Selhání justice i znalců. Podmínka za znásilnění je bezohlednost vůči oběti, říká psycholog

Psycholog Radek Ptáček

Trestuhodná ignorace, obrovské pochybení, selhání. Tak se o šokujícím případu, kdy soud v Brně změnil tříletý trest za znásilnění na podmínku, vyjadřuje pro CNN Prima NEWS klinický psycholog Radek Ptáček. Jako uznávaný expert popisuje, co se děje v nitru obětí takové hrůzy: svět jim najednou nedává smysl.

Místo tříletého trestu podmínka. Čin podle znalce „neměl na nezletilou zásadní negativní dopad a je velká pravděpodobnost, že její obtíže úplně zmizí“. Co říkáte na způsob, jakým si odvolací senát Krajského soudu v Brně poradil s případem dívky znásilňované otčímem?

Je to alarmující případ, který svědčí o selhání justice i znalců. Považuji to za značné podcenění problematiky sexuálního zneužívání a znásilnění. A za bezohlednost vůči oběti.

ČTĚTE TAKÉ: Systém znásilněné dívce flusl do obličeje, říká expertka

Co může v nitru oběti tento soudní verdikt způsobit?

Tzv. viktimizace probíhá minimálně na třech rovinách. Primární je to, co oběť prožije s pachatelem. Sekundární újma vyplývá ze všeho, co se děje kolem vyšetřování a soudního řízení. A ve vámi zmiňovaném případu můžeme říct, že soud a veškeré orgány činné v trestním řízení významně přispěly k sekundární traumatizaci.

Její zvládnutí je přitom předpokladem k terciární traumatizaci, k níž dochází ve fázi, kdy už utichne veškeré vyšetřování, oběť se dostane z centra zájmu, musí s tím žít sama. Můžeme tedy říci, že soud vytvořil nejhorší možné podmínky k tomu, aby se s tím ta mladá žena mohla nějak vyrovnat.

Umíte si vysvětlit, jak mohl soud podobný verdikt připustit?

Ze svých zkušeností si to vysvětlit dovedu. Je to absolutní nepochopení problematiky traumatu. V rovině znalecké je to trestuhodná ignorace problematiky viktimizace. Znalec velmi povrchně hodnotil mladou ženu, u které bezprostředně při vyšetření neshledal žádné psychopatologické projevy, jednoznačně u něj však chybělo pochopení psychopatologických souvislostí traumatu, zvlášť ze znásilnění.

Jde primárně o znalcovo obrovské pochybení, osobní i odborné. O něj se přece opíral soud. Soud sám o sobě nedovede posoudit psychické souvislosti, což ho však samozřejmě jakkoliv nevyviňuje. I soudce by měl vědět, že jakékoli sexuální zneužití, zvláště znásilnění, na člověku vždycky zanechá nějaké následky.

Ta dívka musí být ve stavu, který si asi vůbec neumíme představit. Lze jí vůbec nějak poradit?

To je strašně těžké. Jestliže prožila něco takto strašného, pak fakt, že stát adekvátně potrestá pachatele, pro ni představuje určité psychické zadostiučinění. Ne ve smyslu pomsty, ale společenské ochrany. Oběť vnímá, že prožila něco špatného. A vnímá i to, že společnost pachatele potrestala. Je to do jisté míry ochrana před tím, že se to nestane znovu. Oběti se potvrzuje, že co prožila, stát vnímá jako špatné. Jenže to se v tomto případě nestalo. Dívka je v tom ponechaná sama. Určitě jí moc doporučuji, aby vyhledala odbornou pomoc. Musíme si ale uvědomit, že půjde o práci na mnoho let. Možná i na celý život.

Znásilnění se někdy říká vražda duše. Dá se muži vůbec přiblížit, co ve svém nitru prožívá žena, kterou to postihlo?

Musíme předně zdůraznit, že byť se častěji mluví o ženách, znásilněn může být i muž. V obou případech se každopádně jedná o pokoření individuální integrity, včetně té somatické. Jde o zásah, se kterým se málokdo vyrovná dobře.

Ona integrita je základním předpokladem duševního zdraví. Jinak řečeno: Díky ní vám svět dává smysl. Máte pocit, že můžete svět kolem sebe ovládat. Jakékoliv fyzické napadení, zejména to sexuálního charakteru, přitom otřásá základními pilíři důvěry ve svět. Tyhle pilíře se velmi často jen obtížně obnovují. Silný zážitek pocitu bezmoci a ztráty kontroly nad situací se může obtisknout hluboko do mozku.

Jak konkrétně?

Během řádu desítek vteřin až minut se propíše takovým způsobem, že to může vést k posttraumatické stresové poruše. K tomu, že přestávám věřit světu. Může to mít mnoho podob: U spousty obětí znásilnění je evidován strach z velkého množství lidí, strach ze samoty, strach z mužů, ale i strach ze specifických znaků typu plnovousu, kudrnatých vlasů, zápachu alkoholu nebo cigaret, specifické značky automobilu apod. Oběti nezřídka uvádějí, že nejsou schopny obnovit svůj běžný sexuální život. Jindy naopak přiznávají nutkání k hypersexuálnímu chování.

Pro řadu žen je znásilnění doživotním traumatem. Jak už jsem naznačil: Musíme hovořit jednak o traumatu primárním, které způsobí samotný trestný čin. A pak o traumatu sekundárním.

Které vzniká při vyšetřování.

Ano. Sotva prožijete podobně strašnou věc, jste opakovaně tázáni, abyste to všechno popsali. Ne náhodou jsem se setkal i s takovými oběťmi znásilnění, které zpětně nahlášení činu litovaly. Kvůli tomu, že byly s pachateli konfrontovány tváří v tvář. Navíc: Po dvou třech letech se situace nějak vyřeší, u soudu padne směrem k pachateli rozsudek. A ať už oběti zkraje přijde dostačující nebo nedostačující, stát se o ni najednou přestává starat. Je ponechána veškerým pochybám.

Z výzkumů se ukazuje, že největší problém není ve fázi primární traumatizace, kdy se člověku dostane pomoci. Ani v průběhu sekundární traumatizace, kdy jej vpřed žene naděje na spravedlivý proces. Nejhorší je to v terciární fázi, kdy zůstane sama, nikoho už nezajímá. S démony se musí poprat bez cizí pomoci. Celá řada lidí právě tehdy selhává, nemáme pro ně připravenu žádnou záchrannou síť.

Nezřídka to končí i sebevraždou.

Někdy ano. Oběť dlouho vyhlíží spravedlivý proces s pachatelem, pak je ale viník podmíněně či nepodmíněně potrestán a za pár let se znovu ocitne na svobodě. Oběť mezitím třeba i vede docela úspěšný život, prožité trauma však zůstává zapsané do nejhlubších vrstev jejího vědomí. Jakmile na to zůstává sama bez pomoci, může pro ni život pozbýt smyslu.

Proto je tak důležité pomáhat lidem, kteří se v této fázi ocitli – zhruba dva, tři, čtyři roky poté, co to prodělali. Je třeba je motivovat, najít nějaké smysluplné uplatnění, aby se eventuální sebevraždě předešlo. Jisté je, že znásilnění představuje jednu z největších škod, které se někdo může dopustit na lidské psychice. Sexuální ponížení či zlomení může člověku přinést daleko vážnější následky než třeba fyzické ublížení. Znásilněný jedinec zažívá nesmírné pocity studu a sebeobviňování.

Podle nedávného průzkumu si přitom 45 procent oslovených Čechů myslí, že si oběť za znásilnění může většinou sama, protože se chovala koketně.

To o nás něco vypovídá, byť statisticky by z toho jistě vyšly podobně i mnohé jiné národy. Muž se někdy kvůli nastavenému patriarchálnímu přístupu cítí býti ženě nadřazen. Ale i sama žena se občas situuje do role, podle níž má pocit, že se mužům nemůže rovnat. To celé je velmi scestný názor. Muži a ženy se sice v lecčems liší, v lidských právech jsme si ale naprosto rovni.

Smutně svého času skončil i jiný mediálně známý případ Nely Moravcové, která byla vedle znásilnění ještě mlácena a mučena. Jak časté je, že k sexuálnímu násilí patří i brutální týrání?

Dojde k tomu jen někdy. Jakmile se to stane, velmi často se pak u soudu zvažuje, zda se u pachatele nejedná o určitou formu sexuální deviace, o psychopatologickou motivaci. Pro něj by to bylo v takovém případě pochopitelně výhodnější – s podobnou diagnózou se vyhne klasickému vězení, skončí v ochranných léčeních. Pachatelé mnoha sexuálních deliktů se to proto tímto směrem snaží uhrát, my to ale z odborného pohledu relativně často vyvracíme.

Zmíněnou Moravcovou brutálně znásilnil soused, což do jisté míry potvrzuje statistiky: Až 80 procent znásilněných svou oběť zná. Přijde mi to jako šílené číslo.

Šílené snad, hlavně však pravdivé. V Česku dochází ročně až ke 12 tisícům znásilnění, vůbec nejčastěji bývá jeho pachatelem nevlastní otec oběti.

Zrovna pachatel v případě Moravcové se dočkal dvacetiletého odnětí svobody, nejsou ale v Česku jinak tresty za znásilnění spíš nepatřičně nízké?

Za „klasické“ znásilnění hrozí dva roky až deset let. Jak jsme ale viděli i teď, může to též skončit pouhou podmínkou. Z ciziny přitom víme, že u některých přečinů může výše případného trestu viníka za určitých okolností odradit. Pokud to mají někde nastavené tak, že při překročení povolené rychlosti o 20 km/h přijdete o částku ve výši jednoho měsíčního platu, tak si pirátskou jízdu dvakrát rozmyslíte.

A podobné to může být i pro pachatele v případě postihu za znásilnění. Pokud bez výjimky zavrhneme tresty podmíněné, a místo nich bude hrozit nejméně pětileté až desetileté vězení, celou řadu pachatelů to odradí. Takže ano: Za sebe jako za někoho, kdo v soudní psychologii působí přes dvacet let, říkám: Souhlasím, tresty za znásilnění jsou u nás velice podhodnocené.