Komentář | Situace na Krymu demonstruje neschopnost Rusů i Američanů chovat se jako zodpovědné velmoci
Odpálení rakety ATACMS.
Situace na Krymském poloostrově jasně demonstruje, jak dvě světové mocnosti zatratily jakoukoli možnost situaci řešit, dokud byl čas. Stojí za tím neschopnost k jakémukoli jednání. Teď se musí Moskva a Washington popasovat s problémem, který si jejich lídři způsobili sami a postupem času ho ještě umocnili. Nenávist ale roste do nepřijatelných mezí a brzy nemusíme mluvit o diplomatických rozmíškách, ale otevřené válce.
Kreml minulé pondělí obvinil Spojené státy z odpovědnosti za ukrajinský útok raketami ATACMS na anektovaný Krymský poloostrov, který si vyžádal čtyři oběti, včetně dvou dětí, a zranil dalších 151 osob. EuroZprávy.cz o tom psaly v pondělí ráno. Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov označil útok na Sevastopol za „absolutně barbarský“. Moskva podle něj hodlá reagovat na účast Washingtonu na tomto útoku. Podle serveru Deutsche Welle si Rusko předvolalo amerického velvyslance. Během pondělí byl v největším městě Krymského poloostrova Sevastopolu navíc vyhlášen stav nouze.
Rusové mají v jednom pravdu – Američané skutečně umožnili Ukrajincům využít zbraňové systémy vyrobené v USA proti ruskému území. Nabízí se ale důležitá otázka: Byly v tomto případě využity americké zbraně proti ruskému území, nebo proti neoprávněně anektovanému ukrajinskému území? Dle mezinárodního práva je to jasné – Ukrajinci vypálili rakety ATACMS na své vlastní území, aby odtud vyhnali agresory. Z pohledu Ruska je situace taková, že Ukrajinci zabili ruské – možná nedobrovolně ruské – občany.
To, že Američané povolili ukrajinské armádě využít tyto zbraně proti Rusům, je veřejně známý fakt a při obraně Ukrajiny proti ruské agresi šlo již o nevyhnutelné rozhodnutí, pokud Západ chtěl, aby napadená země vůbec přežila. A takto těžkých rozhodnutí musí přijít ještě celá řada – pokud nechceme mít ruskou armádu na hranicích se Slovenskem.
Diplomatický tlak a spory k tomu rozhodně patří a dalo se očekávat, že Rusové k předvolání amerického velvyslance a obviňování přistoupí – ať už je to v souvislosti s nynějším útokem na Krymu nebo jakoukoli jinou akcí. Američané povolením k využití jejich zbraní pravděpodobně vědomě způsobili, že je to Moskva, kdo má diplomatické eso v rukávu a nebojí se ho použít. Je to ale jen další věc, s níž se dalo počítat. Můžeme se teď dohadovat, jak americký velvyslanec před Kremlem obstojí.
Vzájemné obviňování a diplomatický tlak se stávají denním chlebem nejen USA a Ruska. Nicméně právě tyto dvě země – mimo Ukrajinu – mají ve válce to nejhlavnější slovo, a jejich jednání a akce v mnoha případech rozhodují. Takže přítomnost nejvyspělejších ponorek obou zemí u ostrova Kuby v Karibském moři o realitě rusko-amerických vztahů napoví mnohem víc, než ostřelování Krymu raketami ATACMS a následné soudivé kroky ruské diplomacie.
Z nekonečné snahy Ukrajinců o obranu před ruskou agresí se stal spíš hybridní boj mezi znepřátelenými velmocemi – a nikdy tomu nebylo jinak. Už v roce 2008 Rusové v Gruzii prokázali asertivitu a odhodlání zasahovat ve svých bývalých satelitech, tehdy ale Západ udělal krutou chybu, protože de facto nijak nejednal a maličké zakavkazské zemi na pomoc nepřispěchal tak, jako před dvěma lety Ukrajině. Právě tehdy Američané měli ukázat své diplomatické know-how a donutit Rusko nést následky za agresi proti mnohem menšímu státu. To se ale nestalo a už dva roky minimálně celý vyspělý svět s napětím sleduje, zda Ukrajina přežije.
Západ nad kroky Ruska dlouho přivíral oči a místo toho, aby zapojil veškeré síly do zastavení Moskvy už v letech 2008 a 2014, nechal ruského medvěda dále bezostyšně sílit. Zdevastované Rusko po rozpadu Sovětského svazu rozhodně nebylo schopné vést nákladnou a dlouhou válku (stejně tak ani Ukrajina), potřebovalo nabrat síly. Hluchoslepé chování Západu mu to umožnilo a dnešek je toho příkladem. Kreml si je už natolik jistý ve velmocenském postavení, že bude raději riskovat jadernou válku, než aby ustoupil. Totéž platí pro Američany, respektive těm nezbývá nic jiného než riskovat.
Skutečnost je daleko komplikovanější a na obou stranách lze najít zásadní chyby v úsudku a konání, které dnes leží již na samém okraji neřešitelnosti. Rusko nemuselo být tak silné a patrně by mu to ani nevadilo; Američané nemuseli být tak zranitelní – což by jim taky nevadilo. Teď se obě mocnosti musí popasovat s tím, že si jdou vzájemně po krku, a nic jiného jim fakticky ani nezbývá.
Američané i Rusové zahodili jakoukoli možnost ke vzájemné kooperaci, platili za to, platí za to a budou za to platit. A cena bude extrémně vysoká. Nezbývá než doufat, že spíše ekonomická a diplomatická, než aby ztrácelo životy ještě více mladých mužů a žen a nevinných civilistů.