Petr Fischer: Americká show českých politiků a riziková karta premiéra Fialy

Z návštěvy premiéra u amerického prezidenta byla opět česká mediální událost roku, a to přestože její mezinárodní význam je téměř nulový a v americké politice si ho málokdo všimne. Ponejvíce jde o potvrzení české geopolitické pozice v zóně amerického vlivu, tu by měl Petr Fiala využít ve volbách.

Je to až komické sledovat přímý přenos z návštěvy českého premiéra v Bilém domě. Už při návštěvě Andreje Babiše v roce 2019 uspořádala Česká televize opulentní on-line vysílání, během něhož kamera stopovala Babiše při každém kroku, odborníci probrali vše přes menu večeře po oblečení a obutí americké první dámy a manželky českého premiéra.

Americká návštěva Petra Fialy byla mediálně podobně objemná, jako bychom potřebovali využít premiérské návštěvy v centru nejmocnější demokracie světa k tomu, abychom sami trochu povyrostli. Premiér i celá země.

Text publikujeme na základě spolupráce s nezávislým týdeníkem Přítomnost

Autorem textu je Petr Fischer, šéfredaktor Přítomnosti. Titulek a mezititulky jsou redakční.

Dost to kontrastuje s tím, jak návštěvy v Bílém domě berou v jiných zemích, tedy jako pracovní návštěvu, během níž si politici vyříkávají pozice v podstatných politických otázkách. Mediální obraz cest do Bílého domu je často úplně jiný.

Devótnost i mediální cirkus

V únoru 2019, čtrnáct dní před cestou Andreje Babiše do USA, byl v Bílém domě tehdejší rakouský kancléř Sebastian Kurz. V hlavní zpravodajské relaci rakouské televize byl několikaminutový šot, bez dramatizujících svědeckých stand-upů, který shrnoval obsah jednání. Kancléř Kurz byl pak hostem večerního diskusního pořadu, v němž deset minut odpovídal na politické otázky, žádný lifestyle.

Všechno. Tečka. Vlastně běžná politická agenda, jako kdyby jel Kurz do Polska nebo do Nigérie (podobně mediálně vypadala aktuální návštěva německého kancléře Olafa Scholze v Číně, tam s krátkým živým vstupem reportéra-komentátora).

Česko sází na Ameriku, která se sama zmítá v radikálním občanském rozkolu, jenž posouvá i tradiční demokratické jistoty.

Berou to tak i Američané, jakkoliv i oni mezi svými hosty rozlišují: pár dní před premiérem Fialou byl v Bílém domě předseda japonské vlády Fumio Kišida, se zcela jinými veřejnými poctami než český premiér.

Je samozřejmě skvělé, že Petr Fiala na jednání s prezidentem Bidenem byl, že se už nemusíme stydět za Miloše Zemana, který jako „přítel Putina a prezidenta Si“ neměl dveře do Bílého domu otevřené, trochu méně snobismu a velikášství by této mezinárodní inscenaci české politiky přece jenom slušelo.

Na sociálních sítích byla nejvíce kritizována jistá devótnost, která z tohoto mediálního cirkusu vystupovala, s čímž se bohužel občas nedá než souhlasit, i když je zjevné, že mnohé tyto poznámky jsou vedeny záměry politické kampaně a nejsou „pouhými“ estetickými soudy.

Proto z vysněných a vymyšlených výšin globální významnosti rychle zpátky na zem! Petr Fiala ve Washingtonu potvrdil českou pevnou vazbu k Americe, a to dokonce tak silnou, že ji stvrzujeme společnými vojensko-bezpečnostními nákupy a operacemi.

Fialův bezpečnostní poradce Tomáš Pojar tu udělal skvělou práci, fixace na Ameriku je dnes zcela jistě silnější než kdykoliv předtím. Fiala to jenom potvrdil, přičemž pochopitelně okamžitě vystoupila otázka, do jaké míry se to může změnit po listopadových prezidentských volbách.

Česko sází na Ameriku, která se sama zmítá v radikálním občanském rozkolu, jenž posouvá i tradiční demokratické jistoty. Stačí se podívat na to, jaký politický kolotoč se roztáčí kolem vojenské pomoci Ukrajině, přičemž všichni politici v Americe vědí, že bez ní se napadená Ukrajina nejspíše neubrání a že už dnes má na frontě kvůli nedostatku zbraní a munice vážné problémy.

Karta ohrožení české západní pozice

Premiér Fiala pod vlivem svého poradce Pojara zariskoval a vsadil vše na americkou kartu, s níž hodlá hrát i po případném nástupu nevyzpytatelného Donalda Trumpa. Je to momentálně nejsilnější a zároveň nerizikovější politická karta Petra Fialy.

Vstřícnost Američanů vůči Česku jako součásti proamerické světové koalice je pro Fialu i cesta, jak odstínit Andreje Babiše jako někoho, kdo kvůli neochotě bránit Ukrajinu proti Rusku chce být geopoliticky jinde a kdo tím ohrožuje zájmy Česka.

Premiér s ní může vyhrát příští volby, když jako hlavní téma otevře otázky české geopolitické pozice ve světě bojujícím o nové mocenské rozdělení, v němž se Česko staví jasně na jednu stranu a nemůže jen tak přihlížet tomu, co se bude dít.

Může se ale i blamovat, to když se případně vítězný Trump po volbách rozhodne jít svou solitérní cestou a rozdělit se s velkými diktátory – které, jak sám přiznal, obdivuje a kteří jsou jeho přáteli (Kim, Putin, Si) – o moc a vliv ve světě trochu jinak, než jak si to představuje český premiér a tvůrce jeho bezpečnostní politiky, který na setkání u Bidena seděl po pravici premiéra.

Zatím se zdá, že pravdu má spíše Pojar, který i na debatě s Přítomností vyjádřil přesvědčení, že Trumpova rétorika se bude měnit a že jeho postoj je ve skutečnosti západní a kritický vůči Rusku. Trump se podle něho pouze snaží přimět Evropu k tomu, aby byla v pomoci Ukrajině aktivnější a nenechala jako vždy vše na USA.

Pojarův odhad potvrdil minulý týden i sám Trump, když na své síti Truth Social znovu tlačil na evropské politiky, aby se o vojenskou výbavu Ukrajiny starali více, poprvé však také jasně řekl, že udržení Ukrajiny je důležité i pro Spojené státy.

Fialova návštěva v Bílém domě a vstřícnost Američanů vůči Česku jako součásti proamerické světové koalice je pro premiéra dobrý argument, jak rozjet geopoliticky zaměřenou kampaň. Jak odstínit Andreje Babiše jako někoho, kdo kvůli neochotě bránit Ukrajinu proti Rusku chce být geopoliticky jinde a kdo tím ohrožuje zájmy Česka.

Ostatně hádky ve Sněmovně o to, zda a jak je Babišova politika ohrožením české západní pozice a tím i zájmů občanů, kteří si vepsali demokratickou a západní hodnotovou orientaci do preambule ústavy, jasně dokládají, že taková kampaň už začala. Je a není to Antibabiš, každopádně pokud Antibabiš, pak přece jen s novým a daleko podstatnějším politickým obsahem.

Nálady české společnosti jsou ještě stále víc na straně ukrajinské obrany a rozsáhlé evropské, a tedy i české pomoci. Premiér Fiala, jehož popularita klesla nebezpečně k nule, má poslední šanci se o tento silný proud opřít.

Nafouklou mediální inscenaci ve Washingtonu už vem čert, jde o věc, v níž Amerika a Evropa musí stát zase spolu při sobě. Petr Fiala by tu měl dostat ještě jednu šanci i od těch, kteří mu pro slabý výkon vlády v hospodářské politice a v politice veřejných služeb přestali důvěřovat. Měl by to zvládnout i bez dramatické podpory televizních kamer.