se, že se brzy narodí můj pravnuk a já uvidím další generaci naší rodiny. Radost z očekávání mi dlouho nevydržela. Karel a Míša se často hádali. Snažili se, abych nebyl u toho, takže jakmile jsem vstoupil do místnosti, okamžitě přestali diskutovat. Dospěl jsem k závěru, že si s Karlem musím vážně promluvit.
“Karle, v této situaci bys měl projevit větší trpělivost a pochopení vůči své ženě,” začal jsem. Byl zjevně překvapený. “Vidím, že se často hádáte,” upřesnil jsem. “Michaela je pravděpodobně v poslední době podrážděnější a náladovější. Pamatuji si, jaká byla tvá babička, když čekala dítě…”
“Dědečku, to je věc, která se týká jen mě a mé manželky. Prosím, nepleť se do toho, pokud neznáš celou situaci,” odpověděl podrážděně. “Nemohl bys mi všechno říct?” naléhal jsem. “To bohužel nemohu udělat,” odvětil stručně.
Jeho neochota svěřit se mi byla překvapivá, vždyť jsme dlouho měli vztah založený na upřímnosti. Napadlo mě, že bych mu mohl nabídnout svých pár slov k zamyšlení. Dnes mladí lidé nemají dobré vzory a jen těžko budují trvalé vztahy. Hádka může skončit rozchodem. Panuje trend, že pokud se něco pokazí, je lepší to prostě vyměnit za nové, než se snažit to nějak zachránit…
Chtějí můj dům
To mě přivedlo k rozhodnutí zjistit příčinu jejich sporu. Vím, že to nebylo správné, ale Karel se úplně uzavřel a vůbec se mnou nechtěl mluvit. A s Michaelou jsem nikdy neuměl vycházet.
Když jsem opět zaslechl vnukův zvýšený hlas, tiše jsem se přikradl ke dveřím jejich ložnice. “Probíral jsi to s ním?” supěla Michaela. “Dej mi pokoj…” unaveně odpověděl Karel. V ten moment jsem napnul uši, protože jsem měl pocit, že tato konverzace se týká mě. Mé tušení bylo správné. “Vůbec nemyslíš na naši dceru,” sykla Michaela. “On nás může kdykoliv vyhodit…”
“Ale to byl jeho nápad…” začal Karel, ale žena ho přerušila. “Co z toho plyne? Až přijde miminko, bude tady hotový chaos. On to možná nezvládne a bude chtít, abychom odešli. Co budeme dělat pak? Můžeme si dovolit jen nějakou boudičku. Nebyl by to problém, kdybys měl dům přepsaný na sebe. Vždyť o něj pečujeme…”
“Teď se mu vede dobře a my těžíme z jeho pomoci,” hájil mě Karel. “Ale s přibývajícím věkem to bude jen horší. Kromě toho dům potřebuje spoustu oprav, k nimž se on nemá. Máme do toho cpát peníze, a pak nás vyhodí?” dodala.
Zakázala mi kontakt s pravnučkou
Nepozorovaně jsem se odtáhl od dveří. Poté jsem se šel projít, abych přemýšlel nad tím, co jsem slyšel. Konečně jsem pochopil příčinu jejich hádek. Byl jsem schopný pomoct jim… Již nějakou dobu jsem uvažoval o přepsání domu na Karla.
Ale v této situaci jsem začal váhat. Na druhou stranu, dům byl starý a skutečně potřeboval renovaci, na kterou mi už trochu chyběla energie a částečně i finance. Rozhodl jsem se přepsat dům na Karla už nyní, přičemž jsem si ponechal pouze doživotní právo bydlet v něm. Můj vnuk byl tímto rozhodnutím velmi potěšen.
Na podzim se narodila moje pravnučka. Okamžitě jsem si ji zamiloval a chtěl se o ni starat. Michaela to ale viděla jinak. Když potřebovala pomoc s malou, raději požádala svou matku, která se k nám na nějakou dobu nastěhovala. Brzy bylo jasné, že její matka se u nás cítila jako doma a neplánovala vrátit se domů.
Mezitím jsem stále nemohl být se svou pravnučkou, držet ji v náručí nebo s ní chodit na procházky. Michaela tvrdila, že jsem příliš starý, že bych mohl zakopnout, omdlít a dítě zranit. Nelíbilo se jí, když jsem malou líbal. Říkala, že kvůli dírám v zubech bych mohl na dítě přenést nějaké bacily. V podstatě jsem chodící biologická bomba. A bylo by lepší, kdybych se od ní držel dál…
Zjistil jsem pravdu
Zpočátku jsem si myslel, že jsem jen příliš starý na to, abych pečoval o vnučku. Brzy mi došlo, že Michaela nesouhlasí s tím, že bydlím s nimi. Přestala skrývat své kousavé poznámky. Po nějaké době dokonce obrátila Karla proti mně. A můj vlastní vnuk mě začal obviňovat doslova ze všeho. Že plýtvám vodou, že příliš dlouho nechávám zapnutá světla, za která teď musí platit. A prý se chovám hrubě vůči jeho tchyni, která jim teď tak moc pomáhá.
Snažil jsem se snést i jeho tchyni, přestože to byla otravná mrcha, která ráda všechno kontrolovala. Občas jsem jí oponoval, vždyť to nakonec byl můj dům. Alespoň dům, který do nedávna patřil mně. Přesto jsem věřil, že ho mohu nadále využívat jako v minulých letech. Během jedné hádky s Michaelou jsem zjistil, jak moc jsem se mýlil…
“Když se ti něco nelíbí, můžeš jít do domova pro seniory,” řekla mi do očí. “Ale tohle je můj dům…” snažil jsem se protestovat. “Pokud si dobře vzpomínám, přepsal jsi dům na Karla,” pronesla pohrdavě. “Můžeš tady dočasně bydlet. Ale nejlepší by bylo, kdybys odešel a nechal nás na pokoji…”
Můj život nemá smysl
Byl jsem z toho všeho zmatený. Nechápal jsem proč se tak chová. Nezasloužil jsem si po tom všem, co jsem pro ně obětoval, trochu respektu? Lehce jsem ji pohladil po tváři, ale ona začala křičet, že ji týrám. Poté se rozpoutalo peklo. Její matka přiběhla a okamžitě na mě zaútočila nehty.
Doufal jsem, že když přijde Karel, postaví se na mou stranu. On se však rozhodl podpořit tu ženskou v útoku na mě. Skončil jsem na pohotovosti s prasklou klíční kostí. Teď už vím, že nemá cenu vrátit se domů. Nemám ponětí, kam půjdu, až mě pustí z nemocnice. A do hlavy se mi vkrádají myšlenky, že jsem opotřebovaný a zbytečný…
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].