Glosa Anny Grosmanové: V restauraci jsme utratili vždycky přes tisíc korun, přitom doma všechno stojí zlomek ceny

Anna Grosmanová

Vždycky jsme měli dojem, že se nám s tím doma ‚nechce dělat‘. Naštěstí jsem si ale za muže vzala člověka, který se časem z obyčejného strávníka stal milovníkem mnoha etnických kuchyní a také experimentátorem. A tak jsme se společně naučili, jak udělat perfektní domácí těsto na pizzu, základní indické omáčky nebo čínské knedlíčky. A hle, nejen že se tahle jídla dají udělat za zlomek ceny, ale ještě si některé můžete nadělat do mrazáku. Tady jsem vydestilovala pár tipů, které vám pomohou zbavit se strachu z vaření těchto jídel a ušetří peníze.

Pizza jako z italské restaurace

Každá kategorie u nás začínala rešerší. Jakmile se ponoříte do problematiky stavby jílových pizza pecí nebo nákupu šamotových pizza kamenů, může vás začít jímat mdloba. Pravidlo číslo jedna je, nesnažte se být dokonalí ve všech ohledech. Je třeba umět dělat kompromisy. Zahradu nemáme, bude třeba si vystačit s obyčejnou troubou. Jedna ze zásadních proměnných dobré pizzy je vysoká teplota.

Docela slušně se dá trouba přetopit horním grilem společně s horkovzduchem, pokud dáte pizzu přímo pod grilovací spirálu. Když chcete být ještě dokonalejší, začněte tím, že pizzu rychle zahřejete zespoda na pánvi a pak šup pod rozžhavený gril. Když jsme zhlédli pizzový speciál Bon Apetit, kde Brad a Claire fermentují těsto 12–72 hodin, pochopili jsme, že velký rozdíl v chuti dokážeme udělat, když těsto v lednici necháme fermentovat alespoň několik hodin. Teplota a délka ‚odležení‘ dělají z průměrné domácí pizzy něco, s čím už oslníte i náročnější návštěvu. Jakmile se naučíte základní těsto (klidně od Emanuela Ridiho nebo zmíněný Bon Apetit YouTube), zjistíte, že komfort domácí pizzy má něco do sebe.

Indická kuchyně je o koření

Indická jídla jako butter chicken nebo klasická tikka masala. Mnoho let jsme na máslové kuře nebo vindaloo chodili výhradně

do restaurace. Pokaždé jsme tam nechali dobře přes tisíc korun, o donášce nemluvím… Když jsme se rozhodli pokořit základy indické kuchyně, narazili jsme na onu lehkou překážku – koření. Ono totiž i na to blbé máslové kuře potřebujete například limetové listy, listy pískavice nebo alespoň směs garam masala. Jinak jsou zásady vaření omáček zvládnutelné.

Jediné, co musíte překonat, je investice do koření. To si zkrátka a dobře objednejte online. My do něj onehdá investovali onu magickou tisícovku a od té doby děláme vlastní máslové kuře i tikku masalu se stejnou typickou chutí, jako jsme objednávali za 399Kč od Indů odvedle. Jasně, občas je třeba něco dokoupit, ale teď už je pískavici řeckému senu nebo kardamomu u nás ve špajzu stejně dobře jako pepři, kmínu či muškátovému květu. Nemluvě o tom, že tyto omáčky se dají skvěle mrazit a já mám také tendenci do nich vcelku úspěšně zdělávat zbytky unavené zeleniny. Ono to koření a hromady česneku se zázvorem skryjí ledacos. Když ještě maso občas ‚naředím‘ cizrnou, mám jedno z nejekonomičtějších jídel. Nebo minimálně poměr cena výkon.

Čínské knedlíčky za doma za desetinu ceny

Čínské pařené knedlíčky. Mňam. V restauraci klidně přes sto korun za dva tři kousky. Doma? Za desetinu. V čem je trik? Za mě v čínském zelí nebo kapustě. Typickou chuť podle mě dělá zeleninová složka. Směs, kterou plníte knedlíčky, tvoří klidně i z jedné poloviny mačkané čínské zelí. Zbytek je mleté maso a těsto. Obojí vcelku přímočaré. Těsto zvládnete levou zadní.

Naše národní jídlo je knedlík, tohle tedy bude hračka. Jakmile se naučíte balit knedlíčky, zjistíte, že si jich zvládnete nadělat spoustu a můžete je zamrazit. Doporučuji sledovat YouTube kanál Joshua Weissman nebo Babish culinary universe, podle nich knedlíčky děláme. Namáčíme je do směsi sójové omáčky s marmeládou (když nechceme utrácet za tamarindovou pastu) a typickou chuť doháníme rýžovým octem, rybí omáčkou nebo chilli olejem. Stejně jako u indické kuchyně se vždycky najde něco, co neobejdete. Rybí omáčka nebo sójová omáčka jsou opravdu věci, které se vyplatí pořídit v dobré kvalitě.

Obecně je domácí vaření ekonomičtější než vyrážet do podniků. To nic nemění na tom, že jakmile se naučíte dobře vařit, o to více oceníte, když jdete ven. Najednou uvidíte, že přidaná hodnota je v servisu i ve výjimečném prostředí. Obojí má prostě něco do sebe, ale vědět, že když budu chtít, za pár šupů vykouzlím skoro totéž, může být docela příjemné.

Autorkou je Anna Grosmanová, inženýrka kvality produkce na ČZU, od roku 2010 členka organizace Slow Food. Zabývá se prvovýrobou a vztahem mezi zemědělstvím a všemi, kteří ho konzumují. Napsat jí můžete na Instagram @foodpioneer.