Ficovy mýty a pověsti: Jak Štúr skákal přes potok, úctyhodný Husák a staří Slováci

KOMENTÁŘ. Když se slovenský premiér Fico v lednu poklonil u hrobu Gustáva Husáka a pochválil posledního komunistického prezidenta, vyvolalo to v Česku až nečekaně velkou pozornost. Poklona Husákovi však nespadla z nebe a Robert Fico říká a dělá podobné věci minimálně posledních patnáct let. Do jeho politického marketingu se vedle Husáka pohodlně vejde třeba i kníže Svatopluk nebo Ľudovít Štúr.

„Zabránil represím v normalizačních 70. letech (…) Udělal i chyby, ale kdo je nedělal a nedělá… Po bitvě je každý generál. Já však cítím, že je mu třeba projevovat úctu a respekt,“ řekl Fico o Husákovi.

Nad jeho poklonou se v Česku pozastavoval kdekdo. Opravdu se ale ještě někdo po třech Ficových vládách na Slovensku může divit, že bývalý kariérní komunista chválí posledního komunistického prezidenta?

Klíčem k Ficovu úspěchu je venkov, myšleno venkov včetně většiny slovenských měst s výjimkou velkých aglomerací typu Bratislava či Košice. Podobně kdysi ostatně Slovensko opanoval Vladimír Mečiar. Ne nadarmo se Fico nechával fotit mezi obilím během žní, podobně jako kdysi třeba Vasil Biľak.

Obrázky Fica ze hřbitova z bratislavské Dúbravky od Husákova hrobu toho řekly mnohem víc o dnešní době prosáklé technologiemi a naší krátké paměti než o Robertu Ficovi samotném. Před patnácti lety říkal veřejně prakticky to samé. Bez sociálních sítí se ale žádný virál nekonal.

„Nežádám, abychom omyly omlouvali, jen abychom je hodnotili lidštěji,“ řekl Fico na Husákovu adresu při oslavách Slovenského národního povstání v roce 2008.

Jako bitka na stohu slámy

Netřeba zde znovu dlouze zdůrazňovat vynikající Ficův politický marketing a to, jak dobře zná své voliče. Více či méně okázalé využívání symbolů socialismu k tomu patří – například výroky typu, že „17. listopadu 1989 si nijak zvlášť nevšiml“, dlouholeté estrádní výjezdy Fica a jeho „boys“ z vedení strany Smer do slovenských regionů při oslavách MDŽ a koneckonců i to, že si jeho strana Smer pro své mítinky vybírá interprety jako Michal David nebo Helena Vondráčková.

Klíčem k Ficovu úspěchu je venkov, myšleno venkov včetně většiny slovenských měst s výjimkou velkých aglomerací typu Bratislava či Košice. Podobně kdysi ostatně Slovensko opanoval Vladimír Mečiar. Ne nadarmo se Fico nechával fotit mezi obilím během žní, podobně jako kdysi třeba Vasil Biľak.

„Lídrovství slovenských vůdců je pokračováním bitkařství na stohu slámy,“ shrnuje lapidárně antropolog Juraj Buzalka v nové knize Postsedliaci o současné slovenské společnosti.

Komunismus podle něj „našel klíče od vesnice za cenu obrovských sociálních nákladů během kolektivizace, a i to až v dalších dekádách své existence“. Podle autora zhruba tak dlouho po komunistickém puči v roce 1948, jako jsme dnes od sametové revoluce. Fico a spol. však našli klíče od vesnice mnohem dřív.

„Úspěšní v tomto dominantně venkovském prostředí jsou lídři, umně zacházející se sociální demagogií a nacionalismem, smíšeným s lidovým katolicismem,“ doplňuje Buzalka. A dnes už čtyřnásobný slovenský premiér skutečně ovládá vše výše zmíněné.

Svatopluk superstar

Dobře to ukazuje jeden vlahý červnový večer roku 2010. Robert Fico na Bratislavském hradě slavnostně odhaloval sochu „Svatopluka, krále starých Slováků“. Navzdory vypjatým diskusím části historiků o tom, že nic jako staré Slováky historie nezná, a Svatopluk byl kníže, a ne král.

Autor tohoto textu byl na místě osobně a nestačil se divit. Šlo o pompézní show plnou světelných efektů, dramatické hudby a bizarních výroků.

„Věřím, že dno tohoto potoka je všechno zlé, co se stalo v této zemi. A tato strana potoka, na kterou chtěl skočit i Ľudovít Štúr, bude ta lepší část Slovenska, ta lepší budoucnost,“ bájil Fico. Také Štúr je však součástí novodobé slovenské mytologie a Robert Fico si z něj bere jen to, co se mu hodí.

Robert Fico vyzýval vlastence z celého Slovenska, aby k soše vodili děti a nosili květiny. Padala srovnání s pražskými Hradčanami a tehdejší šéf parlamentu Pavol Paška odmítl diskuse o oprávněnosti sochy s tím, že „to by mohly začít i diskuse o tom, jestli má být socha sv. Václava na Václavském náměstí v Praze, kde také pravděpodobně historický Václav nikdy nebyl“.

Mimochodem – a to jsme zase u Gustáva Husáka – autorem zmíněné jezdecké sochy byl komunistický sochař Ján Kulich. Na jeho díla včetně těch z doby normalizace narážejí i čeští turisté po celém Slovensku – od slavného „kovového“ Jánošíka v Terchové, přes Dukelský průsmyk až po památníky SNP ve Zvolenu či Bratislavě.

Snaha povzbudit národní sebevědomí nově objeveným králem tehdy Ficovi úplně nevyšla a vzápětí po volbách zamířil do opozice. Ani ne za dva roky byl ale zpět, a jako premiér znovu řečnil o „králi Svatoplukovi“.

„Zjevně a jednoznačně naše mladá dvacetiletá nezávislá Slovenská republika navazuje na všechny produktivní podněty Nitranského knížectví a Velkomoravské říše. Vždyť myšlenka slovenské nezávislosti vyrůstala z přímé tužby lidí a elit, jakými byli bernolákovci a štúrovci,“ přeskočil Fico elegantně až do 19. století.

Když Štúr skákal přes potok

Předloni zase, tehdy coby opoziční poslanec, přeskakoval potok na místě, kde se měl údajně smrtelně zranit slovenský buditel Ľudovít Štúr.

„Dejme si závazek, že se o toto místo postaráme v budoucnu. Naše děti vědí možná víc o amerických prezidentech než o Ľudovítovi Štúrovi,“ řekl Fico a i v samotném přeskakování potoka našel potřebnou symboliku:

„Věřím, že dno tohoto potoka je všechno zlé, co se stalo v této zemi. A tato strana potoka, na kterou chtěl skočit i Ľudovít Štúr, bude ta lepší část Slovenska, ta lepší budoucnost,“ bájil Fico. Také Štúr je však součástí novodobé slovenské mytologie a Robert Fico si z něj bere jen to, co se mu hodí.

„Byl spolutvůrcem mýtu o plebejskosti našeho národa, staletém spánku a současném probouzení,“ píše se v knize Mýty naše slovenské v kapitole o Štúrovi. S dodatkem, že i Štúr sám se stal obětí mýtu a dezinterpretací svého vlastního díla, především v té části, kde doporučoval Slovanům sjednotit se s Ruskem a přijmout ruštinu a pravoslaví – ovšem až se Rusko demokratizuje.

Kniha, kterou lze mimochodem stejně jako výše zmíněné „Postsedláky“ Juraje Buzalky zájemcům o Slovensko jedině doporučit, se vyrovnává s řadou slovenských mýtů: od knížete (či chcete-li krále) Svatopluka přes Cyrila s Metodějem, „tisíciletou porobu“ Slováků pod Maďary až ke Štúrovi, Štefánikovi nebo zmiňovanému Gustávu Husákovi.

Publikace vyšla v roce 2005. O rok později se Robert Fico stal poprvé slovenským premiérem a od té doby jako by jednotlivé kapitoly pečlivě četl a jednu po druhé si odškrtával. Dnes už můžeme říct, že se ve své rétorice či konkrétních politických krocích vypořádal téměř se všemi slovenskými mýty. Ten o Husákovi je jen jedním z mnoha, které mu dobře posloužily.