Berlinale opět ovládly dokumenty. Bodoval ekoaktivismus, vyrovnávání účtů s kolonialismem i zvráceně bláznivé sci-fi

Berlinale má za sebou 74. ročník.

Festival Berlinale, jenž společně s Cannes a Benátky tvoří pomyslnou velkou festivalovou trojku, už zná vítěze svého 74. ročníku. Pokračoval v trendu oceňování dokumentárních a národně rozmanitých filmů. Vítězným filmem je esejisticky pojatý Dahomey režisérky Mati Diop.

Berlínský festival pod uměleckým vedením Carla Chatriana letos čelí kritice kvůli neochotě reflektovat současnou situaci v Gaze. Festival byl pro svou politickou a společenskou angažovanost dříve totiž typický. Vedení se však s koncem letošního ročníku mění a uvidíme, jak moc razantní změny budou první velký festival roku čekat. I přes to pořadatelé ohlásili rekordní počet 12 tisíc zúčastnených filmových profesionálů, ať už z řad filmařů, distributorů či publicistů, pocházejících ze 143 různých zemí. Berlinale taktéž slouží jako velký trh s několika stovky projekty pro zahraniční distributory. Mezi pravidelné české distribuční společnosti, jež zde připravované či již uvedené tituly kupují, patří například Aerofilms či Film Europe. Zároveň ale oproti Cannes či Benátkám zůstává otevřené i klasickým návštěvníkům, především pro Česko se jedná o nejpřístupnější lokalitu.

Do rozmanitého festivalového programu se hlásilo celkově 8 035 filmů, celkově pak diváci měli možnost zhlédnout přes 200 snímků, včetně krátkometrážních pásem, retrospektiv či filmových poct. Jedné z nich se dočkal i legendární režisér a cinefil Martin Scorsese, jenž byl oceněn Zlatým medvědem za celoživotní dílo. Americký veterán s více než 25 celovečerními filmy na kontě si k slavnostnímu večeru vybral projekci Skryté identity, za kterou obdržel svého dosavadně jediného Oscara, festival uvedl i jeho hravou klasiku Po zavírací době z roku 1985. Berlínská plátna se s artově orientovanou nabídkou rozpohybovala 15. únoru a v sobotu 24. si tvůrci převzali soutěžní ceny. Porotě letos předsedala herečka Lupita Nyong’o, před deseti lety oceněná Oscarem za její roli v dramatu 12 let v řetězech.

Sekce Encounters, která vznikla roku 2020 a zaměřuje se na inovativní a nezávislou perspektivu perspektivních tvůrců, udělila hlavní cenu filmu více než tří a půl hodinovému dokumentu Direct Action, jenž sleduje skupinu ekologických aktivistů, kteří několik let bránili proti rozpínání francouzského letiště. Vrstevnatý snímek reflektuje jejich každodenní život i vysilující boj se státní legislativou a jejími představiteli. Cenu pro nejlepší režii sekce si odnesla brazilská režisérka Juliana Rojas, za duchařské drama se sociálním přesahem Cidade; Campo. Cena poroty pak putovala do rukou debutanta Aliyar Rastiho, za metaforický The Great Yawn of History, kde vyobrazuje cestu věřícího muže, prahnoucího po zázraku v podobě truhly se zlatem.

Nejlepším dokumentem festivalu byl vyhlášen No Other Land, zachycující izraelskou okupaci Západního břehu. Dokument natočil kolektiv autorů, ostře kritizující německé dodávky zbraní Izraeli a propastnou sociální nerovnost. Čestné uznání bral zmiňovaný Direct Action. Pro Berlinale to byl obecně opět rok dokumentárních triumfů. Loni hlavní cenu Zlatého medvěda obdržel citlivý dokument Na lodi Adamant, portrétující kolektiv osob trpících duševními chorobami, žijících v denním stacionáři plovoucím na vodě. Nejprestižnější cena hlavní soutěže připadla dokumentárnímu snímku i letos, čímž potvrzuje festivalový trend, kdy se nonfikční tituly po letech přehlížení dočkávají zasloužené pozornosti.

Čerstvým držitelem signifikantního Zlatého medvěda se stal snímek Dahomey. Režisérka Mati Diop skrze unikátní umělecký rukopis vykreslila mnohovrstevnaté a esejovitě pojaté dílo, kde kloubí reportážní i poetické prvky. Na pozadí událostí, kdy Francie po více než sto letech navrací ukořistěné artefakty náležící africkému Beninu, se zamýšlí nad významem národní kultury, tradic či postkolonialismem. Velkou cenu poroty pak pro změnu obdrželo fikční drama A Traveler’s Needs, za nímž stojí etablovaný mistr festivalové scény Hong Sang-soo, jehož filmy se však do české distribuce nedostávají. Jeho novinka intimně zpracovává příběh Francouzsky žijící v Koreji, kde se skrze výuku francouzštiny postupně sbližuje s tamními ženami.

Cenu poroty pak obdržel francouzský extravagant Bruno Dumont, jenž je pravděpodobně nejzvučnějším režisérským jménem celé nabídky. Jeho bláznivé sci-fi The Empire v průběhu festivalu dostávalo rozporuplná hodnocení, u Dumonta již tradičně, kdy většina kritiků film milovala, nebo naopak nenáviděla. Ujetá variace Hvězdných válek na sebe vrství množící se absurdity a záměrně neustále porušuje svůj koncept, kdy se v prostředí zapadlé vesničky bojuje o budoucnost planety. Nejlepším režisérem byl však vyhlášen Dominikánec Nelson Carlo de Los Santos Arias, jenž natočil s časoprostorem a formou pohrávající si drama Pepe, vyobrazené perspektivou hrocha Pabla Escobara, vypravujícího o plynutí času a dějin.

Nejlepší scénář dle poroty napsal “domácí” Matthias Glasner. Oceněné drama Dying zároveň i režíroval a představil v něm na dřeň ohlodané drama, kdy se sedmdesátnice po zdánlivém nádechu svobody, kdy byl její nemocný manžel přemístěn do léčebného ústavu, náhle potýká s rakovinou a dalšími nemocemi. Snímek své postavy konfrontuje tváří v tvář smrti a ohledává rozkládající se psychiku úzkého rodinného kruhu. Za mimořádný umělecký přínos pak porota ocenila kameru The Devil’s Bath, kde dominuje mystická lesní krajina a pochmurné prostředí 18. století, kde v centru stojí matka odsouzená za vraždu novorozeného dítěte.

Herecké ceny si pak rozdělili Sebastian Stan a Emily Watson. První jmenovaný za hlavní herecký výkon v thrilleru A Different Man, kde se převtělil do role Edwarda, který je čerstvě po transplantaci obličeje, přičemž začíná být nebezpečně upjatý na titulního herce divadelní inscenace, vytvořené na základě jeho původního života před operací. Emily Watson pak byla oceněna za roli nekompromisní a tvrdé matky představené v dramatu Small Things Like These, které bylo zároveň zahajovacím filmem festivalu a hlavní úlohu v něm ztvárnil Cillian Murphy.

Česko bylo letos zastoupené v sekci Encounters, kde Klára Tasovská představila mimořádně empatický a minimalistický dokumentární portrét Ještě nejsem, kým chci být, vyprávějící životní příběh fotografky Libuše Jarcovjákové výhradně skrze její voice-over, ruchovou stopu a fotografie. Do české distribuce jej koupila společnost Aerofilms, datum lokální premiéry zatím známo není. Jako koproducent České figurovalo ještě u ukrajinského filmu The Editorial Office, tematizující nespravedlnost a povahu médií.