Jan Urban: Česko, země nepostižitelných soudců i státních zástupců

KOMENTÁŘ. Zkuste si to představit. Jste nespravedlivě obžalován, můžete strávit i měsíce ve vazbě, případ je pastvou pro bulvár, který vás předem odsoudí, přijdete o zaměstnání a rodinu, přijdou i zdravotní problémy. A nakonec to z vůle justice vyřeší jeden omluvný dopis…

S prokletím „vadného úředního postupu“ se vládcové a vlády potýkají od nepaměti. V nekritizovatelných režimech všech dob monarcha nebo generální tajemník a všichni jejich lidé byli nedotknutelní a ze svojí funkce neomylní – a tedy nemohli za žádných okolností udělat chybu a způsobit škodu.

V demokratických zřízeních, opírajících se o rovnost před zákonem víc než o vůli Boží či vedoucí úlohu strany se historicky prosadil poněkud alibistický princip, kterým zodpovědnost za jakoukoliv škodu, zapříčiněnou oním „vadným úředním postupem“, na sebe v naprosté většině případů přebírá stát.

Ten se pak teprve může (ale nemusí) rozhodnout, zda bude způsobenou škodu vymáhat po konkrétním viníkovi.

Teoreticky by o tom měl rozhodnout soud. Ve společenstvích, jako je to naše, kde se z poddanské přihrbenosti právo a pravidla běžně ohýbají podle potřeb a přání mocných, můžeme na jasná, jednoznačná a férová rozhodnutí často zapomenout.

Přímá zodpovědnost

Přitom ve staré Číně už před nějakými dvěma tisíci let velmi dobře sloužilo jednoduché pravidlo. Všichni státní úředníci a soudci museli projít sítem velmi tvrdých zkoušek a nakonec je na konkrétní místo musel doporučit a schválit jejich budoucí nadřízený. Ten pak měl doživotní zodpovědnost za jejich výkon v úřadě či na soudě. A pokud jejich chráněnec pochybil a způsobil škodu, museli oba opustit svoje funkce.

Nejde o spolehnutí se na právo a rovnost před zákonem, ale o to, jak zaplatit všeho schopné advokáty s kontakty na ty správné soudce…

Zřejmě nikdo v popsané historii nevymyslel lepší pojistku osobní zodpovědnosti držitelů byrokratické a soudní moci. Zkouším si představit, jakou spoušť by tohle jednoduché a dva tisíce let staré opatření způsobilo v dnešní české státní správě, politice a, nedej Bože, v justici.

Nebo vzpomeňme na dvacet let odkladů přijetí služebního zákona přes neustálé urgence Evropské unie. Skutečná depolitizace státní správy dodnes nefunguje.

Polovina odškodněna

V posledních letech se na ministerstvo spravedlnosti s žádostí o odškodnění za chybný anebo dokonce protizákonný postup justice obrací stabilně kolem tří tisíc lidí ročně. Je to strašné číslo.

Ministerstvo po mnoha obstrukcích vyhoví tak polovině. Zahrnuje nejrůznější prohřešky a porušení zákona – od nepřiměřené délky soudního řízení či nesprávného úředního postupu samotných soudů k trestnímu stíhání osob, které nakonec vůbec nebyly soudy shledány vinnými a jejich trestní stíhání tak nemělo být vůbec zahajováno. „Chyby“ exekutorů, nezákonné vazby, ale i profesní selhání soudců či státních zástupců.

Podle serveru Česká justice výrazně narůstá i částka, kterou musí daňoví poplatníci za chybný postup justice zaplatit. Jestliže v roce 2007 uznalo ministerstvo spravedlnosti náhrady za vadný úřední postup ve výši padesáti milionů, pak v roce 2022 už to bylo sto padesát tři milionů a v loňském roce dokonce čtyři sta padesát sedm milionů korun.

Celé dvě třetiny přitom musely být vyplaceny za nepřiměřenou délku soudních řízení, tedy za neodvolatelné pochybení justice samotné. Ale, samozřejmě, pokud se budete zajímat o to, kdo ze soudních funkcionářů, případně policistů nebo státních zástupců, byl za těch sto milionů postižen a jak se bude podílet na jejich splácení, nedozvíte se nic. Zaplatí to, jako vždy, němý daňový poplatník.

Pro podrobnější analýzu by bylo jistě nutné vzít do úvahy i pověstné soudní případy, kdy se před soud dostanou prominentní obžalovaní s nejlepšími trestními obhájci a skvělými kontakty uvnitř justice.

Vzpomeňme na duchaprosté přiznání protřelého praktika a kdysi dokonce premiéra Jiřího Paroubka, který v roce 2016 v novinovém rozhovoru prohlásil:

„Vždycky je dobré si najmout ty nejlepší advokáty, což já jsem udělal… Protože tady nejde jenom o paragrafy, ale také o kontakty na soudech a podobně.“ Rozumíte? Nejde o spolehnutí se na právo a rovnost před zákonem, ale o to, jak zaplatit všeho schopné advokáty s kontakty na ty správné soudce…

Tak se tedy omlouváme…

Moderní český stát nikdy nepochopil, že je pouhým prostředkem služby společnosti a zároveň zárukou jejích hodnot. Nezbavil se představy nadřazeného a chráněného postavení nad vším, co společnost dělá.

O zodpovědnosti osob vystupujících za stát to platí násobně. Justice se proto může zcela stavovsky bránit uznání svých pochybení, a o to více brání odškodňování obětí svých pochybení. Nejde jen o soudy, ale stejně tak o prakticky beztrestné státní zástupce a policisty. Nejviditelnější je to v rozhodování soudů o finančním odškodnění obětí jejich nesprávných či dokonce protizákonných rozhodnutí.

Soudní praxe totiž vůbec nebere v potaz potřebu potrestat zavinění zástupců státu a tedy státu jako takového. Naopak se tomu zásadně vyhýbá a přenáší zodpovědnost a povinnost prokázat újmu na oběti svých vlastních pochybení.

Výsledkem jsou v porovnání s praxí zahraničních soudů směšné finanční částky, které české soudy často po velmi dlouhých a opakovaných řízeních obětem přiznají. V naprosté většině známých případů soudy přiznaly částky do sto tisíce korun, tedy ani ne tři průměrné měsíční platy. A to je v porovnání s utrpením postižených prostě směšné.

Českým soudcům stačí pro odmítnutí nebo výrazné snížení částky za takzvanou nemajetnou újmu, když oběť dostane písemnou omluvu. Zkuste si to představit. Jste nespravedlivě obžalován, můžete strávit i měsíce ve vazbě, případ je pastvou pro bulvár, který vás předem odsoudí, přijdete o zaměstnání a rodinu, přijdou i zdravotní problémy – a nakonec to z vůle justice, která sama selhala, má vyřešit jeden omluvný dopis?

Písemná omluva za křivdu zaviněnou jménem státu nestačí. Pro zadostiučinění obětem a jako varování představitelům státní moci by bylo mnohem účinnější veřejné přiznání, publikované ve sdělovacích prostředcích spolu se jmény všech zodpovědných osob a jejich nadřízených.

Jako další krok by stát měl znásobit finanční odškodnění obětí a zároveň bez výjimek dodržovat zákonem uloženou povinnost vymáhat vyplacené náhrady od těch, kdo křivdu z úřední moci zavinili. Dnes platný zákon 82/1988 Sbírky, upravující takzvané regresní úhrady, je spíše fraškou na téma spravedlnost pro oběti. Soudce nebo státní zástupce je díky tomu prakticky nepostižitelný.

Teprve tehdy, až lidé, zaštiťující se úřední mocí, budou svým majetkem a kariérou ručit za svoje protiprávní jednání, může dojít ke změně.