Temná turistika. Třináct děsivých míst, která připomínají, co dokáže člověk nebo příroda
Temná turistika vyhledává místa spojená se smrtí či utrpením | Vybrali jsme třínáct děsivých míst přírodních a technických katastrof | Připomínají události, které změnily náš svět
Temná turistika. Třináct děsivých míst, která připomínají, co dokáže člověk nebo příroda
Zatímco většinu turistů lákají takové ty klasické památky z pohlednic, určitá skupina preferuje takzvanou temnou turistiku (anglicky „dark tourism“). Jedná se o návštěvy míst, jež jsou nějakým způsobem spojená se smrtí a/nebo utrpením.
Na internetu najdete celou řadu seznamů takzvaných dark turistických destinací, ale VTM se věnuje vědě a technice, proto jsme vybrali třináct lokalit, které s těmito tématy nějak souvisejí. V našem výčtu tedy nenajdete koncentrační tábory, bojiště ani věznice, ale místa, kde se odehrávaly přírodní nebo technické katastrofy.
Karanténní ostrov (Poveglia, Itálie)
Na leteckých snímcích působí ostrov Poveglia, nacházející se nedaleko italských Benátek, jako místo pro pohodový odpočinek. Ve skutečnosti však má za sebou velmi pohnutou historii. První zmínka pochází z kroniky z roku 421, kdy sem uprchli lidé z Padovy a Este před nájezdy barbarů. V 9. století se počet obyvatel ostrova začal zvyšovat a v následujících staletích jeho význam neustále rostl.
V roce 1379 zaútočila na Benátky janovská flotila a obyvatelé Poveglie byli přesunuti na Giudeccu. V následujících staletích zůstal ostrov neobydlený. V roce 1776 přešel ostrov pod jurisdikci Magistrátu veřejného zdravotnictví (Magistrato alla Sanità) a stal se kontrolním bodem pro veškeré zboží a osoby připlouvající do Benátek a odplouvající z nich.
Od roku 1793 do roku 1814 byl ostrov využíván jako karanténní stanice pro lidi trpící morem a jinými nakažlivými nemocemi. V roce 1922 byly stávající budovy přestavěny na ústav pro duševně choré a později sloužily jako domov důchodců/ústav dlouhodobé péče, a to až do jeho uzavření v roce 1968.
Na relativně malém prostoru se dnes nacházejí ostatky možná až stovky tisíc lidí. Těla většiny někdejších obyvatel však byla spálena, aby se zabránilo šíření chorob, následkem čehož více než polovinu ostrovní půdy tvoří popel z kremací. Děsivost tomuto místu dodává i legenda o šíleném lékaři, který zde prováděl pokusy na psychiatrických pacientech. Nakonec měl ukončit svůj život skokem ze zvonice zdejšího kostela.
Kostnice (Sedlec, Kutná Hora)
Také naše další zastávka povede na území České republiky, konkrétně do Kutné Hory, ještě přesněji do místní části Sedlec, na jejímž území se nachází katolický kostel Všech svatých. V jeho podzemí najdete kostnici, obsahující kosterní pozůstatky více než čtyřiceti tisíc lidí.
Interiér kostnice je doslova vyzdoben lidskými kostmi a lebkami, sestavenými do nejrůznějších tvarů, uměleckých děl a dekorativních prvků – například luceren či rodinných erbů. Mezi nejvýznamnější exponáty patří velký lustr složený z lidských lebek či pětice lebek, které představují smysly – sluch, čich, chuť, zrak a hmat.
Kostnice v Kutné Hoře je jedním z nejvýznamnějších turistických cílů v České republice – v letech před pandemií ji ročně navštěvovalo bezmála půl milionu turistů. Jde nejenom o fascinující podívanou, ale také o nahlédnutí do historie. Je to místo, kde můžete prozkoumat lidskou anatomii, historii Evropy a způsob, jakým se lidé v minulosti vyrovnávali se smrtí.
Muzeum studené války (Moskva, Rusko)
Muzeum studené války (známé také jako Bunkr-42) je vojenské historické muzeum a informační komplex v Moskvě na 5. ulici Kotelničeskij, nedaleko stanice metra Taganskaja. Nachází se v podzemním bunkru o rozloze více než 7 000 m² v hloubce 65 metrů na území bývalého tajného vojenského objektu SSSR – velitelského stanoviště letectva.
Hlavním prvkem expozice je samotný podzemní bunkr, v němž se zachovala historická architektura chodeb a sálů. Součástí areálu muzea jsou technické místnosti, kinosál, replika centrálního velitelského stanoviště, výstavní sál, jídelna a prostor pro společenské aktivity.
Expozice obsahuje sovětské radiostanice z poloviny 20. století, protichemické obleky, plynové masky, Geigerův počítač a sovětské propagandistické plakáty. Každý návštěvník obdrží stylizovaný zářivě rudý odznak sovětského ministerstva obrany se svým jménem a fotografií neznámé osoby v plynové masce. V muzeu se také vysílají dokumentární filmy o historii Sovětského svazu během studené války.
Muzeum se účastní národního prezidentského programu Cesty vítězství. Kromě individuálních návštěvníků a turistických skupin jej na pozvání ruského ministerstva obrany, ministerstva zahraničních věcí a dalších vládních institucí navštěvují mezinárodní delegace politiků, studentů a mladých lidí.
Mütter Museum (Filadelfie, USA)
Mütterovo muzeum je lékařské muzeum, které se nachází ve čtvrti Center City ve Filadelfii v Pensylvánii. Obsahuje sbírku anatomických a patologických preparátů, voskových modelů a starožitného lékařského vybavení. Muzeum je součástí The College of Physicians of Philadelphia. Původním účelem sbírky, kterou v roce 1858 daroval lékař a patolog Thomas Dent Mütter, byl biomedicínský výzkum a vzdělávání.
Muzeum je známé svou sbírkou neobvyklých a často bizarních anatomických preparátů, jako jsou například zvětšené orgány, kosterní struktury a abnormality vývoje těla. Obsahuje také předměty spojené s historií medicíny, jako jsou staré chirurgické nástroje, fotografie pacientů a záznamy o lékařských objevech.
K vidění jsou zde například podélné řezy hlav, znetvořené děti, exempláře přerostlých parazitů (tasemnice apod.) a další podobné exponáty, nad kterými se většině lidí zvedá žaludek, ale které jsou pro mnohé stále podivně přitažlivé. Muzeum má sbírku čítající více než dvacet tisíc exemplářů, z nichž byla k roku 2018 vystavena přibližně desetina.
Ve svých sbírkách má například zhoubný nádor vyjmutý z tvrdého patra prezidenta Grovera Clevelanda, srostlá játra a sádrový posmrtný odlitek torza slavných siamských dvojčat Changa a Enga Bunkerových, kus hrudní tkáně odebrané Johnu Wilkesovi Boothovi (vrah prezidenta Abrahama Lincolna), část mozku Charlese J. Guiteaua (vrah prezidenta Jamese A. Garfielda) či diapozitivy se snímky mozku Alberta Einsteina.
Místo železničního neštěstí (Studénka)
8. srpna 2008 v 10:30 projížděl železniční stanicí Studénka mezinárodní vlak EC108 Comenius. Jeho strojvedoucí Jiří Šindelář si 452 metrů před mostem, který byl v té době v rekonstrukci (aniž by byla jakkoli omezena rychlost pod ním projíždějících vlaků), všiml nečekaného pohybu.
Během několika sekund stihl použít rychlobrzdu, stáhnout sběrač, zapískat a schovat se do strojovny. Tragédii však již nešlo zabránit a vlak do mostu, který se mezitím zřítil na trať, narazil. Blesková reakce strojvedoucího velmi pravděpodobně zachránila mnoho lidských životů – rychlost vlaku se povedlo snížit z původních 134 na 90 km/h.
Bilance srážky byla tragická: zemřelo celkem osm lidí, dalších 95 bylo zraněno, přičemž mnoho z nich dodnes nese doživotní následky. Soudní řízení začalo až v roce 2011 a teprve o deset let později byl nad pěticí obžalovaných vynesen rozsudek. Následovala odvolání a teprve dlouhých čtrnáct let od tragédie padly konečné verdikty. Čtyři obvinění byli shledání vinnými a dostali pouze podmíněné tresty.
Ani ne rok po nehodě již stál na místě most nový, který je proti původnímu trochu posunutý. Tichou připomínkou místa, kde začínal starý most, je bezejmenná slepá ulice. Při příležitosti třetího výročí byl v místě neštěstí odhalen památník osmi obětem. Jeho sílu kromě křestních jmen podtrhuje i skutečnost, že k jeho výrobě byla použita část železobetonové konstrukce zříceného mostu.
Černobylská jaderná elektrárna
K nejnavštěvovanějším „dark turistickým“ místům patřila jaderná elektrárna Černobyl na Ukrajině. Nasát atmosféru opuštěného města, ve kterém jako by se zastavil čas, jezdilo ročně několik tisíc lidí (konkrétně v roce 2016 to bylo 24 tisíc turistů). Zájem o tuto lokalitu ještě vzrostl poté, co televizní stanice HBO odvysílala realitě vcelku odpovídající seriál Černobyl.
V sobotu 26. dubna 1986 v 1 hodinu 23 minut a 40 sekund došlo na čtvrtém reaktorovém bloku k dosud největší zaznamenané jaderné havárii. Následný výbuch způsobil uvolnění velkého množství radioaktivních částic a zamoření širokého okolí.
V současné době se do uzavřené zóny kvůli probíhající ruské invazi na Ukrajinu bohužel nedostanete. Ani předtím však nebyla z bezpečnostních důvodů volně dostupná – návštěvníci museli mít povolení vydané ukrajinskými orgány. Součástí byly exkurze v prostorách jaderné elektrárny či návštěva opuštěného „města duchů“ Pripjať.
Národní památník a muzeum 11. září
11. září 2001 proběhl koordinovaný útok, během kterého tři unesená dopravní letadla narazila do významných amerických budov. Dvě z letadel narazila do severní a jižní věže Světového obchodního centra v New Yorku, třetí zasáhlo západní stranu Pentagonu. Čtvrté letadlo mělo údajně narazit do cíle ve Washingtonu, ale místo toho se po vzpouře cestujících zřítilo na pole poblíž Shanksville v Pensylvánii.
Událost, kterou měli způsobit členové militantní islamistické teroristické skupiny al-Káida, si vyžádala bezmála tři tisíce lidských obětí. Největší emoce vzbudilo zřícení dvou mrakodrapů, který přenášely televizní stanice do celého světa. Časem se vyrojily konspirační teorie zpochybňující, že k takovému kolapsu výškových budov mohlo dojít během desítek minut po nárazu letadel.
Dnes se v New Yorku na místě původních „Dvojčat“ nachází památník obětem a lidem, kteří se podíleli na záchranných pracích a likvidaci následků. Patrně nejpůsobivějším prvkem je část, nacházející se 30 stop (asi 9,1 metrů) pod úrovní ulice, s umělými vodopády, které symbolizují ztráty na životech a fyzickou prázdnotu, která po útocích zůstala. Reflexivní charakter místa podtrhuje výsadba více než 400 bílých dubů.
Památník míru v Hirošimě
6. srpna 1945 odpálily Spojené státy asi 600 metrů nad japonským městem Hirošima atomovou bombu. O tři dny později provedly podobnou operaci nad Nagasaki. Počet obětí je odhadován na 129 až 226 tisíc, přičemž většinu tvořilo civilní obyvatelstvo. Tato událost je dosud jediná, kdy byly v ozbrojeném konfliktu použity jaderné zbraně.
Pamětní muzeum je výzvou k akci pro celé lidstvo: „Už žádné další Hirošimy“ a hostí výstavy artefaktů z výbuchu a jeho obětí i svědectví těch, kteří přežili. Muzeum bylo založeno v srpnu 1955 spolu s Hirošimskou pamětní síní míru a dnes je nejoblíbenějším cílem školních exkurzí z celého Japonska i zahraničních návštěvníků.
V expozici jsou shromážděny a vystaveny věci po obětech, fotografie a další materiály, které přibližují hrůzu této události, doplněné o exponáty popisující Hirošimu před a po bombardování. Součástí je model znázorňující škody způsobené na městě a několik dopisů mezi vědci a nejvyššími představiteli té doby, které hovořily o vývoji atomových zbraní a předpokládaných důsledcích jejich použití.
Testovací oblast Semipalatinsk
Testovací oblast Semipalatinsk je opuštěná lokalita ve stepi na východě Kazachstánu, kterou v letech studené války využíval Sovětský svaz pro většinu testů jaderných zbraní. Byl to tedy ekvivalent Nevadského testovacího střediska (NTS) v USA, ale na rozdíl od něj byl v roce 1991 nadobro uzavřen.
Od té doby je oblast částečně přístupná odvážným cestovatelům. Kromě NTS se na žádném jiném místě na Zemi neodehrálo tolik jaderných výbuchů jako na tomto polygonu, a už jen z tohoto důvodu se musí řadit mezi nejtemnější místa na světě. Ale jsou tu ještě další děsivé aspekty.
Místo pro testování – rozsáhlou stepní oblast o rozloze 18 000 km2 – zvolil Stalinův šéf národní bezpečnosti, nechvalně proslulý Lavrentij Berija. Dle něj se jednalo o neobydlenou lokalitu, ačkoli to ve skutečnosti nebyla úplná pravda. Není zcela jasné, zda šlo o nedopatření, nebo jestli z civilistů záměrně udělal součást velkého experimentu.
Kromě několika tisíc rolníků, kočovníků, pastevců a chovatelů dobytka v oblasti testovacího místa se v bezprostředním okolí nacházelo také město Semipalatinsk (nyní Semej) se 150 000 obyvateli. Bylo dostatečně blízko, aby bylo přímo ohroženo radioaktivním spadem.
V jeho blízkosti proběhlo více než 450 jaderných pokusných výbuchů, z toho hodně přes sto bylo atmosférických, tj. odpálených buď ve vzduchu (shozených z letadel), z věží nebo přímo na zemi.
Muzeum raket Titan
Muzeum raket Titan, známé také jako Air Force Facility Missile Site 8, je bývalá základna mezikontinentálních balistických raket, která se nachází asi 40 kilometrů jižně od Tucsonu v Arizoně ve Spojených státech. Nyní je zde muzeum provozované neziskovou organizací Arizona Aerospace Foundation, jehož součástí je deaktivovaná raketa Titan II a také původní odpalovací zařízení.
Místo má sloužit jako připomínka kdysi nejsilnější součástí jaderného programu USA. Ilustruje děsivou připravenost velmocí na totální jaderný armageddon v době studené války. Součástí prohlídky je i simulovaný start a zahájení jaderné apokalypsy, která by znamenala třetí světovou válku.
Původní raketa obsahovala hlavici W-53 s výkonem 9 megatun. Jednalo se tak o nejmohutnější termonukleární zařízení, jaké kdy USA umístily na raketu. Překonala ho pouze starší letecká jaderná bomba B41, která měla teoretický maximální výkon 25 MT, nebo některé verze sovětských raket, jejichž hlavice dosahovaly až cca 15 MT.
Jedna taková bomba by dokázala zničit metropoli, jako je New York nebo Paříž. Jen její ohnivá koule by měla v průměru něco kolem pěti kilometrů a zanechala by hřibovitý oblak stoupající v atmosféře až do výšky 37 kilometrů.
Vrak Titaniku
Vrak Titaniku je pozůstatkem jedné z největších tragédií přetrvávající ve vnímání veřejnosti, námětu nesčetných knih, filmů, dokumentů atd. Údajně nepotopitelná loď se při své první plavbě v roce 1912 srazila v severním Atlantiku u pobřeží Newfoundlandu s ledovcem.
Následný chaos, nedostatek záchranných člunů a mráz se postaraly o jednu z nejhorších katastrof s největším počtem obětí v historii civilní námořní plavby: více než 1 500 utonulých nebo zemřelých na podchlazení. Přežilo jen asi 700 osob, což byla pouhá třetina všech lidí na palubě.
V roce 2012, kdy uplynulo sto let od potopení lodi, zaznamenala legenda další nárůst mediální pozornosti a turistických aktivit. Byly naplánovány speciální plavby na místo, kde se loď potopila, na několika místech byly otevřeny výstavy a objevily se nabídky exkluzivních ponorů k samotnému vraku.
Ve speciálních hlubinných ponorkách se potopila na dno Atlantiku, aby vrak spatřila na vlastní oči, jen velmi malá hrstka velmi movitých „turistů“.
Otázka, kterou si v tuto chvíli položí každý, zní: lze vrak lodi skutečně navštívit? Ano i ne, ale pro většinu smrtelníků je odpověď záporná. Přesto se to podařilo. Po obrovském úspěchu filmu z roku 1997 začal průkopník cestovního ruchu Mike McDowell v roce 1998 pro společnost Deep Ocean Expeditions nabízet turistické výlety k vraku.
Využíval k tomu stejné ruské ponorky, které použil James Cameron pro své záběry i pro dokumentární film National Geographic. Cena za tuto výsadu byla tehdy podle očekávání přemrštěná a činila 21 tisíc britských liber.
Pompeje
Od katastrof způsobených člověkem se přesuňme ke starověké události, během které ukázala svou sílu příroda. Přesouváme se do Itálie, konkrétně nedaleko Neapole, kde můžeme najít ruiny kdysi prosperujícího města Pompeje, které v roce 79 našeho letopočtu zničil výbuch sopky Vesuv. Dnes jsou Pompeje na Seznamu světového dědictví UNESCO.
Pompeje čelily počátkem našeho letopočtu hned dvěma zničujícím přírodním událostem. Nejprve to bylo v roce 62 silné zemětřesení, které zbořilo přibližně dvě třetiny města. To se podařilo v relativně krátké době opravit, ale o sedmnáct let později došlo k náhlému vyschnutí studen.
Na sklonku léta roku 79 pak přišel ničivý výbuch sopky Vesuv, během kterého směs žhavých sopečných plynů, úlomků magmatu a sopečného popela zničila vše, co jí stálo v cestě.
Přestože zařazení Pompejí mezi dark turistická místa může vzbudit údiv, dlouhá doba od události nemůže snížit ničivost erupce, která byla tisíckrát silnější než hirošimská atomová bomba. Díky obrovskému množství popela, který pokryl město, jsou památky neuvěřitelně dobře zachovalé a slouží tak jako výpověď o dobách dávno minulých.
Montserrat
Montserrat je sopečný ostrov v Karibiku, jehož bývalé hlavní město Plymouth se v polovině devadesátých let 20. století v důsledku výbuchu sopky Soufriere Hills proměnilo v „novodobé Pompeje“. Od té doby je obyvatelná pouze severní třetina ostrova. Případné zájemce o návštěvu musíme upozornit, že sopka je stále aktivní.
Podobně, jako v Pompejích, nepřišlo neštěstí samo. Tropický rajský ostrov, který si oblíbily i popové hvězdy, postihl nejprve v roce 1989 hurikán Hugo. O pouhých šest let později se náhle probudila ostrovní sopka Soufriere Hills, která byla stovky let nečinná.
Hlavní město ostrova Plymouth na jihozápadním pobřeží muselo být evakuováno, nejprve jen na omezenou dobu, ale nakonec bylo v roce 1997 nadobro opuštěno. Bylo zasaženo nejen spadem popela, ale také pyroklastickými proudy. Neustálé sesuvy sopečného materiálu od té doby přispívají k postupnému pohřbívání kdysi prosperujícího centra života.
Co můžete vidět, je do značné míry dáno činností sopky. Když je aktivní, může být výhled na ni dramatický, ale přístup do většiny zón je v takovém případě nemožný. Naopak pokud je méně aktivní, můžete se dostat blíže k hlavní temné atrakci ostrova: jeho bývalému hlavnímu městu Plymouth, dnes městu duchů pokrytému 10 až 12 metry ztvrdlého popela a bahna.
Přečtěte si také: