Petr Pithart: Samota v roli udavače a jak změnit slouhovskou mentalitu
KOMENTÁŘ. Mám pro vás jeden příběh, je sice starý už čtvrt století, ale nechat jej zapomenutý by byla škoda. Není zajímavý proto, že se přihodil mně, ale hlavně proto, že to byl první známý případ pokusu o korupci na nejvyšší mocenské úrovni. Byl navíc oznámen policii a také odsouzen.
Byl jsem tehdy předsedou vlády České republiky, ještě v rámci federace. Před zraky veřejnosti jsem skoro čtyři roky zakoušel roli toho, kdo „zapíská na píšťalku“ – roli whistelblowera. To slovo jsme tehdy neznali, takže přeloženo do obecné češtiny, a především do jazyka veřejného mínění, to znamenalo spíše roli udavače.
Však mi lidé říkali: Měl jsi to zapotřebí? Kdo ví, zda se to neobrátí proti tobě… A vskutku: jednou se objevil titulek v Právu ve stylu, zda si nakonec nepůjde sednout Pithart.
A co že se to tehdy stalo?
My takhle pomáháme i jiným
V srpnu 1991 jsem v zasedací síni české vlády přijal na závěr jejich setkání v Praze delegaci šéfů evropského zemědělského družstevnictví. S každým jsem se pak rozloučil rukoudáním. Všiml jsem si, že jeden z pánů se nápadně řadí až na konec. Když všichni odešli, představil se: „Jsem Josef Král, prezident Agrobanky.“ V té době to byla pátá největší banka v zemi a největší banka soukromá.
Pan Král pokračoval: „Já bych s vámi potřeboval mluvit. Ale ne tady. Co třeba někde v nějaké vinárně, v příjemnějším prostředí, že?“ Namítl jsem, že to nepřipadá v úvahu a že s ním mohu jednat jen tady a že se musí objednat v mém sekretariátu. „Tak dobře, já se objednám,“ slíbil.
Už když vyslovil slovo „vinárna“, tušil jsem, kolik uhodilo. Nedal jsem ale najevo své rozrušení, ačkoli bylo silné a přitom bleskové: tak už si i na mě troufají!
Objednal se za týden. Celé ty dny jsem na něj myslel a spolu s ředitelem Úřadu vlády Vojtěchem Sedláčkem jsme se na schůzku připravili: instalovali jsme „prostorový odposlech“. Ten pojem jsem znal z disentu; občas jej estébáci nachystali na někoho z kamarádů.
My jsme to ovšem udělali naprosto amatérsky: na radiátory jsme položili dva obyčejné, tehdy na trhu běžně dostupné kazetové magnetofony. Netušili jsme, že železobetonový palác v Lazarské ulici je mimořádně vodivý a že se skrz radiátory se nahraje vlastně jen skřípění tramvají, jak na křižovatce pod námi budovou zatáčejí.
Prezident Agrobanky přišel, usadil se a dlouho mlčel. Místo mluvení psal do školního linkovaného sešitu: moje banka chce po vládě, respektive po tehdy působící dislokační komisi (v Praze se mohutně stěhovalo; mnohé úřady instituce byly zrušeny, jiné vznikaly…), aby jí byla umožněna koupě tehdy prázdné budovy bývalého středočeského krajského národního výboru na pražském Smíchově.
Nechyběl ani dodatek, co za to: za to se stanete „tichým nositele akcií“, a to ve výši cca 0,8 z celkového akciového kapitálu společnosti, tj. dokonce roku asi jeden milion Kč, přičemž zhodnocení roční akcie se dá očekávat na úrovni 50 %, z čistého zisku.
„P“ a „OH“ (Občanské hnutí, jehož jsem byl místopředsedou) by mohli sehrát svoji úlohu v každé konkrétní akci – nepřímo s dopadem na finanční zajištění (systém nepřímých provizí z každé akce podle míry podílu…)
Cituji to i po letech takto přesně z jednoduchého důvodu: on, ten suverén, mně tu stránku a půl textu dal do ruky. A já ty popsané papíry po delších minutách ticha, kdy mi šrotovalo v hlavě, co dělat dál, položil na stůl. V tu chvíli jsem věděl, že jsem právě propásl obrovskou příležitost chytit na této úrovní korupčníka. On si přece ty papíry zase sebere a odejde s nimi… Co já pak budu mektat před policií, že mně kdosi cosi nabídl. Nebo se s ním mám prát a snažit se mu ty papíry vytrhnout?
On pak ale zašeptal: „Nebojte se toho, pane premiére, takhle my pomáháme i jiným, třeba panu Klausovi a jeho ódéesce…“ Magnetofony to bohužel nezachytily, přehlušila to ta skřípějící tramvaj.
V té chvíli jsem si však uvědomil, že už je naše zem ve velikém průšvihu. On si byl podle všeho jist, že jeho nabídku přijmu, protože s tím měl své zkušenosti, věděl, že už je to běžné! Jinak by mně nenechal to vlastnoruční udání na sebe samotného v rukou. Myslím, že v dějinách kriminalistiky to byl ojedinělý případ. Korupční nabídky se přece činí tak, aby se ně nemohlo přijít.
Miliónek od pana Krále
„Rozmyslete si to, já se brzy ohlásím,“ řekl na rozloučenou. Já se třásl jako osika, ale ne tolik, abych nevěděl, co mám udělat. Zavolal jsem si („Ale okamžitě!“) ministry vnitra a spravedlnosti, abych v trestním oznámení neudělal nějakou pitomou chybu a všechno nepokazil. Za hodinu měla policie všechno, hlavně ty papíry.
Začaly výslechy a začalo také martyrium. Spíše moje, než jeho. Při konfrontaci všechno uznal. Při konfrontaci byl už „v teplákách“. To bylo mimochodem později oblíbené úsloví Miloše Zemana, který pro vidinu, kolik korupčníků se mu podaří takto obléknout, zřídil při vládě instituci „Čisté ruce“, ale nechytil nikdy nikoho.
Policii jsem řekl i všechno o tom, že Král údajně takhle pomáhá i jiným… V jednu chvíli se Královi právníci začali točit na těch magnetofonech. Já blbec o nich policii řekl a soud je chtěl, to jsem chápal.
Říkám: „Vojto, dej mi je, oni je chtějí.“ Vojta: „Tak to je malér. Já je včera vytáhl ze šuplete, a po několika měsících jsem si je pro jistotu ještě přehrál, fakt na nich nic nebylo, jen ty tramvaje, tak jsem ty pásky smazal, k čemu by byly, že.“
No a teď se na to Královi právníci vrhli: kdo ví, co na nich bylo, Pithart by je jinak nenechal smazat!
Král byl dvakrát zproštěn viny a až napotřetí byl odsouzen. Trvalo to tři a tři čtvrtě roku a odešel s podmíněným trestem na tři a půl roku a s pokutou v řádu pár set tisíc. Naposledy se se sebevědomou vehemencí hájil tím, že to přece nebyl pokus o úplatek, ale „provize pro pana premiéra“. Byla to od něj parádní drzost a já se alespoň zmohl na to, abych požádal soudce, aby v soudní síni nepřipustil pronášet takové oplzlosti.
Nízký trest byl odůvodněn tím, že čin ztratil svoji společenskou nebezpečnost, protože od jeho spáchání uplynula značná doba. Jak by neplynula, říkal jsem si, když jste soudili, páni soudcové či paní soudkyně, tak, aby ta doba uplynula. A v duchu jsem se ptal: Cítili jste objednávku doby po ekonomických „štikách v rybníce“, jak o tom mluvil Václav Klaus? Anebo jste, se špatným svědomím z rozhodování před převratem, předváděli, že se nepoděláte před předsedou vlády?
Když se někdo obrátí na moc, na nepřítele a ukáže na kolegu, který porušil zákon, ohrožuje tím soudržnost slouhů, kteří těm nahoře sice nevěří, ale nebudou se přece proti nim bouřit.
Kdyby byl tehdy proces rychlý a rozsudek citelný, možná by v té době zapůsobil jako varování, odstrašení. Ale možná už tenkrát, necelé dva roky od převratu, na to bylo stejně pozdě.
Země žila v jakémsi ajfru: obohacujte se, budujte kapitalismus, trh bez přívlastků, co není zakázáno, je přece dovoleno a co je zakázáno, dá se uplatit. Co byl už tehdy ten ubohý miliónek pro mne? Pro lidi jako Král jen takové všimné.
Až bude stát skutečně náš
Až nedávno byl i u nás přijat zákon na ochranu oznamovatelů trestné činnosti – a stejně je ta zákonná úprava nedostatečná, soudí její kritici. A já s nimi. Především se nezměnilo veřejné mínění: oznamovatel je pořád udavač, práskač, bonzák…
Proč? Protože přes všechno tradované švejkovství, remcalství, brblání, přes Peroutkův „difúzní anarchismus v nás“, se moci bojíme a zároveň jí nevěříme, nejsme, necítíme se ani dnes jako ti, kdo ji ve skutečnosti ve volbách utváří.
Je to v nás jak v koze: prastará nedůvěra ke státu a vůbec k jakékoli institucionalizované moci, vlastně ke všem pravidlům, které přicházejí shora: k vrchnosti, k soudům, k eráru. „Český národ je národem osvobozených sluhů,“ soudil rychlostí nastupující normalizací zkroušený filosof Jan Patočka. Takto nás, naši mentalitu, charakterizoval v letech masového podvolování a nakonec podvolení.
A lidé soudí, že je nepatřičné porušit slouhovskou mentalitu: ohrozit solidaritu těch, pro které je erár nedůvěryhodným nepřítelem. Když se někdo obrátí na moc, na nepřítele a ukáže na kolegu, který porušil zákon, ohrožuje tím soudržnost slouhů, kteří těm nahoře sice nevěří, ale nebudou se přece proti nim bouřit.
Každý si i dnes zatraceně rozmyslí, má-li ukázat na porušování zákona, udat třeba svého šéfa, o kterém ví, že krade. Vždyť kdo ví, co se z toho vyklube, kdo všechno v tom je… Vrchnost přece vždycky také krade, ale proto nepřestává být vrchnosti, proti které já jsem – nic. Nezbývá, než aby byli ti občané a občanky s „píšťalkou v puse“ hrdiny či hrdinkami.
Přitom oznámit podezření na trestnou činnost či na přestupek je čestnou povinností každého z nás, ne hanbou, za kterou se sluší stydět. Teprve až toto bude platit, přestaneme být Patočkovými „osvobozenými sluhy“. A bude to důkazem, že stát je konečně náš.