S covidem byl v umělém spánku, mysleli, že nevstane. On se ale osudu vzepřel

Cílem následné intenzivní péče je, aby člověk nestrávil dlouhá léta na lůžku, ale mohl se opět zapojit do života. Jaroslav Černík z Chebu, který prošel těžkým covidem, je příkladem toho, že to jde. Opět chodí, pracuje, cestuje, směje se. Se svým příběhem se svěřil Deníku i účastníkům nedávného kongresu.

Jaroslav Černík při léčbě

Když bylo Jaroslavu Černíkovi sedmačtyřicet, postihl ho covid. Psal se únor 2021 a na západě Čech sanitka stíhala sanitku. „Do té doby jsem byl zdravý člověk. Během pěti dnů mě však lékaři převedli do umělého spánku, v němž jsem setrval tři měsíce,“ přiblížil Deníku.

Ve chvílích, kdy ho v karlovarské nemocnici probudili, jen mrkal očima, na těle neměl žádný sval, ze sta kil zhubl na šedesát. „Byl jsem doslova troska. Prognóza zněla, že budu doživotní ležák v léčebně dlouhodobě nemocných,“ sdělil.

Cílem je v co největší možné míře vrátit pacienta do stavu, v jakém byl před úrazem. Tedy zpět do aktivního života, říká fyzioterapeutka:

Jako nekuřák, nepijan a aktivní sportovec, který hrál závodně tenis, byl v šoku. „Jelikož jsem dvacet let podnikal, došli jsme k tomu, že roli mohl hrát usazený stres v těle,“ řekl.

Z akutního lůžka nemocnice v Karlových Varech byl přeložen do Nemocnice Ostrov, kde ho odpojili od všech hadiček, které měl. Dále jeho cesta pokračovala do rehabilitačního ústavu v Kladrubech. Tam absolvoval procedury a náročná cvičení. „Poskytli mi naději, že jelikož nemám poškozenou páteř či mozek, pokud budu makat, je možné, že časem budu moci zase chodit a být soběstačný,“ zavzpomínal.

Jaroslav Černík

Cíl za cílem

Jak zdůraznil, předpoklad měl ale přesto nulový. „Jsem však soutěživý typ, a tak jsem si stanovil několik cílů. Že udělám krok, pak deset kroků. A opravdu jsem se 8. srpna 2021 postavil na nohy. Ušel jsem tehdy deset metrů a cítil velkou bolest,“ uvedl.

Další meta, kterou si stanovil, byla, že od ledna 2022 nastoupí do práce. „Všichni říkali, že je to nesmysl, ale já opravdu nastoupil. A hned první den jsem tam setrval od osmi do pěti,“ řekl.

Přitom ještě v listopadu 2021 mu praskla kyčel, vytvořila se mu dutina a šest týdnů musel ležet. „Měl jsem nedostatek vitamínu D. Ale i to jsem zvládl. Pomohli mi zdravotníci, blízcí, pevná vůle, štěstí a optimismus,“ shrnul.

V roce 2022 měla Hanka po státnicích, věnovala se focení a pro radost se učila hrát na kytaru. Pak ale přišel covid, ze kterého se již nezotavila:

Naučil se chodit s chodítkem či berlemi, později jezdil v autě uzpůsobeném pro vozíčkáře. „To byla náhle svoboda, když jsem se sám mohl z místa A dostat do místa B. Jít na kafe s kamarády. Skvělé je i to, že žijeme v bezbariérovém domě. Postupně jsem rozhýbal celé tělo, ale mám neuropatii nohou, nemohu tedy třeba chodit bos. Kdybych šlápnul na kamínek, šel bych k zemi,“ podotkl.

Přestože je invalidou třetího stupně, pracuje. Je šéfem stavebního družstva v rodném Chebu, kde třikrát týdně dochází na rehabilitace. Hraje stolní tenis a v soutěžích se mu daří.

Nic nevzdává a stále vidí posuny. „A to mi přitom sestřička ze začátku říkala, že mám hlavu dvacetiletého kluka, ale tělo pětaosmdesátiletého starce. Ona i další jsou šťastní, kam jsem se s jejich pomocí posunul,“ poznamenal.

Je jedním z lidí, jež se z následné intenzivní péče dostali domů a žijí téměř plnohodnotný život. „Naším cílem je vrátit pacienty zpátky do života, v případě potřeby i s dýchacím přístrojem,“ řekl v nedávném rozhovoru pro Deník primář Michal Palivoda z Oddělení následné intenzivní péče Nemocnice Ostrov, který organizoval kongres věnovaný této péči.

Zázraky se dějí

Konal se v Praze a byl první svého druhu, byť daná péče se v Česku rozvíjí už čtvrtstoletí. Oddělení následné intenzivní péče začala podle ředitelky Penta Hospitals CZ Barbory Vaculíkové vznikat proto, že pacienti ve vážném stavu zůstávali na ARO, kde byla lůžka potřebná pro lidi v akutním stavu. „Navíc tam není čas na rehabilitace či nácvik běžných činností. Oddělení následné intenzivní péče jsou na to naopak zaměřena,“ vysvětlila.

Účastníci si vyslechli kupříkladu právě příběh Černíka, který byl spokojen ve všech zařízeních, jimiž jako pacient prošel. Sestra z ostrovské nemocnice Michaela Němečková tam popisovala jeho těžký stav, postupné zlepšování i zapojení rodiny.

Prodělali jste koronavirus a nyní se u vás objevily poruchy paměti, únava nebo bolesti svalů? Problémů po covidové infekci existuje celá řada:

Černík je všem sestrám i lékařům vděčný. Proto pro ně jako poděkování uspořádal show v chebské restauraci. „Jeden čas jsem musel spát i hlavou dolů na břiše. Neměl jsem skoro žádné plíce. Sestřičky mě každou hodinu otáčely, abych neměl proleženiny,“ připomněl.

Po léčbě a rehabilitacích si začal opět užívat života. S manželkou kupříkladu strávili tři týdny v Thajsku. „Rodiče, přátelé i lékaři mi říkali, že jsem blázen, když budu sedět v letadle třináct hodin,“ pravil dnes takřka padesátiletý muž.

Jiní oponovali, ať nehledá, jak to nejde, ale jak to jde. To souzní i s jeho smýšlením. Vzal si proto do letadla trombotické punčochy a léky na ředění krve, každou hodinu nohy procvičoval. „Zázraky se dějí a radím všem, ať boj s jakoukoli nemocí nevzdávají,“ uzavřel Černík.

Penta Hospitals spadá do skupiny Penta Investments, která je majitelem společnosti VLM vydávající Deník.