Poezie ožívá na Instagramu. Vrací ji to od páprdů k lidem, míní básnířka Stančáková
Už před lety média prorokovala renesanci poezie díky sociálním sítím. Nyní se tak zvaná “instapoetry” dostává do nové éry, v níž dominuje video.
Poezie ožívá na Instagramu. Vrací ji to od páprdů k lidem, míní básnířka Stančáková; Zdroj foto: archiv Alžběty Stančákové
Poezii a práci s textem měla ráda odmala. Na základní škole recitovala básničky, dobrovolně se je učila zpaměti. Později na gymnáziu se účastnila recitačních soutěží a navštěvovala dramatický kroužek. Nutkání sdílet svou tvorbu na Instagramu cítila Kateřina Pokorná už dlouho, obávala se ale reakcí, a tak plán několik let odkládala.
“Bála jsem se, že to bude spíš trapné než dobré. První video jsem měla na telefonu měsíc, než jsem ho zveřejnila,” říká mladá žena, která na sociální síti vystupuje pod přezdívkou Svojost. Postupně začala sdílet videa, kde klidným a tichým hlasem přednáší své verše – třeba o tom, jak dokážou být právě ony sociální sítě falešné.
Úspěch přišel už se čtvrtou zveřejněnou básní. Ta je generační výpovědí o mileniálech, kteří se “léčí s traumaty táty svýho táty”. Díky tomu, že se líbila, ji algoritmus doručil do mnoha různých bublin. Největší váhu ale Pokorná připisuje tomu, že zaujala moderátora Leoše Mareše, který je s 1,2 milionu sledujících jedním z největších účtů v Česku a video přesdílel.
Uživatele oslovují nejen témata jejích básní, ale také barva hlasu a specifický přednes. I sama autorka vnímá, že video k publiku promlouvá jiným způsobem než text. “Přirozenost projevu, barva hlasu a formát videí. Já si přitom myslela, že spíš čtu než recituju, publikum to ale vidí jako recitační přednes a možná v tom je ta přirozenost. Nesnažím se, aby to nějak vypadalo, prostě je to takové, jaké je,” reflektuje. Když psala básně jako popisky pod fotkami, nikdy takový úspěch nezaznamenala. “Text si každý přečte jiným tónem, u videa to člověk dostane přesně tak, jak to autor cítí,” myslí si.
Poezie pro citlivé “sněhové vločky”
Básník a bohemista z Ústavu české literatury Akademie věd Karel Piorecký se výzkumem instagramové poezie zabýval a nepovažuje ji za samostatný žánr. “Je to spíš specifická sféra literární tvořivosti, ve které platí trochu jiná pravidla než v té konvenční, vážné, primárně knižně vydávané poezii,” říká.
Výrazně odlišné jsou podle něj básně psané jako příspěvky, které dominovaly v době, kdy byl Instagram hlavně platformou pro fotografie, a současné videobásně. “Jejich hlavní devizou je evokování autenticity, jako by promlouvající básník mluvil přímo k nám, či dokonce jen pro nás. Téměř normou je u těchto videí přednes vyjadřující silné citové pohnutí, mnohdy nechybí ani slzy v očích. Jindy se zase autor či autorka snaží působit téměř terapeuticky – jako ten, který je tu pro druhé, aby jim pomáhal v náročných situacích. Oproti tomuto působí klasická psaná instabáseň jako esence studeného estétství, které se zajímá jen samo o sebe, cizeluje jazykový důvtip a ladí grafickou podobu,” srovnává.
Sociální sítě – zejména TikTok – jsou podle něj “napěchované emocemi”, a tak se nediví, že právě na nich poezie našla své místo. O její renesanci se mluvilo už od roku 2017, kdy na Instagramu prorazila se svou poezií indicko-kanadská básnířka Rupi Kaur. Někteří oceňují, že přišla s verši pro “novou generaci”, jiní jí vyčítají banalitu.
“Každý žánr má svou komerční sféru, povrchní varianty, kýč. Nevyhledávám to, nijak mě to netěší, ale ani se toho nebojím,” hodnotí kulturní novinář ze serveru Seznam Zprávy a básník Jonáš Zbořil. Podle něj sociální sítě obecně zvedají zájem o literaturu, nebo minimálně zviditelňují diskusi o ní. Autoři díky nim navíc mají okamžitou zpětnou vazbu a tím i motivaci. V souvislosti s Instagramem a TikTokem se mluví hlavně o přibývající pozornosti mladých lidí. “Prodeje básnických sbírek před několika lety zvedla pandemie covidu. Svět se stal tak nepochopitelným místem, že se mladí lidé vraceli k poezii, aby v ní našli útěchu,” interpretuje to Zbořil.
Rostoucí zájem mladých o poezii potvrzuje i Piorecký. “Křehkost ‘generace sněhových vloček’ bývá někdy terčem posměchu, ale její otevřenost a citlivost vůči poezii zároveň ukazuje hodnotu této křehkosti. K vitalitě poezie na sítích přispívá i nepřítomnost klasických institucí literárního života. Komunikace je tady velmi přímá, její literární vrstva se mísí s přátelskou konverzací,” vysvětluje.
Trapnost osvobozuje
Natálie Schejbalová alias Tady Tali se přesto rozhodla básnickou tvorbu na sociálních sítích nesdílet. Během dospívání začala svou poezii zveřejňovat na literárním fóru, později se dala také na slam poetry. Má ale opačný dojem než Kateřina Pokorná. Připadá jí, že tento druh básnického přednesu funguje jen v “offline světě” mezi performerem a publikem, a tak s ním na Instagramu nikdy nezkoušela prorazit.
Místo toho začala experimentovat se slovními hříčkami typu “Víte, co je nejtěžší období v životě vlekaře? Krize středního vleku.” Komu se tento humor zdá trapný, jde na to ze správného konce. Část publika její práci se slovy miluje, některým ale připadá neskonale trapná, z čehož Schejbalová udělala svou značku. Vysvětluje, že hateři, kteří její videa nevraživě komentují, jen zvyšují dosah jejích příspěvků. “Důvodů, proč jsem na Instagramu rychle uspěla, je několik. Vybrala jsem si ideální formát – je to krátké video s jednoduchým a vtipným sdělením. Taková milují lidé i algoritmus. A pak je to originální obsah místo neustálého opakování trendů bez vlastního vkladu. Zmiňovaná trapnost také zabírá. A hlavně osvobozuje,” říká Natálie Schejbalová, která má nyní skoro 90 tisíc sledujících.
Literární vědec Piorecký potvrzuje, že úspěšní jsou především ti, kdo pochopí princip fungování dané platformy. “Dokážou rozpoznat trendy, připojit se k nim, přitom si zachovat díl vlastní osobitosti. Literární kvalita zde cestou k měřitelnému úspěchu není. Ale tak je to i ve světě tištěné literatury – více fanoušků mají ti, kteří se strefují do obecného vkusu,” říká. Dodává, že v divočině instapoezie jde o jiné mety než v té institucionalizované: místo o cenu Magnesia Litera autoři a autorky usilují o vyšší počty sledujících. Tyto dva světy podle bohemisty zatím nejsou příliš propojené.
Zpátky ke kořenům
Za výjimku potvrzující pravidlo lze však označit básnířku Alžbětu Stančákovou, autorku dvou básnických sbírek a držitelku Ceny Jiřího Ortena. Ta se sice nemůže chlubit tisíci sledujících, se svými texty, hlasem a videem na Instagramu ale experimentuje pozoruhodným způsobem. Piorecký její příspěvky označuje za “mimořádně kvalitní”.
Stančáková říká, že sdílet tvorbu na internetu je pro ni přirozené a dělala to už od 13 let na vlastním blogu. Pak se přidalo natáčení básnických videí na YouTube. “Když jsem pak viděla na Instagramu technicky sice možná nedokonalá, avšak vtipná a nějakým způsobem lidská a zábavná videa, vzala jsem prostě do ruky svůj už notně zdrchaný mobil a natočila se z podhledu na přeplněné ulici, jak recituju nějaké své osmiverší,” říká. “Vrací to poezii k podstatě – k hlasité recitaci a také k tomu, že vůbec nemusí jít o záležitost vybraných elit,” doplňuje.
Historické kořeny poezie nevidí v osamoceném rozjímání nad textem, ale právě ve veřejné recitaci. “Proto se ostatně básně často stále šíří díky veřejným čtením. A ne všichni si z těchto akcí nosí artefakt v podobě knižní publikace. Proč taky? Kdo z nás má čas se usebrat a číst si, když jsme věčně ve stresu, někdo nám furt volá a pořád něco řešíme? A kdo má prostor se obklopovat knihami, když se všichni furt stěhujeme z nějakých nájmů a žijeme ve věčných provizoriích?” ptá se. “Narazit na báseň při scrollování Instagramem je tak jednou z cest, jak poezii přiblížit lidem,” věří Alžběta Stančáková. Podle ní poezie vždy patřila všem, ne jen “páprdům”, jak říká.
Není důležité, “co chtěl básník říct”
Podle novináře Jonáše Zbořila “klasická” poezie trpí právě tím, že si k ní od školy nebudujeme pozitivní vztah. Hlavní problém vidí v tom, že v lavicích pátráme po tom, “co tím chtěl básník říci”, a bojíme se pak, že dílu nebudeme rozumět. “Nejsme na to zvyklí a nahání nám to strach,” pozoruje. Dodává přitom, že báseň je podobnější spíše hudbě – porozumění nemusí být vůbec důležité. “Buď se vám líbí, nebo ne. Kdybychom tohle dělali u poezie, přestala by nás tak štvát,” věří.
Sociální sítě podle něj vytváří příznivé prostředí pro začínající autory, kteří by jinak neměli kde publikovat. Ti, kdo se o poezii zajímají, zase snáze objeví nové talenty a jednotliví autoři spolu mohou rychleji navázat kontakt. Úplnou revoluci, jakou média předpovídala s příchodem Rupi Kaur, ale novinář nečeká.
Poezie se díky sítím nestane nejprodávanějším typem literatury. Jen se možná rozšíří mezi trochu víc lidí, ale zase ne o moc, protože do jejího šíření zasahují algoritmy, myslí si Zbořil. V offline světě se tak příliš nezmění.
Vnímá přitom, že současná česká poezie mnohem lépe a dynamičtěji reaguje na to, co dnešní doba přináší. “Touha psát básně u lidí asi nikdy nezmizí. Zůstane tu strach je číst,” uzavírá Jonáš Zbořil.