Amerika v sovětské pasti

Prezident USA Joe Biden se po fiasku ve čtvrteční předvolební debatě dostal pod palbu kritiky.

Kdysi se říkalo, že Američan je jako Rus, když se umeje. Tedy ten Rus… Není to zrovna nejelegantnější a už vůbec ne nejkorektnější vyjádření jisté bazální podobnosti obou příslušníků velkých národů, ale kdo chtěl, tak tomu rozuměl. Oba spojovalo jakési bezstarostné přesvědčení o předurčenosti vládnout světu, o jejich superioritě a vyvolenosti, která se může projevit třeba i silou, na niž mají nárok.

Rozdíl byl ovšem podstatný v tom, že jednomu se takové šerifovství více méně dařilo, a to většinou i ku prospěchu ostatních, druhý kam šlápl, tam tráva nerostla. Jeden prostě byl umytý a přitažlivý, druhý nikoli. Kdo nebyl úplně padlý na hlavu, lehce se v tom orientoval. To se stačilo třeba podívat, jak vypadaly americké filmy a jak ty sovětské. Nebo třeba cigarety, auťáky, pop music a tak dál.

Zajímavým jevem dnešní doby je ztráta těchto jistot. Ne že by se Rusko tak změnilo, jako že se tedy změnilo: jenže ne k lepšímu. Naopak: člověk kdyby si měl vybrat mezi současným putinovským Ruskem a pozdním Sovětským svazem, neváhal by ani chvíli… Ve prospěch toho druhého, které mělo tolik problémů, že z něj opravdu již strach nešel, jen se čekalo, kam se zhroutí a co z toho povstane. A bylo to spíš nadějné čekání.

Ale údiv, ba obavy způsobuje, co se nyní děje s Amerikou, která se v mnohém povážlivě začíná tomu chorému, dodělávajícímu a nemohoucímu Sovětskému svazu podobat. Výrazným projevem oné nemohoucnosti sovětského impéria byla nemožnost přirozeného střídání na vrcholných postech moci. Brežněv nastoupil v polovině šedesátých let jako člověk ve středním věku, ale postupně ve funkci stárnul až do zjevné senility, přičemž absolutně nebylo možné vystřídat ho za jeho života za někoho jiného. Tedy možné by to bylo, ale s ním by se zhroutil celý složitý mocenský aparát, který byl na jeho osobu navázaný, takže ten se udržoval u moci právě tím, že lpěl do poslední chvíle na galvanizování odumírajících tkání již zcela kolabujícího generálního tajemníka. Vystřídat ho nebo ho prostě poslat na odpočinek nebylo možné i proto, že jakákoli změna by v paranoidním prostředí sovětské moci okamžitě signalizovala nějakou chybu, nějakou potřebu revize, nějaké přiznání potíží, což ideologicky zatuhlý aparát nechtěl za žádnou cenu připustit. Ti, kdo byli na Brežněva, jenž v posledních letech už přitom sotva artikuloval, navázaní, raději předstírali, že je všechno v pořádku, že země kráčí v před pod vedením moudrého tajemníka, než aby ohrozili své pozice. V hloubi aparátu se možná něco připravovalo, ale samopohyb byl ještě dlouho ochoten udržovat agonii, která z hlediska udržení moci se zdála lepší než riziko jakéhokoli pohybu, a tedy i otřesu. Byl to samozřejmě těžce nemocný a paralyzovaný systém, který směřoval ke svému zhroucení.

Amerika není tehdejší Sovětský svaz, je to stále demokratická země se snad silnou schopností sebereflexe a sebenáprávy. Ale když člověk zdáli pozoruje lpění na muži, který má evidentně svůj zenit za sebou, má obavy, že už to není ta silná Amerika. Obavy, že americký systém vládnutí si svou agonickou fázi připravuje sám a z vlastní vůle, protože se dostal do pasti, kterou si sám připravil.

Přitom zjevně platí, že nikdy nejsou takové věci na vrcholu jen náhodou, vždy signalizují něco neblahého, co proniká celou společností. Na rozdíl do Sovětského svazů: Bůh ochraňuj Ameriku.