Zbytečné oběti Černobylu: Nedostatek informací zabil v elektrárně desítky lidí

Likvidátoři se připravují na životu nebezpečnou misi

Když tisíce lidí z ranní směny černobylské jaderné elektrárny přišly v sobotu 26. dubna 1986 do práce, neměly ani tušení, že reaktor čtvrtého bloku už neexistuje.

Krátce po půlnoci 26. dubna 1986 se noční směna obsluhující reaktor číslo 4 jaderné elektrárny v ukrajinském Černobylu rozhodla uskutečnit dlouho odkládaný test. Ten simuloval výpadek elektřiny a přepnutí chlazení reaktoru na náhradní zdroj. V nestabilním reaktoru typu RBMK ale v 01:29 došlo k neřízené štěpné reakci, při níž během několika sekund exponenciálně vzrostl výkon a teplota dosáhla teploty povrchu Slunce. Dva následné výbuchy reaktor zcela zničily.

Přečtěte si také: S lopatou proti atomu: V Černobylu se nikdo nechránil, oblečení a výstroj zářily dlouho poté

Hasiči v roztaveném grafitu

Jako první dorazila v noci na místo katastrofy jednotka hasičů z Pripjati. Na místě se jim naskytl apokalyptický pohled. Budova reaktoru čtvrtého bloku byla rozmetána na kusy, střecha prakticky zmizela. Ze střechy sousední turbínové haly, v níž byly umístěny turbíny a generátory, šlehaly plameny.

Hasiči se ihned dali do práce, kolem nich přitom hořel materiál z reaktoru, především množství uranu a část z 2500 tun radioaktivního grafitu, který považovali za roztavený dehet. Netušili, že šlapou v radioaktivním materiálu. „Teplý roztavený dehet se pode mnou začal roztékat, dokonce se přilepil k mým vysokým hasičským botám. Nemohl jsem se dobře pohybovat. Až později jsem se dozvěděl, že to byl grafit. Vůbec jsme to nevěděli,“ vzpomínal v dokumentu Černobyl: Utopie v plamenech příslušník hasičské jednotky z Pripjati Petr Chmel.

Už po půl hodině práce začali někteří hasiči ztrácet vědomí. Cítili se slabě, bylo jim nevolno a museli odpočívat. V turbínové hale hořel strojový olej z obřích generátorů a hrozilo, že se požár rozšíří i na třetí blok. Havarovanou část elektrárny se ale ještě v noci podařilo od ostatních bloků izolovat a tím zabránit mnohem vážnější katastrofě.

Hasiči a pracovníci elektrárny ale zaplatili vysokou cenu. „Tu noc k nám přivezli asi 50 lidí. O úrovni radiace se nic neříkalo, protože to nikdo nevěděl. Nevěděli jsme, co se v elektrárně stalo. Viděli jsme jen projevy akutní radiační nemoci – nevolnost, zvracení, závratě, celková slabost, bledost a psychotické reakce,“ popsal situaci lékař Alexander Bugar, kterého v noci vzbudili a povolali do pripjaťské nemocnice. Dva lidé v elektrárně zahynuli v důsledku výbuchu, v ranních hodinách pak v nemocnici zemřel na ozáření technik obsluhující turbínu.

Ochlaďte neexistující reaktor

Všeobecný nedostatek informací o tom, co se vlastně v elektrárně stalo, pokračoval i 26. dubna ráno. V 8:00 začínala další směna přibližně 3000 mužům a ženám pracujícím na obsluze elektrárny, přičemž nikdo z nich neměl o rozsahu katastrofy ani ponětí. Obsluha 4. bloku dokonce dostala pokyn, aby začala reaktor ochlazovat, jako by pořád ještě existoval. „Později se ukázalo, že to bylo absurdní, zbytečné a škodlivé. Voda se k reaktoru, který už neexistoval, stejně nedostala, neboť vytekla z potrubí a zaplavila sklepní prostory, kde se nacházel elektrický systém,“ popsal situaci jaderný inženýr Oleksij Breus.

Když přišel Breus na své pracoviště, které se nacházelo u ovládacího pultu 4. bloku, dozvěděl se, že se zhroutil kus stropu. „Vznikla tam louže a v její blízkosti bylo naměřeno 800 mikrorentgenů za sekundu. Radiace byla tisíckrát vyšší než přípustná norma,“ vzpomínal na začátek osudné směny Breus.

Rentgeny a sieverty

V té době se ještě radiace měřila v rentgenech, dnes se udává v sievertech (Sv) za časovou jednotku. Pro obě veličiny je přitom důležité, jak dlouho je člověk záření vystaven. Breus v louži naměřil radiaci nižší než 1 Sv/h, ale i tato hodnota by za celou směnu významně zvýšila riziko rakoviny. Ještě horší situace panovala v turbínové hale, každou hodinu tam lidé absorbovali 1-5 sievertů. Jeden sievert přitom odpovídá 10 000 rentgenovým vyšetřením hrudníku, což může způsobit poškození kůže a vypadávání vlasů.

Piloti vrtulníků přelétajících nad reaktorem naměřili přes 500 rentgenů, což odpovídá 5-10 sievertům za hodinu. Jde o vysoce smrtelnou dávku – už při hodnotě nad 8 Sv člověk málokdy přežije. Přímo ve vybuchlém reaktoru dosahovala naměřená hodnota neuvěřitelných 150 sievertů/h, přesto nikdo z ranní směny své pracoviště neopustil.

Mohlo by vás také zajímat: Výročí černobylské katastrofy. Nebezpečnou roli hraje elektrárna i během současné války

I proto byl počet obětí mezi pracovníky elektrárny tak vysoký – během prvních čtyř měsíců zemřelo na radiaci 28 zaměstnanců a hasičů, u dalších 106 pracovníků se rozvinula akutní nemoc z ozáření. Bezprostřední nebezpečí ale hrozilo i přibližně 40 000 obyvatel čtyři kilometry vzdáleného města Pripjať, kde žily rodiny budovatelů a zaměstnanců elektrárny. Nikdo z nich 26. dubna o skutečném rozsahu havárie nevěděl, jejich evakuace byla zahájena teprve o den později.

Zdroj: U.S. NRC, World Nuclear Association