Plamenomet byl děsivou zbraní obou světových válek. Měl ale jisté nevýhody
Plamenomety je vybavena i čínská policie
Oheň chrlící zbraň sehrála zásadní roli ve dvou světových válkách. Jeho kořeny přitom najdeme už před naším letopočtem.
Oheň je jednou z nejstarších válečných zbraní. Od metání zapálenými pochodněmi a střílení hořícími šípy se válečnictví znatelně posunulo už ve 4. století před naším letopočtem, kdy Byzantinci vynalezli mechanismus známý jako řecký oheň. Ten používali především na mořích, ale našel své využití i při dobývání měst. Tvořila jej tekutá zápalná směs, jejíž receptura se z logiky věci přísně tajila.
Čtěte také: Ukrajina stahuje americké abramsy. Měly být klíčovou zbraní, Rusové je ale efektivně ničí
Plamenomet před Kristem
Kotel s touto látkou se zahříval nad ohništěm na palubě lodi. Z kotle vedla na oplechovanou příď lodi trubka, přes niž putovaly výpary z kotle. Na přídi se směs zapálila a za hlasitého burácení vyšlehl plamen. Směs měla tu výhodu, že se její plameny nedaly uhasit vodou, ta ji naopak ještě rozdráždila. Podle dobových svědectví se dal řecký oheň uhasit pouze octem.
Řecký oheň měl své varianty i pro pozemní protipěchotní účely, jednalo se o nádoby naplněné řeckým ohněm, jež vrhaly katapulty. Pro dobývání hradeb se používala jakási příruční verze nazvaná cheirosifón, která připomínala moderní plamenomet. Myšlenka na zopakování tohoto destruktivního a vysoce efektního mechanismu se do povědomí vojenských inženýrů vrátila počátkem 20. století.
Mohlo by vás zajímat: Po střelbě v Praze se mění zákony. Půjde vzít zbraň, prodejci obdrží „červenou dlaždici“
Nová doba, nové zbraně
„Oheň ve válce je tak starý, jako válka samotná. Můžeme jít až k použití řeckého ohně a takovým věcem,“ podotýká Mark Murray-Flutter, kurátor Royal Armouries Museum v pořadu Válečné stroje na Prima ZOOM. „Není tedy překvapivé, že vynálezci a armáda samotná se zajímali o použití plamene a ohně.“
První plamenomet byl zkonstruován v Německu roku 1901, použit byl ale až o 14 let později po vypuknutí první světové války. Sestával ze dvou nádrží, přičemž v jedné byl dusík a ve druhé zápalná kapalina. Při stisknutí spouště tlačil dusík kapalinu ven. Dokázal šlehat plameny do vzdálenosti 20 metrů. Postupně se vzhled i funkce plamenometu vylepšovaly a začaly jej nasazovat i další válčící země.
Mohlo by vás zajímat: OBRAZEM: Kde přečkat globální válku? Podívejte se na seznam nejbezpečnějších míst světa
Výhody i nevýhody
Za druhé světové války vnesli Američané do bojové vřavy plamenomet M1. Měl o něco lehčí lahve než dosavadní typy a byl tedy přenosný. Na druhou stranu mu často selhávalo zažehnutí i těsnění, neboť jeho konstruktéři dostali na sestavení zbraně pouhých 90 dní. Výrazného vylepšení se dočkal v podobě svého nástupce s označením M2. Ten byl vítaným nástrojem například při dobývání Iwodžimy v roce 1945.
Plamenomet našel využití především proti budovám, bunkrům a kulometným hnízdům a byl velmi výkonnou zbraní, především pro svůj psychologický efekt. Měl ale také určité nevýhody. Především plamenometníci neměli příliš možnost se krýt, často museli odhalit celé tělo. S poměrně velkými lahvemi na zádech byli navíc dost lákavým, velkým a pomalým terčem.
Plamenomety se tak začaly montovat na tanky a obrněné vozy. Plamenomety umístěné na tancích však také našly svou nevýhodu. Proti jiným tankům nebyly tolik účinné, navíc neměly příliš efektní dosah.
Zdroje: Encyclopedia Britannica/Warfare History Network